Jak se rychle připravit na expedici a (ne)zbláznit se z toho

Na vysokohorskou expedici nepřipravuješ jen batoh. Musíš vyřešit trasu a rizika, dokumenty, víza, pojištění, zdravotní přípravu, očkování, expediční lékárnu, vybavení, dopravu i vlastní kondici. Když máš jen šest týdnů, začni věcmi, které nejdou urychlit: vízy, návštěvou cestovní medicíny, zdravotní kontrolou a objednáním chybějící výbavy. Potom rozdělte úkoly v týmu, zkontrolujte limity zavazadel a poslední týden už netrénujte na dluh.

Johanka Růžičková se takto připravovala na svou první expedici do Ladakhu.

• destinace: Ladakh, Indie
• čas na přípravu: šest týdnů
• výška basecampu: 4 900 m. n. m.
• délka pobytu: přibližně měsíc
• charakter: horolezecká expedice a prvovýstupy

Je únor 2026. Smráká se a já funím na skialpech vzůru směrem k vysílači Černé hory. Vracím se do Jánských Lázní, kde tuhle zimu pracuju. Do ticha zasněženého lesa mi zvoní mobil. Tři procenta baterie, ale tohle musím vzít. Volá mi totiž Kristýnka, kterou jsem neviděla od našeho seznámení v Chamonix, a to už budou skoro dva roky. Ten čas ale letí. Co mi může chtít?

„Nechtěla bys se mnou na expedici do Ladakhu?“

Čekala jsem leccos. Tohle ne. Nechápu, ale zároveň vím, že to bude jedna z těch věcí, na které neřeknu ne, i kdyby všechny hlasy racionality v mé hlavě křičely, že je to hloupost. Tenkrát v Chamonix jsme si s Kristýnkou řekly, že si obě dovedeme představit, že bychom s tou druhou lezly v horách. Od té doby se nám ale nic domluvit nepodařilo. No, Alpy nám nevyšly, tak proč ne rovnou Himaláje, že, haha. Neodrazuje jí ani to, že nelezu bomby, ani že jsem nikdy nebyla výš jak ve čtyřech tisících. Na všechno odpovídá, že je na tom podobně a nenapadá jí nikdo, s kým by jela radši. Dojímám se, ale o pár dní později se stejně dozvídám, že počet lidí v expedičním týmu je na limitu. Nevadí. Některé věci se prostě stát nemají. Stejně je to nesmysl, abych se svýma lezeckýma zkušenostma a dovednostma jela na expedici se Sokolíkama, tak vysoko, tak daleko...

Hanibalí poznámka pod čarou: Sokolíci jsou výběrovým týmem osmi mladých lezců, kteří mají zájem zejména o bigwallové lezení, tradiční lezení a alpinismus.

Je polovina května 2026. Před chvílí jsem k sobě z nemocnice přivezla Aničku Šebestíkovou po operaci kolene. Měla taky letět na tuhle expedici, ale sešili jí meniskus, takže musí zůstat doma. Volá Standovi – vedoucímu Sokolíků - a hned na to Kristýnce. Hlasitý odposlech. Všechny tři se zdravíme a Anča Kristýnku zpravuje o situaci, včetně informace, kterou právě obdržela od Standy - Kristýnka si má vybrat spolulezce. Z mobilu se ozve nezaměnitelně zvonivý smích.

„Johankooo?“ Některé věci se prostě stát mají.

A tak jsem přišla ke své první expedici jako slepý k houslím. K první expedici, prvnímu pobytu nad čtyři tisíce, prvnímu opuštění Evropy a (nebýt dvou krátkých vzdušných přesunů po Evropě před deseti lety) skoro i k prvnímu letu. A mnoha dalším poprvé, které se s tím pojí. Ale už se to děje a strach se míchá se štěstím v břiše, jako bych spolkla celý šumák. Takový to je asi pocit. Na všechno mám šest týdnů, což mi v tu chvíli přijde málo, ale to ještě nemám ani nejmenší tušení, co všechno mě v těch šesti týdnech ještě čeká.

Na sever Indie do Ladakhu, kterému se také přezdívá malý Tibet. Celé jeho území totiž pokrývá pohoří Himaláje a kultura tu dýchá starými časy, kdy byl Ladakh součástí tibetského království. Od příletu do Lehu nás bude čekat přesun do údolí Rangtik Tokpo, kde budeme trávit necelý měsíc v basecampu v skoro 5000 m.n.m. a odkud budeme vyrážet do okolních skalních stěn a kopců, které se s výškou vrcholů pohybují kolem 6000 m.n.m. Protože jsou Sokolíci hodně silní lezci se zálibou v bigwallech, vybrali si tuhle oblast hlavně kvůli její dosavadní relativní „neprolezenosti“. Jinými slovy - v okolních stěnách se dá najít mnoho směrů lákajících k prvovýstupu a neslezené a bezejmenné jsou dokonce i některé okolní vrcholy. Na konci července část týmu, kterou nazýváme Měsíčníci, odletí zpět do Prahy, zatímco druhá sekce Tádžmahálistů vyrazí po vlastní ose do vnitrozemí, aby po deseti dnech nasávání indické kultury chytala letadlo domů z Dillí.

Vraťme se teď zase do pražského bytu někdy v půlce května. Ještě ten den samozřejmě kupuju letenky. Taky ruším práci na červenec a srpen, což naštěstí není problém a svým nadřízeným nemůžu být vděčnější. Hned na to se objednávám na očkování, což se dá v očkovacích centrech nemocnic nebo centrech soukromých. Já se nakonec objednávám do Motola, protože mě tam berou prakticky hned. Což je důležité, protože některé vakcíny jsou ve více dávkách a musí mít mezi sebou týdenní pauzu. Do Indie se doporučuje žloutenka A a B, břišní tyfus a vzteklina. A pokud jste měli poslední tetanovku v roce 2009 jako já, dostanete ještě navíc bolavý bonus a odejdete jako chodící jehelníček. Taky není od věci zajít si na preventivku a hlavně k zubaři! Latentní zubní problémy se totiž rády probouzí k životu právě ve výškách. I proto jdu rovnou na zákrok s dlouho neřešeným malým kazem – nikdy mě nebolel, ale rozhodně nepotřebuju, aby začal v Ladakhu.

Víza už hoří míň, ale stejně bych doporučila je nenechat úplně na poslední chvíli. A vyhradit si na ně několik hodin… až dní. Indická vláda totiž za základní vstupní požadavek na charakter návštěvníka země patrně považuje trpělivost, a neustále ji proto testuje obsahem i rozhraním svých webových stránek. Může se vám tak stát, že po té, co vyplníte nekonečný formulář o obou vašich rodičích včetně místa narození a náboženství, vám celý server spadne a můžete začít znovu. Speciální pastí je potom prohlášení, že jsou vaši rodiče nebo prarodiče Pákistánci, u které je automaticky předvyplněno „Ano“. Málem jsem to při třetím pokusu o odeslání formuláře přehlédla a mohla jsem ještě možná na letišti v Dillí vysvětlovat, že Růžičkovi opravdu nejsou původem ze sousední znepřátelené země. Což je další důvod, proč nenechat víza na poslední chvíli – důsledky geopolitecké situace se většinou vynoří, když je člověk nejmíň čeká, a problém může najednou být i nevinná návštěva jiné země před pár lety. V případě naší výpravy právě Pákistánu.

Při tomhle balení jsem si uvědomila dvě věci: Kolik toho mám a kolik toho nemám. A jsem moc vděčná Hanibalu, že mi pomohl zvládnout to druhé. Na našem výjezdu je totiž prekérní jedna věc: že počasí i teplota mohou být prakticky jakékoliv. Váha a objem zavazadel do letadla však nikoliv. A v kontextu množství železa, které s sebou vlečeme (frendy, vklíněnce, kladiva, navrtáváky, nýty, karabiny…) se balení zbytku věcí stává jednou velkou a nekonečnou rozhodovací paralýzou. 

Při finálním balení s Kristýnkou nicméně nakonec zjišťujeme, že 30 kg je vlastně mnohem víc, než jsme čekaly. Má to ale dva háčky a jak praví staré turecké přísloví: Háčky odhalíš vždycky až na letišti.

První háček je Fejtičův batoh s víc jak 40 kg, což se ale dalo čekat, když táhne pro ostatní portaledge. Takže mu bereme nějaké železo a jsme se třema batohama na 31 kg. To už musí být v toleranci… akorát, že vůbec. Nejde o to jedno kilo, ale o to, že těch 30 kg musí být ve dvou batozích, aby jeden měl max. 23. Prý je to napsané všude na stránkách, takže jsme asi všichni úplně slepí. Nevadí, řešitelné to je, ale připlácíme docela velké částky a trvá to dlouho, takže do letadla sprintujeme. Jak ráno řekl Albi: “Jednou bych chtěl letět jako normální člověk.”

Na takovou expedici je důležité mít kromě pohotovostních lékárniček i jednu hromadnou lékárnu do základního tábora. A lékárnu nejen plnou předepsaných i volně dostupných léků a zdravotnického materiálu, ale hlavně lékárnu plnou léků a zdravotnického materiálu, kterou umí správně použít nejlépe všichni členové výpravy. A to zabere velkou spoustu času, zvlášť když nejste doktor. Je to navíc nesmírně něvděčná práce – připravujete objemnou a drahou věc, u které ale od začátku do konce doufáte, že vám bude úplně k ničemu. Konečně v plné síle využívám svůj sociální kapitál a vytrvale obtěžuju všechny své kamarády s titulem MUDr. a další se znalostmi v oblasti horské medicíny, kteří jsou úžasní a vytrvale radí, předepisují a konzultují. Určitě je dobré si dát pozor na to, jaké účinné látky je do vaší cílové destinace zakázáno přivážet, případně za jakých podmínek. Já jsem si sice tyhle látky našla a opatřila na ně lékařskou zprávu i Medical travel certificate, ale pozdě jsem přišla na docela zásadní informaci - že to v Indii nestačí. Moje chyba. A tak jsem po usilovném několikahodinovém googlování a x telefonátech došla k závěru, že na pašování tramadolu a codeinu nemám morál. A i když se dá jakž takž nahradit, je to škoda. Léky i materiál je potom dobré rozdělit ostatním do batohů, aby v případě ztráty zavazadla nezmizelo všechno. A to opravdu poctivě - my už v Dillí postrádáme dva odbavené batohy.

Těžko, když na to máte tak málo času. Bylo mi to jasné od začátku: chci se připravit co nejlépe a zároveň to nesmím přehnat - v mém případě je pak téměř jisté, že neodjedu zdravá. Myslela jsem si, že se mi to daří vyvážit fakt dobře a vlezlý pocit lehké, ale neustálé únavy jsem se rozhodla ignorovat s tím, že to bude normální součást takových příprav. Jenže asi nebyla. Zpětně si myslím, že jsem se měla na spoustu věcí vykašlat a radši si pořádně odpočinout, protože k čemu je vám všechen trénink světa, když nakonec odlétáte s podvrtnutým palcem u ruky a v posledním týdnu, kdy máte balit, ležíte v posteli s nějakou hnusnou infekcí v krku. Což pak zákonitě vyústí v brutální spánkový deficit, když se všechno snažíte stihnout dva dny před odletem. Tímto děkuji svojí rodině, bez kterých bych nejspíš neodletěla.

Přiznávám, že velkou roli v tomhle celém určitě taky sehrál stres, protože pocity nedostatečnosti, které mě provází celým životem (a v lezení je potom znám speciálně dobře), se touhle nádhernou příležitostí dostaly úplně mimo kontrolu. A to jsem si myslela, že už je mám docela zpracované. Celých těch šest týdnů pak pro mě byla extrémě intenzivní emoční horská dráha, ve které jsem létala z pocitů euforie na absolutní dno, kam mě stahoval kámen úzkostí připoutaný k mojí noze. Když už jsem si myslela, že jsem se se svojí účastí na expedici juniorské alpinistické reprezentace vyrovnala a začala se těšit, zranila jsem se. Když jsem přijala svoje zranění, onemocněla jsem. A tak pořád dokola v různých podobách. A i když jsem celou dobu byla unavená z množství věcí, které dělám, pořád jsem měla pocit, že je to málo.

Za těch šest týdnů příprav se toho stalo tolik, že mám pocit, že to bylo spíš šest let. V dobrém i ve zlém. Teď ale sedím v letadle a všechno už je jedno. Vřava příprav utichla a já už jenom se zvědavostí čekám, co mi tahle nová kapitola přinese.

A nemůžu se těšit víc.

Johana Růžičková