S Hookem na skok do Nepálu II.

Po sestupu z Lobuche si dáváme v Dingboche jeden volný den. Včerejšek byl velmi dlouhý a náročný a my nemáme kam pospíchat. Polovinu účastníků naší expedice totiž čeká už jen sestup dolů do údolí a nás ostatní krátký výstup do základního tábora pod Ama Dablam. I předpověď slibuje krásné počasí až do nekonečna, takže není proč tlačit na pilu. Dnešní nicnedělání každý tráví po svém, většinou však po místních kavárnách… Já zůstávám skoro celý den na pokoji. Odpočívám, piju kolu a peru si špinavé prádlo a také sebe. Přes 14 dní jsem nebyl ve sprše…☺ Taky se za mnou stavuje Ratlík, aby záhy zase zmizel bůhví kam…

Ráno třídíme a balíme materiál, vyplácíme spropitné nosičům i gajdům a po další zastávce v místní kavárně vyrážíme do základního tábora pod Ama Dablam. Most v Dingboche vzala bohužel velká voda a tak musíme vyklesat až do Pangboche, kde se loučíme se zbytkem naší skupiny. Nahoru pokračuje Tráva, Miry, Rosťa, Kuba, Jenda a já… V základním táboře ve výšce 4600 nás čeká opravdu luxusní zázemí, včetně kuchaře Čakry a jeho dvou pomocníků. Je to asi nejkrásnější místo na base camp, které jsem kdy viděl a navíc přímo pod západní stěnou Ama Dablamu.

Druhý den přichází také Daw a později večer i Ratlík. Začínáme plánovat strategii výstupu. Na kopci totiž letos operuje spousta expedic a míst na stany je hlavně v C2 jen minimálně. Budeme se muset nějak prostřídat…

Počasí vypadá naprosto skvěle a tak se s Kubou rozhodujeme, že vyrazíme hned následující den. Spolu s námi ještě Daw s Rosťou a Ratlíkem. My plánujeme výstup na čtyři a kluci na tři dny… Tráva s Miri mají v plánu nastoupit o pár dní později. 

V neděli 31. října tedy po vydatném obědě vyráží naše pětičlenné družstvo směr C1. Já si ještě na poslední chvíli přibaluji lehký útočný stan, co kdyby něco… Hned první den se ukázalo, jak moc prozíravý tah to byl… Do C jedničky, která leží ve výšce 5800 metrů nad mořem, je to totiž 1200 výškových metrů a výška začíná být sakra znát. Spolu s Kubou se rozhodujeme, že přespíme ještě jednu noc o něco níže pod C1. Náš malý stan nakonec stavíme ve výšce asi 5400 m, tedy zhruba 400 m pod jedničkou. Stejně bude za chvilku tma. Kluci jsou o něco rychlejší a tak pokračují do kempu, kde máme postavené dva agenturní stany. Večer máme s Trávou domluvenou společnou relaci. Kluci dorazili v pořádku, jen nám prý někdo zabral naše stany, tak si museli lehnout k jiné expedici.

Ráno se opět probouzíme do úžasného, i když trochu mrazivého rána. Nemusíme nikam pospíchat a tak si v klidu počkáme, až se do stanu opřou první ranní hřejivé paprsky.  V 8 je další relace. Všichni jsou okej, jen nás všechny trochu pobolívá hlava. To je ale normální…

Kluci dnes budou pokračovat do C2 a my se posuneme do jedničky. Tráva s Ongchungem ještě domlouvají stan ve dvojce pro kluky, kde je úplně plno a šerpíkům se nepodařilo postavit ani jeden náš stan. Do jedničky to jsou asi jen dvě hodinky chůze, takže s Kubou se startem ani moc nepospícháme. Přesto na místě ještě zastihneme kluky, kteří zatím vůbec nevyrazili. Zítra chtějí z dvojky vyrazit přímo na vrchol. Přejeme jim hodně štěstí a dáme se do vaření. Máme na to celý den… Večer opět relace. Kluci zítra kolem páté vyrazí na lehko směrem k vrcholu a vrátí se do dvojky, kde máme ještě na jednu noc domluvené dva stany. Tráva vyrazí do C1 zítra, nebo pozítří a my se posuneme do C2.

Následující ráno už mě hlavička bolí o poznání víc, ale dá se to přežít, jsem už na to za ty roky zvyklý ☺ Vaříme snídani a vyrážíme asi půl hodiny za šerpíky ze Seven Summits, kteří nesou svým klientům stany do C3. Ve dvojce už není pro tak velkou skupinu jednoduše místo… Konečně se terén malinko  přiostřuje a začíná lehké lezení. Připomíná mi to trochu Matterhorn, jen se člověk o dost víc zadýchává. Těsně pod Yellow Tower je nádherný úsek tak trojkového lezení v absolutně kompaktní žule! Tohle je opravdu paráda… Pozoruju šerpíky před námi. Malinko se sekli na Žluté věži. Taky se snažím trochu fotit, je opravdu nádherně. Dokonce i vidím Dawa a jeho skupinu ve skalách mezi druhým a třetím výškovým táborem. Evidentně vyrazili o dost později, než hlásili do vysílačky… Mám malý náskok před Kubou, tak si lezení náležitě užívám a schválně nepoužívám fixní lana. Na Žluté věži se musím sám sobě smát, když si vzpomenu, jak jsem Ratlíkovi rozmlouval nepoužívání fixů. ☺  Je ale krásně a mám čas, tak co… Aspoň si trochu zalezu… Těsně pod vrcholem věže si uvědomuji, že lano, které s sebou táhnu kvůli dopomoci, jsem nechal cvaklé dole na štandu! Ježiš, to sem vůl… dolezu nahoru, cvakám osmu do fixu a slaňuju nějakých 15 metrů zpět. Navazuji se a tentokrát už s pomocí jumaru šplhám zpět na vrchol věže. Akorát dolezl Kuba a tak ho dobírám v kolmém úseku k sobě. Ke stanům to máme nějakých 10 minut. Je kolem jedenácté hodiny dopoledne, když dorazíme do C2 a zabíráme jeden z domluvených stanů. Za chvilku se hlásí kluci z vrcholu. Zvládli to všichni tři. Máme radost!

Kluci se vrací kolem třetí hodiny odpolední. Daw s Ratlíkem zalézají do druhého volného stanu a Rosťa po malém občerstvení pokračuje dolů. Do základního tábora se nakonec dostává ještě týž večer. Je to prostě mašina!

My máme v plánu postavit ještě třetí výškový tábor na rameni ve výšce 6400 m. Z dvojky by to pro nás bylo až na vrchol příliš velké sousto. Budeme tak ale potřebovat další den na víc. Od Mikiho s Jirkou a našich kluků ale dostáváme jídla až až…

Lezení ve výšce kolem 6200 metrů představuje parádní strmý mixový terén. Nebýt fixů, tak by to bylo „Tédéčko“ jak když fikne. Výše převládá lezení převážně po hřebeni. V průvodcích se nocování v C3 kvůli nebezpečnému seraku příliš nedoporučuje. Jeho nestabilní okraje podle mého už ale postupně opadaly a nyní je místo absolutně bezpečné. Myslím, že není šance, aby nás cokoliv zasáhlo. Je tu celkem rušno. Šerpíci staví snad osm stanů pro své klienty. Snažím se nepřekážet a stavím náš útočný stan od Rabu o něco málo dál. Za chvilku je tady i Kuba. Je celkem chladno a větrno, tak ihned zalézáme do relativního tepla.

Ráno je kosa jak z nosa. Vstáváme teprve se svítáním. Kuba startuje kolem půl sedmé a já ještě vařím a pozoruji, jak stoupá po fixech strmým svahem vzhůru. Pomalu snídám a připravuji se na výstup, což mi zabere asi hodinku. Cítím se dobře a po chvilce doháním Kubu, který už je v těsném závěsu za velkou skupinou, která vyrážela před ním. Tempo je nepřímo úměrné stoupající nadmořské výšce. Pomáháme dvěma Iráncům překonat převis jedné z okrajových trhlin. Pak stavím ještě Kubu a sám dělám novou stopu více zprava. Lezu mimo fixy a jeden cepín mi docela stačí i v techničtějších úsecích. Kuba začíná trochu zpomalovat a tak mám čas se trochu kochat a fotit.  Těsně pod vrcholem potkávám Ongchunga, který si na kopec vyběhl jen tak sám pro sebe, což u šerpů a gajdů obecně nebývá úplně běžná záležitost ☺ Na vrcholu ve výšce 6856 m jsem kolem půl jedenácté. Jsem tady úplně sám a tak jdu čerstvým sněhem až na jižní a posléze severní vrchol, odkud fotím Kubu, kterému zbývá na vršek už jen několik málo metrů. Už dlouho jsem neprožíval na nějakém kopci takovou radost a zároveň se raduji i za Kubu. Tenhle kopec prostě stojí za to! 

Díky kámo!