Cape Wrath Trail: 13 dní napříč divokým Skotskem

Cape Wrath Trail je trek, který jsme si vybrali náhodou, když nás popadla touha „zase vidět hory, Gandalfe, hory!“, ale zároveň jsme se chtěli vyhnout davům, které se prochází a loví selfíčka. Nic proti těm, co si užívají volného času na čerstvém vzduchu v přírodě, jen se v posledních letech nemůžu zbavit dojmu, že zmizela ta pokorná kultura, která k tomu horalství a trekování nebo lezení patří, a často mi připadá, že se z přírody stalo další „právo“, které si lze až bezohledně nárokovat. Pak, místo toho, abych si užíval, že jsem zase venku, narážím na pozůstatky filozofie „to se rozloží“ a nemůžu se zbavit dojmu, že dostupnost věcí způsobila, že spolu s nevědomostí skutečně krutě zraňuje, a že těch nešetrných dlaní je možná někdy až příliš. 

To dobrodružství pro nás začíná už nad mapou u stolu, a je škoda se o to připravit. Na začátek jsme pořídili mapy od Harveyho z praktického polyetylenu pro severní i jižní část treku. Určitě jsem se nechtěl spoléhat na telefon, ani GPS, a nepromokavá mapa nám přišla jako dostatečná navigace, navíc zahodit telefon je jedna z věcí, kterou na treku doporučuju. Obrazně samozřejmě. 

Mapa sice stačí, ale i tak jsme se trochu ztratili téměř každý den, víc ze začátku, kdy jsme se trochu sžívali s terénem, ale zase je hezký, že víte, že si za ty zacházky můžete sami. Myslím, že nouzově jsme použili telefon jednou, když jsem se jednu noc špatně lokalizoval a ráno bez rozmyslu vyrazil na jiný kopec. Takže lepší se dvakrát podívat než nastoupat zbytečně výškové metry. Na Mapách přímo trasu treku také najdete. Komu je to málo, může naplánovat vlastní trasu přes Traileasy, kde jsou i rovnou poznačené bothy, kde můžete složit hlavu.

Výchozí místo jsme původně naplánovali na Fort William. Chtěli jsme mířit k majáku, přišlo nám to tak správnější. V Edinburghu jsme koupili plynovou kartuši a vyrazili na čtyřhodinovou cestu autobusem do Inverness, kde je mimochodem taky outdoorový dům, kde se dá pořídit, co jste zapomněli, a odkud jsme se chtěli přiblížit přes jezero Loch Ness stopem a pak kolem Ben Nevis. Nicméně, řízením osudu, nebo spíš řidiče auta, který odpověděl na náš zdvihnutý palec u krajnice, jsme začali cestu v Glenfinnan. Stopování jsme se trochu báli. Časy se mění a říkali jsme si, jestli vůbec bude někdo zvědavý na dva smradlavý trekaře. Někdy jsme měli štěstí, jindy jsme fakt dlouho čekali. Brali nás víc cizinci, ale i místní. Vzhledem k tomu, že jsme už měli koupenou zpáteční letenku, tak nás tyhle prostoje trochu tížili. Takže na 14 denní trek se stopem buď pevný nervy nebo dostatečnou časovou rezervu. Kdo chce nastoupit na trek rovnou, může z Edinburghu přímou linkou do Fort William bez stresu. 

Na cestu jsme vyráželi v srpnu, protože jindy nám v květnu nevyšel čas, takže jsme si zažili midges v plný parádě. Kdo si zapomene moskytiéru dimenzovanou na tyhle krvelační stvůrečky, tak pravděpodobně zešílí a v agonii běhá po skotských blatech do konce svých dnů. Moskytiéru jsme si naštěstí dovezli a repelent Smidge! se Saltidinem jsme koupili v Edinburghu spolu s kartuší. 

Pokud jsme se pohybovali v místech, kde mušek bylo málo, nebo je stihnul odfouknout vítr, dalo se jít celkem v pohodě i bez repelentu. Na horších úsecích jsme si vystačili s repelentem. Mušky sice poseděly, ale nekousaly. Párkrát jsme se ale dostali do míst, kde to bez moskytiéry nešlo. Repelent sice bojoval proti pokousání, ale koncentrace mušek v podobě mračna, kdy se nedají otevřít pusa ani oči, už se nedá. Krátkodobě sice jde použít taktika bleskového přemístění z místa na místo, ale tyhle desetimetrové výpady nejde dělat pořád, ty tři vteřiny blaha za to vůbec nestojí. Hlavně, když jdete s lopatkou na záchod, výpady se k tomu úplně nehodí. 

Nakonec nám pro dva stačilo jeden a půl lahvičky repelentu, ale nutno říct, že jsme jej používali hlavně na ruce a obličej. Trochu jsme zapomněli na další hmyz. Klíšťata byla totiž extrém číslo dva. Ty jsme podcenili dost. Ve snaze šetřit repelent pro zachování příčetnosti při boji s muškami jsme šidili další části těla, ale zpětně jsme si říkali, že by bylo lepší bránit se víc i klíšťatům. Jejich koncentrace byla extrémní a na každém listu kapradí jich číhalo tolik, že si nejsem jistý, jestli veškerá vegetace nebyla jen iluze složená právě z klíšťat. Každý večer nás tak čekal rituál prohlídek a obírání kotníků i jiných míst, což vás může s případným parťákem na cestách dost sblížit. 

Midges – drobné skotské mušky, které dokážou proměnit romantické putování v boj o holý rozum. Jsou sotva vidět, zato koušou s nadšením a útočí v celých hejnech. Nejvíc si libují ve vlhku, bezvětří a v letních měsících. Repelent pomůže, ale když se jich slétnou tisíce, zachrání tě hlavně hustá moskytiéra přes hlavu. A vítr. Ten je ve Skotsku občas tvůj nejlepší kamarád.

Samotný start z Glenfinnan byl ještě ve znamení davů. Tím, že jsme se sem dostali stopem, jsme si mohli užít před-trekovací kávičku a poslali jsme pohled domů. Po necelé hodině se objevily asi tři autobusy s turisty různých národností a malé parkoviště ožilo. Trochu nás to zaskočilo, ale obsluha v kavárně nám prozradila, že se blíží hodina, kdy si u blízkého viaduktu přijdou na své všichni, kteří ještě čekají na zatoulanou sovu z Bradavic, aby jim doručila dopis k jedenáctým narozeninám. Když jsme vyrazili na cestu blízké kopce byly obsypány lidmi s telefony, foťáky i drony a číhali na plánovaný průjezd Bradavického expresu. My jsme se jen ohlédli. Sice jsme nezkameněli, ale trochu mě to mrzí, protože Kačka byla, teda spíš je, velký fanoušek čar a kouzel. Kdo by si chtěl atrakci užít, jízdní řád se dá najít celkem snadno - Jacobite Steam Train uvádí přibližné viaduct crossing časy. 

První den navečer, po prvním bloudění jsme si zjistili hned několik věcí. Výhledy budou naprosto boží. Ztratit se je jednodušší než jsme si mysleli. Sandály do mokřadu jsou lepší než pohorky. Mít stan je skvělý, protože si můžete lehnout skoro kdekoliv. 

Trek je sice v mapách zanesený, ale na trase tak pečlivě značený není, tedy některé značky nás spíš mátly. Prošli jsme tedy po přezutí prvním mokřadem úplně zbytečně, ale nakonec jsme se brzo našli a utábořili se na loučce u lesa Glendessary, kde je také poblíž bothy A’Chùil. Strategicky jsme stan umístili na takový pahrbek – abychom jakože byli výš, nemohli na nás strašidla a v tom výškovém metru navíc by měly midges větší problém udržet se kvůli silnějšímu větru. Tyhle naivní představy mají ohromnou sílu pozvednout aktuální morálku. Po ztrátě v bažině, tedy doporučuji využívat, co to jen jde. 

Druhý den jsme se potřebovali trochu dospat po cestě a začalo pršet do čehož se nám vstávat moc nechtělo. Dopoledne jsme se ale nějak vykopali ven a vyrazili po hřebíncích směrem k zálivu. Tady na nás poprvé dolehlo kouzlo proměnlivosti treku a provázelo nás to až do konce. Po úvodních travnatých údolích, přes louky, močál, les a kamenité hřebeny jsme se dostali do kapradím zarostlého zálivu, u kterého byla bothy Sourlies přímo na trase. Samotný záliv, ve skutečnosti mořské jezero Loch Nevis, bylo kouzlo samo o sobě. Počasí nám přálo, tak jsme se tu pěkně zasekli, a jelikož jsme vstávali pozdě, řekli jsme si, že brzo najdeme místo na spaní, takže jsme na travnaté pláni našli ostrůvek v potoce a rovnou jsme vyzkoušeli i koupání. Bylo to studený a prvně jsme okusili midges v jejich plné nepříjemnosti. Koupání tedy šlo hodně rychle. 

Bothy je jednoduchá horská útulna, typická pro odlehlé oblasti Skotska. Většinou jde o kamenný domek, kde najdeš střechu nad hlavou, závětří a občas i kamna. Elektřinu, tekoucí vodu ani hotelový servis ale nečekej. Bothies jsou zpravidla volně přístupné a zdarma. Stačí si přinést spacák, něco k snědku a trochu ohleduplnosti. A hlavně po sobě nechat útulnu v takovém stavu, v jakém bys ji chtěl najít. Nebo ještě lepším.

Třetí den se šlo podél potoka, který se kolem nás krásně vlnil, než jsme museli začít zase stoupat. Tady se zase ukázalo, že stoupání a klesání si užijeme o to víc, protože jdeme natěžko. Po trase příliš příležitostí k nákupu není a počítali jsme, že první nákup uděláme až v Ullapoolu, takže jsme byli naložení hlavně jídlem. Kromě respektu z náročnosti terénu a překvapení z našeho pomalého tempa, se nám ještě ukazují výhody nepromokavých bot, kalhot, bundy a pláštěnky, pytlíků a krabiček. Začíná totiž pršet a v přestávkách nás provází déšť a vítr celý den. Pláštenky na batohu sice máme, ale jsem rád, že v batohu máme věci zabalené i v nepromokavých dry-sack pytlících. Takže cokoli, co dokáže udržet věci v batohu suché je nutnost, protože nikdy nevíte jak to dopadne, když prší vodorovně. 

Cesta kolem dalšího zálivu Barrisdale je taková horská dráha mezi kapradím, takže nabíráme klíšťata a poněkud monotónně šlapeme kolem něj opět do kopců, kde nás čeká další noc ve stanu. Vaříme v moskytiérách a ráno nás čeká bloudění se zacházkou na špatný hřeben. Líbí se nám, že i přes náročný výškový profil vlastně zůstáváme v zeleni. Sice se nám občas zdá, že jdeme na nějakou osmitisícovku, ale za celý trek se nedostanete výš než 720 metrů, pokud si nevyběhnete na některý tisícovkový vrchol.

Čtvrtý den, když jsme se našli, procházíme po vyjetých pěšinách přes vodou podemletou krajinu. Trsy trávy se svažují do prohlubní, a některé již potrhané jen visí přes okraje. Doufáme, že nebudeme muset tímhle někde procházet a čekat, až narazíme na trhlinu. Místo toho nás ale čeká výstup do sedla a přes hřeben směrem k Shiel Bridge. Tam víme, že je kemp, kde jsme chtěli dát noc po aklimatizačních kilometrech. Začíná zase pršet, takže skoro celý výstup a přesun po hřebeni leje. Dopadá na nás únava, protože první dny, než si tělo zvykne jsou celkem úmorné. Kačka začíná být trochu mrzutá, naštěstí mám v kapse banánovou tyčinku. Parťák mě tedy nepokouše, a i díky přispění minuté odbočky toho máme plný pohorky. Před kempem navíc zjišťujeme, co si žádají za stan a sprchy, a tak se i přes pokračující déšt shodneme, že tak zoufali nejsme, a že raději zůstaneme na kopci. Přímo nad cestou nacházíme pěkný místo a vaříme špagety, cpeme se a koukáme na lidi dole, jak běhají po kempu. Špaget jsme snědli celý pytlík. Asi jsme měli hlad. 

Páty den u snídaně trochu počítáme a vyjde nám, že stávajícím tempem nejspíš budeme mít problém stihnout celou trasu včas. Navíc jsme se kdovíkde dočetli, že severní část je náročnější. Snažíme se vymyslet, v čem by mohl být sever ještě těžší a moc nám to nejde, ale i tak pro jistotu volíme plán, že se nablížíme do Ullapoolu a uspoříme tak den nebo dva. Složitým přesunem, tedy stopem, autobusem, stopem a zase stopem se přesouváme během dvou dnů do Ullapoolu. Máme to i s přespáním u vesnice Gorstan. Tady nás vysadil profesionální střihač ovcí. Pohostil nás pivem a věnoval nám vizitku, kdybychom se dostali do úzkých. Přesvědčujeme ho, že to se nám nestane. Midges je tu požehnaně.

Šestý den nás naštěstí z midges zamořené oblasti odvezl pošťák, zatímco ostatní nám vesele mávali z aut a blikali na nás. Dovezl nás skoro k našemu cíli, ale musel ještě na protější kopec doručovat balíky, tak jsme se za příslibu, že nás kdyžtak nabere na cestě zpátky rozloučili. Ze zastávky Junction už to bylo kousek, který nás dovezla paní, která v mládí prý také stopovala, tak že oplácí tím, že nás sveze a doporučuje nám, co v Ullapoolu navštívit. Doporučuje bistro a veřejné sprchy – asi možná narážka na to, že jsme se od zálivu nekoupali.

Ullapool je hodně pěkný městečko. Dají se tam dobře nakoupit potraviny, pohledy, veřejné sprchy jsou luxusní, stejně tak bistro Seafood Shack. Komu nevadí čerstvé mořské dobroty, za doporučení to rozhodně stojí. My jsme si dali polívku a tresku ve wrapu. Protože nás docela držel nad vodou horký čaj, dokoupili jsme si ještě malou plynovou kartuši v outdoorovém obchůdku, opět spolu s lahvičkou repelentu. Před odchodem do kopců jsem ještě naháněl pošťáka, co nás vezl, protože Kačka zjistila, že u něj vysypala z batohu Nalgenku, která patří mezi její oblíbené vyšisované cestovní artefakty. 

Pokračujeme z městečka přes lesík, kde jsou celkem hezké výhledy na to, co nás čeká. Kolem jezera Loch Achall, kde pak začíná stoupání sice dlouhé, ale pozvolné, a k večeru v poměrně dobré náladě nastoupáme k dalšímu jezeru mezi travnaté kopečky. Trochu se udělala zima a fouká, tak poprvé zkoušíme pohostinnost bothy – tahle se jmenuje Knockdamph. Teplo není o moc větší, ale nefouká. Našli jsme i bedýnku s erárními zásobami, které zde nechali ostatní trekkaři. Udělali jsme si pro radost hrnek kakaa a Kačka se pak pustila do psaní deníku. V bothy jsme sami. 

Sedmý den nás čekala cesta sice snadná, sestoupat a projít údolími, přes vesnice, ale od rána pořádně leje. Vyrážíme teda do větru a deště a snažíme se zůstat v náladě. Po cestě se aspoň na chvíli schováme do telefonní budky a koukáme, kolik cesty máme ještě před sebou a jak to vypadá s počasím. Nic moc. Navíc, goráč přestává goráčovat. Voda stéká do bundy přes obličej a vzlíná rukávy a do toho se ještě pěkně potíme. Pokračujeme tedy dál a za zemědělskou usedlostí u potoka se nacpeme do otevřené rybářské boudy – její funkci teda jen hádáme. Každopádně dosušujeme co se dá, vaříme pohotovostní lyo jídlo a hrajeme karty. Ta boudička už tam dneska nejspíš není, ale třeba se tam zázračně objeví jiná, až půjdete v nouzi kolem.

Osmý den se počasí trochu umoudřilo. Jde se dobře po snadných cestách, a my přemítáme, kde že je ten drsný sever. Nechceme to zakřiknout, tak raději šlapeme a kolem velkého jezera stoupáme do sedla před Inchnadamph. U vodopádu ještě nabíráme vodu. Vzali jsme si s sebou sice filtr, kdyby náhodou, ale voda je čerstvě napršená a pramení rovnou z hor, tak ani nefiltrujeme. Jedna z výhod putování přes skotskou vysočinu, nemusíte tahat litry vody jako v Pyrenejích. 

V rámci plnění předsevzetí, že budeme spát jen na krásných místech se dostáváme do sedla pod vrcholem Conival. Vyložená blbost. Nechali jsme se trochu unést výhledem a zapomněli, co se stane, až se převalí přes vrcholy oblačnost. Rozpršelo se a rozfoukalo a jsem rád, že jsme neuletěli. Jen se o nás občas opřela stěna stanu, jak ji poryvy přimáčkly k zemi. 

Tady jsem byl rád, že jsme si na Skotský trek dovezli místní stan Southern Cross pro dva.  Má konstrukci zvenčí na háčky a v dešti i větru se staví dobře, i díky odepínacímu vnitřnímu stanu. Navíc má prut, alá rybí kost vyztužený ještě jedním, který tvoří předsíňky a zasouvá se do tunelu pouze částečně, takže se s tím není potřeba zlobit. Pro účely stavení ve větru se nám hodil jeden sněhový kolík, jako hlavní kotva. Za tu váhu nám stálo mít odolný stan, který se nestaví tak, že vám nejdřív zmokne ložnice. 

Devátý den jsme se vyhnuli cestě do Inchnadamph odbočkou do kamenitého sedla Bealach na h-Uidhe. Odtud jsme jen spadli do jezírkaté krajiny, kde jsme podešli Eas a’ Chúal Alainn, tedy Vodopád Krásných kadeří. Dál už to byl jen kousek do bothy Glencoul, kde jsme měli v plánu přespat. Vešli jsme se tak tak a byli jsme rádi, že můžeme trochu dosušit pohorky. Při výstupu do sedla jsme šli hodně podmáčenou cestou, která se občas měnila v samostatná jezírka. Tím, že nám na treku hodně pršelo bylo čvachtání pod nohama dost časté. Němka, se kterou jsme sdíleli jeden z pokojů nám opět říkala, že sever bude těžký. Vypadala dost zničeně. Na ní jsme pak ještě vzpomněli, ale k tomu se ještě dostanu. Pokud by měl někdo pocit, že se nechce tísnit na této bothy, o hodinu cesty a jeden záliv zvaný Glendhu je další bothy, která nese stejný název. Ráno, když jsme kolem šli, se nám i zdálo, že je místo trochu aktraktivnější rovným terénem a pěknějším výhledem. 

Desátý den, když jsme obtočili serpentiny kolem zálivu, vydali jsme se na stoupání od elektrárny a za kopcem Ben Strome jsme, kdoví proč, pokračovali pořád za nosem, až jsme došli do Achfary. Nazuli jsme sandály a v odpoledním sluníčku jsme kousek střihli po asfaltu směrem ke Stack Lodge. Asi jsme měli pocit, že zase nestíháme, každopádně jsme za zmíněnou usedlostí rozbili tábor v malých sedýlkách mezi bezejmenými kopečky. Opět s parádním výhledem. Pro vodu to také nebylo daleko. 

Den jedenáct byl ve znamení hůlek uvíznutých v bažinách. Mířili jsme totiž po stezce na rozcestí Rhiconich, do kterého vedla kamenitá cesta, střídající se s bažinou u jezera Loch a’ Gharbh-bhaid Mhóir a Loch a’ Gharbh-bhaid Bhig. Pokud to neznamená nechť každý váš krok provází čvachtnutí a hůlku vám sežer bažina, tak nevím. Opět jsme to připisovali deštivému týdnu, ale museli jsme hodně koukat pod nohy, některá místa velkou oklikou obcházet a vracet se na stezku. Takže doporučuji hůlky, které po složení drží v obou směrech, tedy i při opírání i při vytahování, jinak se s nimi dost nazlobíte. 

Kvůli terénu po dešti cesta trvala opět déle, než jsme mysleli. Do Rhiconich jsme se dostali po svačince, kde si nás opět podávali midges, tedy až později odpoledne. Nastal čas sandálů a asfaltu. Jako milý bonus byl pár, který nám sám nabídnul svezení ve starém mikrobusu od Volkswagenu. Tím jsme se vždycky chtěli svézt, protože jsme ho vždycky viděli akorát ve filmech. Vyklopili nás v centru Kinlochbervie, kde potřebovali nakoupit v malé samoobsluze. I my jsme se rozhodli, že musíme na nákup, i když vlastně nic nepotřebujeme. Pouleli jsme oči do regálů a vybírali, co nutně potřebujeme. V tu chvíli se zdálo, že skoro všechno. 

V batohu jsme totiž šetřili místo a pita chleba s různým mazáním a sýrem nebo klobáskou se nám už trochu zajídal. Pořídili jsme si cihličku chocolate cake a litr mlíka. Kousek cesty zpět jsme u rozlámaného plotu sedly na schody ropadlé maringotky, a cpali jsme se jako Jeníček a Mařenka u perníkové chaloupky. Trek si rozhodně bral víc energie, než jsme naším prostorově úsporným jídlem byli schopní doplnit. Takže bychom příště víc dbali na energetický přísun, ne jen efekt plného žaludku.

Pak jsme chvíli zkoušeli jít dál, ale opět došlo na asfalt a to se nám už moc po té naší svačince nechtělo, abychom si nezkazili chuť. Rozhodli jsme, že se podíváme na nedalekou pláž Oldshoremore, a tak se nám tam líbilo, že jsme zůstali na vedlejší pláži Pohlain v zastrčeném koutku na noc. Pláž byla písčitá s kamenitými útesy a cesta k ní vedla přes malé duny prorostlé dlouhou travou. V západu slunce nádhera, jen ta zima úplně nevybízela ke koupání. 

Dvanáctý den jsme došli úsek po silnici a dávali jsme vědět domů, než zase přijdeme o signál. Celkem rychle jsme se pak dostali kolem pasoucích se ovcí k jezeru Sandwood, a hlavně k pláži Sandwood Bay. Foukalo, ale bylo tam tak hezky, že jsme zůstali na svačinu. Šumění moře nás na tomhle treku úplně hypnotizovalo a přišlo nám, že se sem skoro až nehodí, a že po těch „hrůzách rozervané krajiny“ na jihu, začíná tohle připomínat spíš nějakou pohádkovou zem. No, věděli jsme, že musíme najít bothy na přespání, než vyrazíme na poslední část cesty. Stoupali jsme tedy stezkou nad pláží a ocitli jsme se v náhorní bažině. 

Prorostlé trsy trávy, po kterých jsme chodili byly celé ponořené ve vodě, celé bloky se s námi pohupovali a nikdy nebylo jisté, jestli se proboříme, jestli je vody jen po kotníky nebo po kolena. Každopádně to vypadalo, jako kdyby celá ta travnatá slupka plavala na čiré vodě a pod našimi kroky se na krátkou chvíli potápěla. Celkem se nám osvědčily ponožky Bridgedale, které i vlhké dobře fungovaly a vysychaly pak relativně dobře. V nouzi, když jsme si nabrali vodu, nebo nám do nich ztekla po nohavici, přišly si na své i nepromokavé ponožky, které krátkodobě byly pohodlnější, než jsme vysušili pohorky a také chodidla na rozumnou mez.

Stratchailleach, což byla bothy uprostřed ničeho, jsme nakonec trefili. Byla tam zima, a krom standardního vybavení záchodového rýče také kamna. Popisek nás informoval, že blízko se dá nakutat rašelina a zatopit pomocí vřesu. Vřes sice hořel, ale rašelinou jsme všechno akorát začoudili. Spali jsme tedy v chladné, kouřem načichlé bothy. Koupání jsme odbyli v nedalékém potoce. Ráno nás pak opět přivítal déšť.

Třináctý den jsme se chystali do sektoru Cape Wrath Training Area. Rozpis střeleb je k dipozici na stránkách a na místě je celý areál oplocený a vybavený několikerou signalizací, pokud je nebezpečně vstoupit. 

Přelezli jsme plot, a s výhledem na nekončící moře jsme taktizovali s rychlostí postupu, abychom se vyhnuli sloupům deště, které se na nás od západu hrnuli. Celkem nám to i vycházelo, takže jsme si nechali nepromok hlavně kvůli silnému větru. Zanedlouho už jsme se mohli radovat, protože cíl byl skoro na dohled. Vzpomněli jsme si na Němku, kterou jsme potkali v bothy Glencoul, a říkali jsme si, jak se asi má, protože když se naše cesta blížila ke konci, shodli jsme se na tom, že ji na jihu čeká ještě velké překvapení, pokud si myslí, že to nejhorší má za sebou. Za nás to bylo přesně naopak. Navíc jsme zjistili, že kdybychom se nenechali vystrašit počátečním pomalým tempem, stihli bychom trek tak jako tak. 

Každopádně maják se před námi objevil. Cíl to byl rozhodně pěkný a jsme rádi, že jsme nešli od severu na jih, ale větší zadostiučinění než kafíčko u majáku byla ta cesta, kterou jsme měli za sebou, protože byla neskutečně nabitá, každou chvíli se měnila pod nohama, a díky celkově velké opuštěnosti na treku nám nakonec všechno dotknuté lidmi připadalo až přízračné tím, že tam právě lidé chyběli a malé bothy navíc kontrastovaly díky monumentálnosti časem vytvarovaných údolí. 

K majáku jezdí malé autobusy s turisty, kteří chtějí maják prostě vidět. My jsme si říkali, že když máme teď čas pro změnu navíc, tak že si dojdeme ještě dál, jak stejně bylo v plánu. Stočili jsme tedy pohorky na východ a vydali se na přespání do poslední bothy na treku - Kearvaig. Tím se slova o pohádce jenom potvrdila. Kdo si ustele za zdí u majáku, o dost se připraví. Za nás trek končil tady, u bothy na zelené louce přímo u pláže. My jsme tam sice chytili partičku, co se stavila na grilování, ale místnosti byly dvě, tak jsme se ani moc nerušili. Nebo jsme se ani nenechali. 

Každopádně po těch strastech na jihu nás tahle slunečná idylka na pisku hodně pohladila. Až se mi zdálo, jako kdybychom tam kousek z těch našich dojatých dušiček nechali na oplátku za ten pocit, který jsme si odnesli domů, a že díky tomu, v tom Moonrise Kingdom u Kearvaig Bay, tam pořád tak trochu jsme.

Na cestě zpět jsme asi hodinu čekali na přívoz v Kyle of Durness. Převozníkovi jsme místo mávání podle čísla na ceduli dovolali hned, ale kvůli silnému větru pro nás nemohl přijet. Doufali jsme tedy, že tam nebudeme do noci. Počasí se umoudřilo, a ani už nevím, na kolik nás přívoz vyšel. Byli jsme rádi, že přestalo pršet a můžeme stopovat směr Edinburgh. 

Vzal nás Němec se silničním kolem až do Ullapoolu. Tam jsme už byli jako doma. Odtud tedy přes sprchy na Junction a stopovali jsme. Pak z protějšího kopce začal sjíždět stará dodávka Volkswagen, pěkně červená. Úplně jsme se radovali. Jenže projel kolem nás. Asi za patnáct minut se vracel, tak jsme usoudili, že nás nechtěl brát, že jel jen někam na otočku. Znovu se otočil a zaparkoval u nás. Geoložka jela přednášet do Glasgow, a měla poruchu na autě. V servisu jí řekli, že pokud z kopce nastartuje a vypne nezahřátý motor, tak už nenastartuje. Tak jela zahřát motor, a pak se pro nás vrátila. <3 

Na cestě zpátky stálo za podívání turistické městečko Aviemore v národním parku Cairngorns.

My navíc přenocovali před odletem v historickém Stirling, kde nabízeli ubytování na kolejích, a kde se nám hodně líbilo. Dovezl nás sem malíř, který mluvil jako pirát a první hodinu cestu jsme se snažili rozklíčovat Glasgowský přízvuk. Nakonec jsme si i popovídali. V Edingburghu jsme se pak povinně stavili na mleté maso a pintu tmavého ležáku v Auld Hundred, odkud mi stále chodí newslettery na různé akce, protože jsem se tam přihlásil na wifi. 

text a foto: Lukáš