CZK
JAK TO VŠECHNO ZAČALO?
To tahle sedíme ke konci listopadu na posledním slanění u Kozy v Oldřichovském sedle a najednou zaslechnu větu: ,,Éfo, co děláš v květnu? Nechceš jet na Ama Dablam?“ No zprvu jsem si říkal, dobrej fór, a že si to musím ještě rozmyslet. Jenže neuběhlo ani 24hodin a volám Márovi, že do toho jdu a že se zeptám ještě Tomka, zda by se nechtěl taky přidat. Sestava se nakonec ustálila v celkovém počtu 10 lidí, z nichž jsem většinu znal, jelikož to jsou kamarádi/dky z našeho oddílu HO SKOL. Takže vyřešit letenky co nejdříve, zeptat se v práci šéfa jestli mě na měsíc pustí, sehnat všechny potřebné věci a mohlo se frčet.
Co jsme měli s sebou na Ama Dablam:
mačky Singing Rock Lucifer II Tech JetBoil Flash PCS batoh Lowe Alpine Attack 45:55 Singing Rock Tarp Duffle 90 l rukavice Sir Joseph 8000m
PRAVIDLA HRY V NEPÁLU
Pokud chcete navštívit Nepál za účelem lezení nad 6000m, musíte přijmout pravidla hry. A ta jsou jasná a tak trochu neúprosná = zaplatíte vcelku dost peněz. Platí se permit, platí se styčný důstojník, platí se poplatek za odpadky (vratná kauce), ale taky záchranná služba Helirescue, pokud chtete, aby vás v případě nesnází vůbec zachránili. Během treku míjíme několik kontrolních stanovišť, kde je permit po nás požadován. S námi šel vedoucí našich šerpů Bim(bo) a ten všechno vyřizoval za nás. Skvělý chlapík, bez něho by to bylo mnohem složitější. Zato styčného důstojníka, za kterého jsme zaplatili dohromady asi 60 000 Kč, jsem za celý pobyt neviděl (nebo se dobře maskoval a já ho nepoznal).
Jak to tak bývá, zážitky se rodily už během cesty. Jako správní češi jsme si krátili čekání při přestupu lemtáním piva, co jsme koupili v duty free. Jenže v Dubaji na letišti pro to nemají zas takové pochopení. Přišel chlápek v pyžamu a kšiltovce, ukázal jakousi legitimaci (náboženské policie?), vzal nám pasy a říkal něco ve smyslu: „tady nejste doma“ a začal dělat problémy. Chvíli to vypadalo že neodletíme, ale nakonec nám je vrátil. Musí se ale nechat, že takovéto zastrašování má výchovný efekt, na cestě zpátky jsme si to už nelajsli.
MĚSTA A LETIŠTĚ
Po příletu do Káthmandu a vyřízení vstupních víz na letišti (platí se 40 dolarů), se nás ujal Tej z agentury Mountain Trek. Ovázal nás šálami, naložil nám batohy a jelo se na hotel. Můj první dojem z tohoto města byl takový, že člověk s alergií na prach tady musí umřít do dvou minut. Druhý dojem byl, že si tady každý jezdí a chodí jak se mu zachce. Opravdu doprava zdánlivě chaotická, jezdí se vlevo, po pár dnech si člověk lehce zvykne. Po ubytování na hotelu, část výpravy jela vyřizovat permity (obstrukce, které jsem se rád vyhnul), zbytek se coural po ulicích nebo spal. Druhý den brzy ráno odjezd na letiště, tam chaos před odletem do Lukly (naštěstí Tej má zkušenosti a respekt) a malé „nožové extempóre“ v mém podání. No alespoň jsem zkontroloval ostrahu u rentgenu, jestli dělá svou práci pořádně. Dělá.
Let je celkem v pohodě až na pár silnějších turbulencí, kdy to s letadlem začne házet nahoru, dolů i do stran a někteří z pasažérů se sápají po pytlících. My se tomu smějeme, když dosedneme na pevnou zem, přeci jen jsem rádi. Letiště v Lukle je považováno za jedno z nejnebezpečnějších na světě, což se potvrdilo týden po našem odletu, kdy letadlo společnosti, s kterou jsme letěli, havarovalo na prahu přistávací dráhy.
Po vyjasnění situace (nedorazily všechny batohy) a posilnění v lodži jsme vyrazili na cestu. Cesta z Lukly do vesničky Phakding nejdříve klesá, je protkáná visutými mosty a vede chvílemi napravo, chvílemi nalevo od řeky. Všudypřítomné modlitební mlýnky různých velikostí, nadupaní šerpové s obrovskými náklady na zádech, yakové a jiní tvorové, vesničky a místní lidé, to vše na nás působilo až magicky. Později se dozvídáme, že naše zbylé batohy přece jen dorazily (asi vrtulníkem) a donesou je šerpové do Phakdingu. Skutečně pozdě v noci se Tomek vítá se svým těžkým miláčkem.
ZAČÍNAJÍ VÝSTUPY
Ubytování je tady obecně hodně levné, zato za jídlo a pití už si nějakou tu rupii připlatíte. Samozřejmě, že čím výš, tím víc. Druhý den po vydatné snídani nás čekala první větší porce nejen výškových metrů, a to sice výstup do známého Namche Bazaar, 3600 m vysoko. Když přicházíme do Namche, padá déšť se sněhem. Na večer se ale počasí umoudřuje a my se vydáváme na aklimatizační výstup nad vesnici Khumjung. Polykáme další stovky výskových metrů a poprvé zíráme na úchvatnou scenérii v čele s Mt. Everestem. Máme šanci také vidět náš hlavní cíl, Ama Dablam, která vylezla právě z mraků a jeví se ještě větší než všechny kopce okolo. Je taky šiřoko daleko nejkrásnější. Když se dostatečně pokocháme nekonečnými pohledy na Amu, Lhotse, Everest, ale i Thamserku, je čas vyrazit zpět.
Další den je naším cílem vesnice Pangboche (cca 3900 m), po cestě se zastavíme v budhistickém klášteře v Tengboche kouknout na modlitbu. V Pangboche spíme v parádní lodgi Highland Sherpa Resort (mimochodem tam mají jasně nejlepší playlist snad v celym Nepálu). Ráno protřídíme věci a nepotřebné necháváme zde v depositu neb se sem vracíme při cestě zpátky ještě před odbočkou do base campu pod Ama Dablam. Pokračujeme tedy dál do Dingboche (cca 4400 m), kde máme naplánovaný první rest day. Tomek říká, že potřebuje ťafku a střihne si navečer ještě výšlap do 5000m.n.m. Ráno je všude pocukrováno, vypadá to jako v pohádce. Den využíváme k prohlídce okolí i zdejší pekárny (vynikající brownies) či návštěvě kliniky horské medicíny ve vesnici Pheriche.
Další ráno vyrážíme do vesnice Chhukung, 4800 m vysoko a máme v plánu hned vyrazit na další aklimatizační výstup, kopec hned nad vesnicí jménem Chhukung Ri (5546 m.n.m). K mému překvapení na vršek docházím sám, ostatní zůstávají v sedle a jdou na jinou část hřebene. Užívám si samoty a ticha a zároveň kontroluji mraky, které postupně houstnou a přibližují se ke mně od Lhoce. Je čas zmizet, ještě vyzvednu cestou kámarády na hřebeni a jdeme dolů. Buď výška nebo tempo mi moc dobře neudělaly, dole se citím pěkně vyřízený a následující den, kdy jdeme do base campu pod Island Peak (chceme jej použít jako aklimatizaci na Ama Dablam) se ploužím jako mátoha. Cestou potkáváme čím dál tím méně lidí a od base campu už nikoho. Jdeme dál, obcházíme horu a přicházíme po moréně k místu, kde měl být ABC. Jenže ten prý pohřbila dva roky nazpět lavina a od té doby tam nikdo nechodí. Původní plán byl vystoupit na Island Peak severním hřebenem, nicméně potom co jsme viděli, jak nad výstupovou trasou stojí seraky velké jako paneláky a nakloněný jak věž v Pise, volíme výstup normálkou.
BUDÍČEK - ISLAND PEAK
Následující ráno budíček v 2:45, rychlá snídaně, sbalit věci a vyrazit stíhat ty rychlejší z nás pod nástup normálky na Island Peak. Zbylé družstvo docházíme u paty hory, kde hnedka z ostra začínají serpentiny až nahoru k začátku ledovce. Cesta je to dlouhá, občas proložená lezeckou vložkou.
Výška je už na každém znát, moc to neodsejpá. Nicméně nakonec stojíme všichni s mačkami na nohou a cepínem v ruce připraveni odolat nástrahám ledovce. Celkem nás šlo nahoru osm, rozdělěni na dvě trojky a jednu dvojku. My s Tomkem jsme šli jako poslední, Ivka zůstala bohužel nemocná v Chhukungu a Mára zůstal s ní a vyběhnul si to sólo druhý den po ránu. Musím uznat, že z četných trhlin, sněhových mostů a žebříků jsem měl celkem respekt a pokročilá doba na slunci mě hnala navzdory bolesti hlavy i těžšímu dechu rychle dopředu. Chudák Tomek musel své rozvážné tempo přehodnotit. Po zdolání trhlin jsem se dostali k prudkému svahu, kde již byla natažená fixní lana.
Po pár délkách strmého terénu nás čekal už jen závěrečný hřebínek a byli jsme nahoře. Toho dne jako poslední, celkem hotoví, plácneme si, i přes neskutečné výhledy děláme rychle pár fotek a honem dolů, dokud ještě sněhové mosty stojí. Pohybovat se na ledovci po 12. hodině, to chce buď velkou dávku sebedůvěry, nebo štěstí. Nejlépe oboje. Nakonec jsme to nějak přeťapali nazpět a hodně si oddechli, že to dobře dopadlo. Horší bylo, že jsem neměli prakticky už žádnou vodu, k jídlu pár tyčinek a před sebou ten nekonečný sestup a ještě k tomu pochod do Chhukungu. Když jsme se už skoro za tmy dopotáceli k lodgi, kde nás vítali šerpové, hodně jsme si odfrkli. Takhle jsem si naposled hrábl na dno při přechodu masívu Mt.Blancu v jeden den. A to už je pár let.
Večer hodně pít, jíst a zase pít. Další den si dáváme vytoužený druhý rest day a využíváme volno k praní prádla i sebe ve zdejší ledovcové řece. Brr. Den na to vyrážíme za neustálého sněžení zpátky do Pangboche. Cestou se zastavíme v pekárně v Dingboche na povinný zákusek. Další den se rozloučíme s holkama a Karlem, skupina Island Peak se loučí, na Amu Dablam zůstáváme v šesti lidech. Volno využívám k návštěvě místního kláštera, nejstaršího v Khumbu, který mi chlápek zamyká před nosem. Protočím mlýnky a pokračuji dál do kopce až pod vodopád tekoucí z kaňonu. Zbytek odpočívá v lodgi. K večeři si dáváme všichni yačí steak, na delší dobu poslední dobré jídlo. Ráno již balíme věci pro šerpy i sebe, loučíme se s paní domu a dostáváme od ní na krk provázek pro štěstí, kterému požehnal sám Dalajláma. Velká pocta.
Navzdory ne moc dobré předpovědi (žádné klasické okno, tj. počasí na draka) vycházíme a hned za vesničkou scházíme dolů k řece, přecházíme most a stoupáme v podstatě až do base campu ve výšce 4600m. Tam přicházíme za mlhy a krátce na to začne sněžit. Naši šerpové přichází až pozdě odpoledne a jsou vyřízení. Naštěstí k večeru už nesněží, stavíme stany, vaříme (JetBoil je vynález století) a kujeme plány na další dny. Je mi zle, nějaké nachlazení, asi mám i teplotu, další den oznamuji, že nikam nejdu. Ostatní na tom taky nejsou nejlépe, volíme tedy ještě jeden den v base campu.
AMA DABLAM - také jinak dáma s perlovým náhrdelníkem - je vysoká 6 812 m a leží v regionu Khumbu, nedaleko nejvyšší hory světa, Mt. Everestu.
AMA DABLAM - SMĚR NAHORU DO C1
Sněží nám tu každý den, počasí hodně nestabilní a nedá se vůbec odhadnout. Předpovědi, co nám posílali z Čech, tuto skutečnost jen potvrzovaly. Během volného dne v BC jsme se tak nějak spravili, dá-li se to tak říct. Večer jsem už věřil tomu, že druhý den ráno budu schopný odejít nahoru do C1. Ráno po sbalení věcí (každý nesl min. 20 kg) jsme se rozloučili se Standou, který měl trable s dásněmi a rozhodl se zůstat dole. Odcházíme a ještě netušíme, jak moc namáhavý den nás čeká. Zpočátku vede cesta po úbočí morény, po nějaké době začne prudce stoupat a čím víš jsme, tím častější zastávky děláme na vydýchání. Zátěž na zádech je hodně znát a když konečně asi po osmi hodinách dorážíme do C1, všichni toho mají plné pohorky. Večer nás za tu námahu příroda odmění nádherným divadlem v podobě západu slunce za Taboche. Stavíme stany, vaříme už ze sněhu a ledu a snažíme se co nejvíce doplnit tekutiny. Večer usínám, srdce buší o 106 (tepů) a během noci se několikrát budím s pocitem, že se dusím. Výška někde okolo 5700m, i náš zdravotní stav se podílí na dalším rozhodování.
CESTA DO C2
Nakonec z pěti lidí pokračují do C2 tři. Cesta do C2 vede už celá po fixech, je plná kličkování a střídají se různé traverzy s vertikálními délkami. Začíná mě to bavit, vzpomněl jsem si na vícedélky na žule, až na závěrečnou délku na Yellow Tower se nejedná o těžké délky. Většina za nich lze lézt volně a jumar použít jako pojistku. Postupně dolézám už na pohled vyčerpaného Tomka, Šochyho vyhlížejícího dalekohledem směr dalšího postupu, potkávám až v C2 někde v 6000 m. Stavíme stan (pro tři máme jen jeden), vaříme. Tomek leží ve stanu a nedělá nic. Nedivím se. V téhle výšce, s poctivou zátěží na zádech, dá to pěkně zabrat. Tomek se nakonec rozhoduje, že jde druhý den dolu.
Pozdě večer se do C2 vrací z vrcholu tři mladý ucha z Rakouska, kteří jako letos první stáli na vrcholu Ama Dablam. Já se Šochym se domlouváme na dalším postupu - o půlnoci vystrčí hlavu ze stanu a když to půjde, vyrazíme nahoru. Jenže počasí je proti nám a až do rozednění je hnusně a sněží. Nakonec se vyjasní, takže Šochy vyráží sám nahoru okolo páté, já vařím ještě čaj, což nějakou dobu trvá a následuju ho o dobrou hodinu později. Skoro od začátku je cesta dost do kopce, asi 70° hlavně ve sněhu a ledu, všude hromada fixů různé kvality, po přelezení Grey Tower se dostávám na začátek Mushroom Ridge, kde mě zastavuje stan od týpka z NZ a také fakt, že Šochy už se obrátil (asi ve výšce 6400m) a směřoval zpět do C2. Bylo mi jasné, že sám nahoru pokračovat nebudu, bylo pozdě, nahoře fučelo, tak jsem věnoval čas focení. Vrchol Ama Dablam z toho nebude.
Když se opět začaly formovat mraky, zavelel jsem si k sestupu a někdy po 13:30 jsem byl v C2, kde k mému milému překvapení na mě mává Standa, který přece jen vyrazil, s denním zpožděním, za námi nahoru. Předáváme Standovi informace jak to vypadá nahoře, vaříme a k večeru sbalíme stan a vyrážíme se Šochym dolů do C1, kde na nás má čekat Jedla. Trochu riskantní podnik, už je tma, fixy namrzlé, mlha, v závěru i bloudíme. Dole se shodujeme se Šochym, že příště už takovou pitomost neuděláme. V C1 byl Tomek, Jedla prý už je v BC. Přicházím dolů opět vyřízený a jsem dost rád, že se o vaření stará Šochy.
Následující ráno sbalíme stan, odpadky a všechno harampadí a scházíme do BC. Na začátek asi 3 délky slanění po fixu, pak se nevyhneme opět kratšímu bloudění v kameném moři sutě, kde je třeba neustále sledovat mužíky.
ÚNAVA UŽ JE ZNÁT...
Čím víc se blížíme k BC, tím jsme víc a víc unavení, časté zastávky jsou nezbytností. Batoh se mi zdá čím dál těžší a do BC docházím už jen ze setrvačnosti. Opět jsem si tedy sáhnul na dno a pár minut ležím na batohu a nejsem schopný pohybu. Kluci se rozhodujou sestoupit ještě ten den do Pangboche, já mám jasno: zůstávám v BC přes noc a půjdu na pohodu ráno. Nějak si nedovedu představit, že v tomto stavu bych ještě došel do vesnice. Dozvídám se, že Šerpové se mají k večeru vrátit a počkat na Standu, až přijde seshora. Vařím brr kaši s klobásou s česnekem, hodně čaje a asi v 16:30 jdu spát. Spím až do rána. Po snídani zpozoruju hodně v dáli postavu. Nakonec se ukáže, že je to Standa vracející se z C1. Přivítám ho placatkou Jima Beama a dozvídám se, že vylezl na vrchol Ama Dablam! Blahopřeji, je to borec. Sólo za tmy, to chce už dost zkušeností a morálu. Standa je v ráži a pokračuje dolů do Pangboche. Já balím věci (částečně s pomocí šerpů) a vyrážím také.
A ZASE ZPĚT
Cesta zpět do Lukly vede stejnou cestou, údolím Khumbu sklesá k řece aby poté vystoupala vysoko nad kaňon. Ještě za zmínku stojí, že jsme potkali samotného Reinholda Messnera. Teda on tak úplně sám nešel, za ním smečka z natáčecího týmu. Asi tak hodinu před Luklou opět prší. Spíme na místě ve stejné lodgii, kde jsme naše putování začali. Ráno doufáme, že se nějak vejdeme do letadla, jelikož máme letenky až na termín někdy za týden. Nakonec díky chlápkovi z hotelu, který v tom umí chodit, skutečně letíme, sice rozděleni do tří letadel, ale i to se počítá. Kluci hodně kašlou, potřebují co nejdříve odletět domů. Proto si přebookovali letenky z Kathmandú do Prahy.
Standa letí za dva dny na to a na nás s Tomkem už bohužel nezbyly volné letenky a museli jsme ještě tři dny čekat. Ještě se Standou navštěvujeme veřejné pohřebiště Pašupatináth a objevujeme různé kuchyně od tibetských po hinduistické. Přijímáme pozvání na Dhal-bat u Teje doma, odvezeme Standu na letiště a další den jedeme navštívit zvířátka do národního parku Chitwan, který se nachází na jihu prakticky na hranici s Indií. Cesta dolů je otravná, všude samá díra a výmol, docela jsem byl překvapený, že autobus dorazil celý. Setkání s nosorožci, slony, krokodýli a ptáky všemožných barev či řevu tygra z rákosí varujícího, v nás zanechalo hluboké dojmy.
Kromě toho jsme si z Chitwanu přivezli i parádní průjmy. Po návratu domů si Tomek našel novou přítelkyni. Jmenuje se Smecta a říkal, že občas je to pěkná stíhačka. Soužití s ní nebylo úplně jednoduché a proto ji asi po 4 týdnech vztahu dal vale. Mě stačilo živočišné uhlí a probiotika.
Když bych to měl shrnout, tak jsme celkově (pokud nepočítám courání po Chitwanu a Káthmandu) natrajdali 225 km s celkovým 11 000 m převýšením. Toto jaro vylezli na vrchol Ama Dablam pouze 4 lidi, z nich jeden byl od nás, což nás moc těší, a svědčí to o náročnosti expedice. Na podzim je to prej jiná písnička.
Rádi bychom poděkovali kamarádům z Hanibalu a Direct Alpine za podporu.
Členové expedice na Ama Dablam: Mára Pazderský, Petr Šochman, Michal Jedlička, Petr Ehl, Tomáš Kosek, Standa Čejp, Radka Zelenková, Šárka Zelenková, Iva Novotná a Karel Švábek.
Co si sbalit do Nepálu?
