CZK
Zima nabízí mnohem pestřejší podmínky. Už to není jen sucho nebo mokro. Možností je najednou tolik, že by vydaly na samostatný článek… A stejně si je člověk musí osahat vlastníma rukama.
Vercajk...už zase
Větší nároky jsou i na výbavu. Myslel jsem si, že na lezení už všechno mám – občas jen vyměnit lano, pořídit nové lezečky… Se zimou se ale v rodinném rozpočtu otevřela menší černá díra.
Za necelé dva roky jsem dokoupil prakticky všechno potřebné. Vyšlo to zhruba na 100 tisíc. Jenže lezení je moje vášeň a životní mana! Takže jsem dal střídmosti na chvíli pauzu a nechal tohle flow běžet naplno.
Výbavu mám pohromadě, cesty pročítám a vybírám už doma. Jsem rád připraven.
Metodika
Posledním a zcela zásadním rébusem je bezpečnost. Zimní hory nabízejí větší pestrost a proměnlivost, ale s tím přichází i větší riziko. Co si budeme povídat – prostě tam je. A naším cílem je ho co nejvíc minimalizovat.
Chtěl jsem načerpat metodiku přímo v terénu, od někoho, kdo ji opravdu žije. Domluvil jsem se proto na výcviku v Tatrách s aspirantem horského vůdce UIAGM Lukášem Ondráškem. V žilách mu koluje ta nejčerstvější metodika špičkové evropské horolezecké školy – přesně to, co jsem hledal.
Mixy - Ledy - Drytool
Mojí prioritou bylo lezení mixů, a pokud by byl prostor, tak i ledů, hlavně z pohledu bezpečnosti a metodiky. Nechtěl jsem jen lézt, ale učit se a drilovat.
Lukáš k jednomu dni v horách přidal navíc půlden drytoolingu u Žiliny. Dřív mi DT přišlo trochu úchylnost – prznit skálu železem… Ale názor jsem rychle změnil. Je to důležitá dovednost a navíc překvapivě velká zábava.
Pár hodin nácviku pohybu s cepíny a mačkami po skále mě posunulo na jiný level. S cepíny jsem se sžil poměrně rychle, šly dobře do ruky. Zato práce s mačkami na skále a hlavně důvěra v ně, to chce praxi. Jinak si člověk odvaří ruce dřív, než se naděje.
Výcvik v horách
V Tatrách jsme se věnovali štandům na skále i v ledu. Řešili jsme plánování a vyhodnocování aktuální situace, posuzování kvality ledu, vrtání šroubů i techniku práce nohou. Zkoušeli jsme různé pohybové programy i typy cepínů.
Hodně mě překvapilo testování abalakovových hodin – dokud nebyl ledový sloupek prosekaný až na průzor ke smyčce, nebyli jsme je schopní vyrvat.
Zápisky z výcviku si můžeš stáhnout! První část, druhá část.
Ledopády Velké studené doliny
O rok později jsem se do Vysokých Tater vrátil s kamarádem, abychom prolezli to, co jsem si během výcviku s Lukášem nakoukal. Za jeden den jsme s Dejvem přelezli tři atraktivní ledopády.
První na ráně byly Zahrádky. Papírově možná nejtěžší z dnešního menu, ale náš hlad po lezení a už vysekané stupy a „chyty“ nám pohyb v 85° ledu výrazně ulehčily.
Druhým chodem byl Veverkův ledopád. Už při pohledu z turistického chodníku je to umělecké dílo! Sekat do něj cepíny a mačkami nám ale potíže nedělalo 😀 Proto tu přece jsme a on taky, že?
Při slanění jsem procvičil abalakovovy hodiny. Dělat je ve stoje na zemi je jedna věc, zřizovat je při vícedélkovém slanění věc druhá. Proto jsme si střihli nácvik „zbytečných“ šesti metrů nad zemí (proto ani štand na fotce není úplně ukázkový – asi hned víte, co by šlo zlepšit). Trvalo mi to dlouho, musel jsem přemýšlet i předělávat. U metodických věcí má trénink opravdu smysl.
Na závěr přišly Grószovy ľady. První délka převážně vysněžená, jen pár ledových úseků. Před námi dvojice z východní Evropy. Lezli ale strašně pomalu a sami nabídli, ať je přelezeme. Důvod byl ukrutný – měli jeden nový šroub Petzl a pak staré titanové z Ruska, kterým se do ledu vůbec nechtělo. Takže dali vždy prvně ten jeden Petzl, pak titan… takhle každé postupové jištění. Uf, zkušenost.
I my jsme měli několik druhů, generací a značek šroubů. Staré Raveltiky se nechtěly zakousnout, ty bez kličky raději vůbec nebrat. Quickspin od Singáče jakýsi kompromis. Vítězem na plné čáře bylo Blue Ice. Rychle se zakusují, díky většímu průměru jdou použít i do dříve vyvrtaných děr a zabírají o poznání méně místa na sedáku.
Ale zpět ke Grószovým ľadům. Druhá délka delikatesa! Nebyla totiž vůbec olezená, takže jsem v téměř kolmých pasážích musel sekat do neporušeného kolmého ledu. A to už je jiné než jen pokládat cepíny i nohy na schody. Najednou bylo potřeba zlepšit techniku a lézt i hlavou.
Díky předchozímu výcviku jsem nejen lezl lehce, hlavně jsem věděl, co a jak dělat. Taky že mám mít lavinový vyhledávač i na lezení v údolí. Věděl jsem, jak se při lezení a jištění „nevyšťavit“. Jaké mít vybavení a jak se bezpečně dostat i dolů.
Protože o to jde především: hory si užít a jednou se stát starým (= úspěšným) horolezcem.
text Tom Krul, foto David Bezděk, Tom Krul
