CZK
Tupá, Končistá, Satan a Koprovský štít
Výstupy na Tupou, Končistou, Satan a Koprovský štít jsou krásné a lezecky, skialpinisticky i logisticky relativně snadné. Stačí mít „jen“ dobré podmínky a počasí a pak přijdou zážitky jako z pohádky.
Ale pozor – v případě špatné lavinové situace se i tyto jednodušší trasy mohou stát osudnými! V zimních horách je potřeba situaci sledovat dlouho předem a při túře ji neustále vyhodnocovat.
Tupá ( 2284 m.n.m.)
Severozápadní stěna Tupé mi byla doporučena pro začátky se zimním lezením a pro případ horšího počasí. Nachází se totiž na dosah od chaty, nástup nezabere ani hodinu a sestup je také relativně jednoduchý. A hlavně – SZ stěna Tupé je 1 000 metrů široká a 500 metrů vysoká, rozvrstvená mnoha žebry a žlaby. Celkem nabízí téměř 30 cest.
Preferuji delší cesty, a tak jsem vybral Žlab Dubiel–Weincziller (IV). Vydal jsem se na něj s Honzou, který měl jeden cepín, asi po vzoru starých Taterníků :D. Hned na začátku nás čekalo lezení skalních stupňů kombinovaných s travami. Honza byl s tím jedním skialpovým cepínkem fakt šikovný. Já byl na prvním konci lana vděčný za dvě motyky! Dále následoval sněhový žlab s jednou skalní plotýnkou. Lehké, ale prostředí úchvatné!
Žlab Dubiel–Weincziller
Přesně po měsíci jsem zpět s Míšou a pro změnu vybírám žebro. Chtěl jsem si porovnat tyhle klasické dva typy výstupů. Puškášovo rebro (III–IV) je jen o pár metrů vedle. A byla to trefa do černého! Krása střídá nádheru – často lehký lezecký pohyb prolínaný chůzí do kopce v méně strmých pasážích. Ty ovšem vůbec nebyly nudné. Zaprvé, na 500 metrech už je potřeba být rychlý. Zadruhé, pořád jsme byli v té velké stěně, většinou s fantastickou expozicí a výhledy, které lezení na žebrech nabízí.
Puškášovo rebro
Končistá ( 2536 m.n.m)
Znovu stěna spadající do Zlomiskové doliny. Popsal bych ji jako větší sestru výše zmíněné Tupé. Má téměř stejnou orientaci (Z), ale je dál, je vyšší a pohled na ni pulzuje dobrodružstvím i respektem. Tentokrát jsem s Dejvem a volba padla na cestu Kahulská štrbina – žlabom (IV). Strmý nástup sněhem nás sice zahřál, ale první skalní úsek zprudka zvýšil lezecké nároky! Papírově sice za IV, ale oba jsme si oddechli, když jsem to přelezl. Cepíny a mačky na skále jsou pro nás oba pořád ještě docela novum.
Je zima (cca -15 °C), ale sundávám rukavice a fotím a točím, protože sdílet tyhle pohledy prostě musím. Znovu se střídají sněhové a skalní pasáže, trochu hledáme ideální směr. Bohužel ale přichází mlha a ani čas nám nehraje do karet – ještě dnes máme jet s dalšími kamarády domů. Takže místo dolezu do štrbiny lehčím žlabem traverzujeme půlku té mohutné stěny po Lávce Končistej směrem k Lučnému sedlu. A to vám povím, i takhle si to člověk může užít. Vrcholy mám rád, ale nemusím na ně za každou cenu. Zážitek jsme měli i bez něj veliký.
Satan ( 2421 m.n.m.)
Míříme na druhou stranu od Popradského plesa do Mengusovské doliny. Už z údolí vábí mnoha liniemi hřeben Bašt. Jeho nejvyšším vrcholem je Satan a na něj je jasná volba – Červený žlab (III). Je dlouhý, ale postup rychlý (pokud máte natrénováno :D). Většinou je to šlapání do kopce, které přerušují dva krátké skalní prahy. Podle podmínek a zkušeností se rozhoduje o použití jištění. Stometrová skluzavka by asi bolela. Ale stačí i dvacet metrů lana, aby se ty prahy daly zajistit.
Dolez po hřebeni už je za odměnu – zase ty výhledy! Sestupujeme na západ žlabem (I) a svahy do Mlynické doliny. Podmínky jsou skvělé a počasí nás obdařuje optickým jevem, který vidíme poprvé v životě. Něco jako bílé Sauronovo oko – sněhové vločky zrcadlí paprsky slunce jak ze sci-fi filmu. Hory, nádhera!
Koprovský štít ( 2363 m.n.m.) na skialpech
V zimních Tatrách mě fakt baví kombinace lezení a lyží (nebo VHT). Techničtější a těžší pohyb ve stěně alternovat rychlým skitouringem. A z Popradského plesa je to pak jasná volba Kôprovský štít. Jdeme Mengusovskou dolinou, cikcak stoupáme Satanovou dolinkou a s mačkami dolézáme do Nižného Kôprovského sedla.
Odtud pohled na protější svah Kôprovského štítu rozevírá oči na maximum. Široký, docela mírný svah rozkrajují první borci a borky ladnými oblouky. Než přijde řada i na nás, musíme kus sjet a pak znovu stoupat. Při výstupu tím mírným svahem mi na zledovatělém sněhu podjíždějí lyže. Padám, jedu po boku hlavou dolů a nemůžu zastavit! Až naučený grif brzdění cepínem, aplikovaný na hůlku, utnul tuhle kašpařinu. Během toho se mi povedlo pořezat si obě ruce hranami lyží. Směšná událost, kterou ovšem nehodlám opakovat na exponovanějších místech (doma okamžitě objednávám haršajzny).
Vrchol Kôprovského štítu mi nabídl nové pohlazení na duši: já už to tady skoro všechno znám. Štíty okolo dokážu pojmenovat a několik z nich jsem za poslední rok i vylezl. Prostě slast a balzám na duši. Stejně tak jízda dolů, kterou člověk na sjezdovkách nezažije.
Zimní Tatry nabízejí opravdu mnoho – skialpy, VHT, ledopády a také těžší mixy i drytool, o kterých napíšu zase příště. Dějištěm bude Polská klenotnice!
Foto a článek Tom Krul
