CZK
Po našem příchodu z vrcholu, je náš základní tábor téměř prázdný. Je tu pouze kuchař a z jednoho ze stanů se ven dere Ratlíkova rozcuchaná kštice. U oběda nám zaníceně sděluje všechny novinky. Rosťa prý zmizel do základního tábora pod Everestem, Tráva s Miri dnes útočí na vrchol a Daw už je na cestě domů... Jsem docela zaskočený. S Dawem jsem totiž počítal jako s parťákem do západní stěny.
No nevadí, mám dvě možnosti. Buďto si vyběhnout sóliko znovu normálku, nebo si najít nového spolulezce. Na sólo západní stěnou si rozhodně netroufám… Nabízím tedy společný výstup Ratlíkovi, který neváhá a narychlo se domlouváme, že tedy vyrazíme spolu. Nikdy jsme spolu nelezli, ale co se tak bavíme, tak Jakub má za sebou těžké výstupy nejen na pískovcích, ale také v horách. Jediné co mě trochu znervózňuje, že Ratlík nepřijel do Nepálu kvůli přetrženému vazu v zápěstí za lezením, ale pouze za turistikou a trekovými vrcholy. Ruku má celou dobu v ortéze a doma ho čeká operace. No, snad to ale zvládneme i s tímto hendikepem. Podmínky jsou parádní a i předpověď slibuje to nejlepší počasí. Navíc jsme oba skvěle aklimatizovaní z výstupů normálními cestami na Lobuche a Ama Dablam. Do stěny chceme nastoupit co možná nejdříve. Ratlík už je třetí den dole a já se cítím výborně, takže ani žádný delší odpočinek nepotřebuji. Bohužel na poslední chvíli dostáváme informaci, že permit nám platil pouze na jeden úspěšný výstup na vrchol. Na každý další pokus je nutné si zaplatit znovu kompletně celou novou expedici, včetně styčného důstojníka, jeho pojištění, permitu atd. Celá tahle sranda nás má přijít na 6.000 USD…
Naše plány jsou tedy zcela v troskách! Na to, abychom každý z kapsy vytáhli dalších 3000 dolarů, jednoduše nemáme… „Jsem naštvaný a zklamaný“, napíšu domů. Po mém FB postu se však začínají ozývat nejen sponzoři, ale také kamarádi s nabídkou finanční podpory. Každá kačka nám pomůže a tak se rozhodujeme, že do toho půjdeme, ať už se vybere jakákoli částka. Čekat dál nebudeme! Ihned voláme Subinovi do Kathmandu, aby zařídil vše potřebné. My začínáme balit. Jídlo a palivo na 4-5 dní, 60 metrů polovičního lana, 4 šrouby do ledu, 4 skalní skoby, pár expresek a smyček a asi 5 menších friendů. To by mělo stačit… Ještě máme čas detailně prozkoumat naší plánovanou linii, která spojuje dvě již existující cesty a to lajnu Míry Šmída z roku 1986 a Americkou directku z roku 1990.
Večer nám od Subina přijde potvrzující zpráva"
„Vše zařízeno, zítra můžete vyrazit!“
Je ráno devátého Listopadu, když se loučíme s naším kuchařem Čakrou a pomalu opouštíme náš základní tábor. Dnes nás čeká jen nějakých 700 výškových metrů pod stěnu a tak nemusíme pospíchat. Stoupáme po moréně až ke skalám na okraji ledovce. Místo na bivak si vybíráme na skalním ostrově o něco výše, stejně jako Lanč před léty. Lezeme sólo asi trojkovým terénem vzhůru. Celkem překvapivě tady nacházíme zachovalá fixní lana. Nemohou tu být dlouho… To je tedy záhada..! Na skalní temeno ale raději lezeme o něco lehčím terénem trochu víc vpravo. Ujdeme ještě několik desítek metrů po sněhu, než najdeme ideální místo pro náš první bivak přímo pod stěnou ve výšce asi 5300 m. Celkem pracně zakopeme stan do sněhu a pak se vyhříváme na kamenech, pouštíme si country, vaříme a debatujeme nad zítřejším výstupem. Počasí a podmínky jsou fantastické. Se zapadajícím sluncem se začíná prudce ochlazovat. Rychle zalézáme do stanu.
Ráno se nám samozřejmě z vyhřátého spacáku nechce, ale nakonec se nám povede vyrazit asi kolem půl šesté. Do západní stěny se naštěstí nemusí tak pospíchat… Máme to nějakých 200 výškových metrů do místa, kde začíná regulérní lezení. Terén je trochu strmější, než jsme předpokládali a tak jistíme hned první délku. Stejně tomu tak již bude po celý náš společný výstup. Pravidelně se střídáme ve vedení a za první den zvládáme asi 13 lanových délek, tedy zhruba 700 metrů lezení převážně mixového charakteru. Snad nejtěžší délkou je ta předposlední, kde zleva oblézáme markantní černou stěnu. Chybí tady spojovací most v podobě sněhu, nebo ledu a nade mnou ční pouze hladká převislá plotna. Naštěstí tady jde zatlouct dobrá skoba, do které se zajišťuji a cvakám svůj těžký batoh. Bez něj to půjde lépe… Natahuji se nad převis a nahmatám dobré chyty. Paráda! Ještě pár temp a jsem zpátky v mixovém terénu. Poslední nepříjemná a špatně zajistitelná délka ve skoro kolmém sněhu vychází na Ratlíka. Stan si stavíme na jediném možném místě, malé sněhové plošince 1,5x1,5 m. Celkem pohodlné místo, jen nohy se nám trochu pohupují v prostoru… Pro klid duše ještě vylezeme jednu lanovou délku, ale lepší místo na bivak tady stejně nenacházíme. Založím frienda, lano dám na fix a my tak můžeme sjet zpět na původní místo. Slunce už se dávno schovalo za obzor a tak toho už příliš neusušíme… Ještě že mám ty svoje fígle! ☺
Je čas na pořádnou hostinu a tak vaříme a střídáme kalorie s tekutinami. I když nás zítra čeká pouze nějakých 300 výškových metrů, budou se hodit! ☺. Odspodu tato část stěny vypadala jako krátký sněhový hřeben, komplikovaný pouze jedním sérakem, který bude potřeba přelézt, nebo oblézt zleva. Realita je však o dost složitější. Jedná se o sérii strmých hřebínků s velmi nestabilním sněhem, které se navzájem překrývají. Lezení tohoto krátkého úseku nám zabere celý další den. Pouhých 8 lanových délek… Jsme však tak zničení, že sotva postavíme stan pod obrovskou okrajovou trhlinou ve výšce okolo 6300 metrů. Zítra to snad dorazíme! Pokud se probijeme skalními pásy do úrovně velkého séraku, měla by být cesta vzhůru k vrcholu otevřená. Před spaním Ratlík opět předčítá ze Šmída. Trochu si ho dobíráme, když píše o kolmém terénu a „pětkovém“ lezení. Ráno se však nestačíme divit. Lezení nás prověřuje se vším všudy. V nepříliš kompaktních skalách tluču svoje oblíbené skobičky a teď si pro změnu Ratlík utahuje ze mě. Jedno místo musím dokonce lehce háknout, tak za A0. ☺ Za chvilku už jsme naštěstí zašití nad horním sérakem. Tady měli Američané poslední třetí bivak a cestu poté dokončili vpravo po normální cestě. My jsme naopak donuceni další okrajovou trhlinu obejít hodně zleva, což nás dostane do nebezpečné blízkosti stěn horního skalního pilíře. Tudy to nepůjde. Bylo by to příliš nebezpečné.
Ve skále je sice spousta možností, kde založit jištění, ale do skalních stěn se začíná opírat slunce a první kamenné projektily na sebe nenechají dlouho čekat. Musíme se dostat trochu více doprava. Tam je terén bezpečný. Bohužel však trochu složitější na jištění. Několikrát nás tady čeká tak trochu choulostivý přelez strmého hřebínku se sypkým a nestabilním sněhem do dalšího ze žlábků vedoucích k vrcholu. O tom ten Šmíd přeci také psal… My jsme naštěstí dva, i když jištění přes „deadmany“ je spíše iluzorní záležitostí. Sólo si však netroufáme. Jsme už vyčerpaní a u štandu si člověk alespoň trochu odpočine. Stále více obdivujeme Míru, že to tady dal sám. Zdá se, že podle jeho zápisků měl podmínky hodně obdobné. Ještě 100, 50, 10 metrů a v půl páté odpoledne stojíme na vrcholu. Huf, dalo nám to zabrat. Ostatně jako vždycky… Nahoře fouká jen mírný vítr a není příliš chladno. Strávíme tady nakonec několik desítek minut. Zhruba za hodinku a půl však bude tma. Neváháme a začínáme po fixech klouzat do C2, kde nás už zastihne šero. Nasazujeme čelovky a další zhruba hodinku nám zabere cesta do C1, kde máme postavený agenturní stan. Takže můžeme hned zalehnout. Paráda! Druhý den brzy ráno už snídáme lančmít s párky a fazolemi dole v základním táboře…
Naši kombinaci dvou cest (American direct a Šmíd) jsme si sami pro sebe nazvali „ Lančmít direct“ s klasifikací TD+/ ED-, jako vzpomínku na legendární výkon fenomenálního Míry Šmída. Chtěl bych poděkovat všem sponzorům, Subinovi z Utmost adventure za perfektní servis a všem těm, kteří nás spontánně finančně podpořili, nebo jen doma drželi palce.
