Za zimním lezením do polské části Tater

Když loni už v listopadu přišla solidní zima, měl jsem nové cepíny od Petzlu a konečně i pořádné papuče do zimy ( La Sportiva), tak se gravitační centrum celého vesmíru přesunulo do Tater. Prostě tam musím. Jenomže! Slováci mají od 1. 11. do 14. 12. totální uzávěru na vše kromě chodníků k chatám. Porušovat to nechci, ale přece listopad nezapytlím jak jelen.

A najednou mě osvítilo - 2 úžasné horolezecké knihy z mé pokladnice byly o Kukuczkovi a Kurtykovi. Poláci patřili (a beztak pořád patří) mezi světovou elitu zimního lezení. Jejich schopnosti ve zledovatělých horách jsou maximální a trénovali je kde? No přece v Tatrách! Kdo dal tvrdší bivak v zimě (bez spacáku), ten byl lepší horolezec. To se mě však vůbec netýká 😀 Já si to chci užít a netrpět. Ale je to v zimě možné?

Dolina Rybiego Potoku je ohromně bohatá - už jen to pleso s úžasným panorama je podle mnohých jedno z nejkrásnějších jezer na světě. U něj chata PTTK, kam se dá dojít po cestě i s dětmi, odtud cesta na nejvyšší polskou horu Rysy atd. 

Ale naše oči přitahují jiné detaily tohoto uměleckého díla - legendární skalní jehla Mnich a hlavně obří stěna Mengusovkých štítů (celkem 3 vrcholy). Skládá se z několika skalních kazalnic, které samy o sobě jsou lezeckými objekty. Až na vrchol vedou rozličné žlaby a také SV pilíř, jenž čítá 800 metrů lezení. I samotný vrchol má svou skalní headwall. 

Dokonalá horolezecká aréna a geniální přírodní opera!

Měsíc před zimním slunovratem však není dost světla na dlouhé akce. A naše zkušenosti ani ambice nesahají Kukuczkovi ani po kotníky. Na doporučení místňáka Damiana Granowskiho, který vydal i e-průvodce, vybíráme kratší a lehčí cestu Rysa Strzelskiego na Próg Mnichowy. No, nebylo to ani krátké, ani lehké. A bez skob bych tam byl ještě teď. Koukněte na video.

O měsíc později míříme kousíček vedle na větší a kolmější Kazalnicu Cubryńsku. Cesta Jagiełło-Roj by měla být o trošku delší a o půl stupně lehčí. Tentokrát však zkušenost je zcela jiná. Stěnu jsme proběhli za 4 hodiny a navíc jsem jednu lehkou délku alternoval jinou cestou za M6. Technický, čiště drytoolový kout jsem přelezl spíše sílou a nadšením, než technicky. Mačky na plotnovité skále pořád ještě neumím, takže jsem bruslil a shyboval na cepínech. Ty naštěstí ve spáře držely dobře. Při slanění převisy jsem se zakoukal do dalšího cíle.

Jak to, že dvě tak podobné cesty měly vesmírně odlišný průběh, obtížnost a trvání, když jsou skoro stejné? Odpověď jsou zimní, velmi pestré podmínky. V těch ideálních člověk běží, co mu srdce stačí. V opačném případě se prohrabává prašanem, který nedrží a překáží. Úklidovými pracemi se dostane ke glazuře, která zakrývá chyty, stupy a možnosti jištění a lezecky taky nepodrží. Mlátí cepínem doprava, doleva, aby našel zmrzlou trávu a přitom trefuje skálu. Jednou to jde krásně jen s friendy, vklíněnci a ballnuty. Jindy bych bez skob desítky metrů nezajistil. Zimní lezení je pecka!

Mám domluvený další výjezd, jenže v únoru se zhoršuje lavinová situace v Alpách i v Tatrách. Zase musíme vymyslet - tentokrát bezpečný - plán. Jediné, co mi přijde safe je lezení ve skále, která není moc obklíčená sněhovými svahy a žlaby a sestup bude slaněním. 

Takovou znám! Minule jsem se zakoukal do cesty Moma. Je to sice na hranici našich sil, ale s jídlem roste chuť. V té stěně už jsem byl, zkušenost a znalost prostředí mě uklidňuje.

Při nástupu testujeme sněhovou pokrývku. Na chůzi se zdá OK, na lyžích bychom si netroufli. První délka lezení je totální slast, střídají se skalní a sněhové úseky. Hotový Disneyland. Druhá délka pokouší můj morál. Plotna pokrytá glazurou naštěstí skýtá staré skoby a přidávám i jednu svoji. Ale i tak si pomáhám technicky šlápnutím na jednu z nich. Nevadí, v horách je pro mě průstup důležitější než styl. Třetí délka je ta, kterou jsem minule alternoval lehčí pasáž cesty Jagiełło Roj. Takže už jsem ji přelezl, navíc on-sightem. Dnes se pokusím o ladnější přelez s lepší technikou. No houbelec! Bruslím úplně stejně jako minule a dokonce i padám. Viset zůstávám na bungee, protože při pádu se mi cepín zaháknul do expresky. To kdyby člověk chtěl, tak se nepovede ani tisíci pokusy. Čtvrtá délka psaná za II mi přijde za aspoň IV. Zase ty podmínky, zase ten nový měkký sníh. Navíc dnes nedrží ani trávy. Otepluje se.

V páté délce končím. Skalní plotnu jsem ještě nějak přelezl. Ale následuje zavřený kout a přelez přes jeho převislou hranu do další plotny bez dobrých chytů. Zkouším, tluču skobu a nechce se mi tady padat. Tak snad poprvé v horách zapytluju a bereme roha. V zimních horách i slaňování dokáže být dobrodrůžo :-)

Polské Tatry nabízí mraky cest - od klasických žlabů a mixů, přes ledopády až po vícedélkový drytool. Myslel jsem, že severní stěny a Polsko nejsou pro mě. Ale mýlil jsem se, díkybohu!

Cesta autem z Olomouce trvá stejně jako do slovenských Tater, není potřeba dálniční známku a nebývají zácpy jako na SK.

Parking Palenica Białczańska pod Mořským okem se účtuje na kalendářní den a je levnější platit on-line. Odtud 8 km pěšky k Mořskému oku.

Vstup do TNP (Tatranský národní park, Polsko) je zpoplatněn cca 63 Kč / den.

Chata PTTK u Mořského oka je super východisko, je prakticky nutná rezervace předem (biuro@schroniskomorskieoko.pl). Paní v kanceláři umí dobře česky, Poláci v Tatrách obecně byli hodně přátelští.

A především, pro horolezce je ideální stará chata, těsně před tou velkou. Stojí méně, nejsou tam davy turistů, má nové sociálky, plně vybavenou kuchyni a deky. Takže nesete jen lezecké cajky a jídlo.

Průvodce najdeš on-line na www.Drytooling.pl. Za 12 euro se dá koupit e-booková verze, čítá 166 cest a 1 118 stran upravených pro mobilní zobrazení.

Pokud hledáš zimní lezení, kde se potkává tradice, kvalita a syrové podmínky, Polské Tatry tě nenechají v klidu. Mě rozhodně ne.

text a video: Tom Krul

foto: Tom Krul, Ondra Hájek a David Bezděk