S Hookem na skok do Nepálu I.

Píše se 14.října 2021, když se v Praze na letišti schází zdánlivě nesourodá skupinka mně dobře známých i neznámých lidí. Všichni však se stejným cílem a tím je odlet do hlavního města Nepálu, do Káthmándú. Vlastně tady jeden člověk chybí, totiž Daw (ten dorazí později) a jeden přebývá (jakýsi Kuba Kácha, neboli Ratlík, který letí do Nepálu na vlastní pěst). My ostatní letíme organizovaně na akci kterou organizuje Honza „Tráva“ Trávníček, který spolu s Miri a Subinem již vše pečlivě připravují přímo v Káthmándú. Cílem celé expedice je totiž trek pod šestitisícovku Lobouche east s následným výstupem na její vrchol. Pro některé to má být konec pachtění se po Himalájských kopcích a pro další pouze nutná aklimatizace před hlavním cílem, ikonickou horou Ama Dablam, která je jednou z nejkrásnějších hor celého centrálního Himaláje. A vlastně i pro svůj  dokonalý tvar, je jednou z nejznámějších světových velehor, byť její výška jen těsně neatakuje ani sedmitisícovou hranici.

Z Káthmándú celá skupinka pod vedením našeho gajda a bratra Ongchunga Sherpy odletá už 16. října do výchozího bodu celé expedice: Lukly. Jen sólista Ratlík ještě zůstává pár dní v Káthmándú (řekl bych, že se prohrabává popelnicemi a dovybavuje se do hor☺)... Předpověd nám sice nyní na pár dní neslibuje bůhví jaké počasí, ale to nás nemůže nikterak zásadně omezovat. Hlavně když nám podmínky dovolí odlet do Lukly a nebudeme muset tvrdnout další dni zbytečně ve městě... Při pěší chůzi se s horším počasím vyrovnáme snadno. Denní aktivita stejně nepřekračuje nějakých 4-5 hodin pomalé chůze. Nadmořská výška se beztak v této fázi musí nabírat jen velmi pomalu. Člověk si tím tak ušetří spoustu nepříjemností.

Podzimní Himaláj má zcela jinou atmosféru, než ten jarní. Květy rododendronů jsou ty tam a na zemi leží zežloutlé listí. Příroda však stále voní směsicí okolních jedlovo-rododendronových hájů a navíc se začíná vyčasova Nastává nádherný podzim, který nás už neopustí po celou dobu trvání expedice. Jen na vrcholcích nepřestává foukat, jak prozrazuje vířící se sníh v blízkosti těch nejvyšších vrcholů, jako je Lhotse Shar, Lhotse, nebo Mt. Everest.

Deset dní pravé a nefalšované trekařiny uplyne jako voda a po překonání několika vrcholků, sedel a sedélek přicházíme do základního tábora pod Lobouche East. Máme tady veškerý servis a pohodlí. Škoda jen, že tady strávíme jen jednu noc. Ze spánku se budím nevolností. Výška kolem 5.200 metrů je znát. Běžím si odskočit za šutr a pak opakovaně lezu na jeden kámen. Musím to rozbouldrovat... ☺ Ráno už je mi lépe. První „pomalejší“ skupinka už je spolu s Ongchungem a Tenzingem na cestě. Já, Kuba, Tadeáš, Rosťa a Martin vycházíme až za světla. Jo, málem bych zapomněl! Někdy večer, když už jsme spali, se v base campu objevil Ratlík. Postavil si stan a ráno už mizel někam k vrcholu. Začíná mě trochu srát, jak tady zmateně pobíhá… ale co, tak mladej kluk, ať si dělá co chce!

S klukama stoupáme celkem svižně po žulových plotnách a nabíráme výšku. Někde před sebou vidím Ratlíka a Tadeáše. Ten má dobrou formu… Trochu zaostává Kuba, ten si to vždycky trochu víc užívá. Tráva, kterej s Miri vyšel poslední, mi hlásí do vysílačky, že Kuba půjde v klidu s nimi. Teď jsme tedy tři. Já, Martin a Rosťa.

Na úrovni výškového tábora (který se málokdy používá), vidíme na fixních lanech velkou skupinu lidí a ve velkém odstupu před nimi jednoho lezce. Na kopci jsme jedině my, takže to musí být naši. A ten Tenzing jim tedy pěkně utíká, divíme se… Na sněhovém ostrohu na nás čeká Tadeáš. To je teda kabrňák! Má formu a dobrovolně mrzne, aby na nás počkal. Chvilku společně pozorujeme celou skupinu nad námi. Terén je sice strmý, ale kontinuálně celý zajištěný fixními lany. Parta nad námi přesto postupuje jen velmi pomalu. Výška už začíná být zřejmě hodně znát. Pohybují se ve výšce těsně pod šestitisícovou hranicí. Naše partička je o něco rychlejší a postupujeme bez použití lan až na Martina, který toho začíná mít dost. Dnes si vybral slabší den on. Rosťa mu pomáhá s batohem a já ho občerstvuji. Dobrá parta co se doplňuje a pomáhá si je základ…  

Najednou vidíme někoho svižně sestupovat. Ten Tenzing je teda pankáč, pomyslíme si… jaké je naše překvapení, když v sestupujícím rozpoznáváme Ratlíka. Ten to tedy vzal hopem. Už se vrací z vrcholu. Ratlík nám v rychlosti vypráví, že se dostal kousek za trekový vrchol, kde ho od dalšího postupu směrem k hlavnímu vrcholu zastavily nebezpečné převěje. Nejsou tam prý fixní lana, tak tam nikdo nechodí… Na trekový vrchol to prý už máme jen kousek, asi půl hodiny…

Těsně pod vrcholem potkáváme vracející se Ongchungovu skupinku. Gratuluju hlavně Marcele, mám radost, že to dala… Za minutku - dvě už stojíme u modlitebních praporků na „vrcholu“. Jenže… ten „pravý“ vrchol leží ještě zhruba o 200 výškových metrů výše a o dost dále víc vlevo. Vede k němu nepříjemný hřebínek plný nového sněhu a zrádných převějí. Právě proto to Ratlík otočil. Pro sólového lezce a bez prošlápnuté stopy více jak nepřiměřené riziko.

Na vršku teď stojíme ve čtyřech. Tadeáš s Martinem další ambice směrem výše nemají. S Rosťou se domlouváme, že to zkusíme. Dokonce z batohu vytahuji asi 30 metrů sedmimilimetrového polovičního lana. Všeho všudy máme každý jeden cepín, jeden šroub, pár prusíků a plochých smyček. Spíše ale budeme spoléhat na protiváhu v případě pádu s utrženou převějí. Spojeni sedmimilimetrovým lanem se střídáme v prošlapávání stopy směrem vrcholu. Těsně před vrcholem nás zastavuje téměř kolmý sníh směrem dolů do sedélka pod hlavní vrchol. Tohle bez dostatečně dlouhého lana nemáme šanci slanit… Nakonec se na několikrát vzájemně odjistíme přes pár zakopaných „deadmanů“. V sedle jsme však nuceni se znovu popasovat s další překážkou v podobě asi patnáctimetrové hladké skalní plotny. Možná by tady šla zatlouct skoba, alespoň jako štand. Tu však nemáme. Asi 7 metrů nad sebou vidím viset jakousi starou smyci. K ní se prostě musíme nějak dostat. Lezení je trochu nepříjemné, sundávám si rukavice. Lezu přímo po hraně plotny až místu, kde je napravo patrný jemný sokolík. Pár choulostivých kroků na tření v traverzu a už ho držím. Huf, jištěný pouze Rosťou, stojícím na hřebeni nad propastí spadající na východní stranu hory. Cvakám karabinu do smyce, která je provlečená v dobré skobě. Odtud je už terén lehčí. Jen už bych potřeboval udělat štand na dobrání spolulezce. Jedinou možností je šroub v malém rampouchu ledu… Za chvíli je tady i Rosťa. Oblézá mě zprava a rovnou pokračuje snadnými sněhy na vrchol. Když dojde lano, vydám se za ním. Za pět minut jsme oba nahoře. Máme toho dost! Kocháme se okolními výhledy a je nám dobře. Je celkem teplo a tak si to náležitě vychutnáváme. Shodujeme se, že kdybychom už nic jiného nevylezli, tak tohle rozhodně stálo za to!!!

Do základního tábora už to jde o dost snadněji a za necelé dvě hodinky jsme dole. Škoda jen, že na dnešek Tráva naplánoval sestup až dolů do Dingboche. To je teda nápad! Svorně mrmláme, nadáváme a alespoň na chvilku máme nějakého společného nepřítele.☺ Po pár pivech v Dingboche je však vše zapomenuto...

Druhý den se na vrchol podíval i Daw… .sólo ☺!