Za kolik to je? - Klasifikace lezecké obtížnosti

V počátcích horolezectví nebyly klasifikační stupnice nějak zvlášť potřebné. Výstupy se daly rozdělit na ty lehké a ty těžké. S rozvojem horolezecké kratochvíle a s nárustem horolezeckých výstupů v alpských zemích vznikla přirozená potřeba pro rozlišení obtížností daného horolezeckého terénu, nebo výstupu jako takového.

Původní klasifikační stupnice byly uzavřené. To znamená, že tyto systémy nepočítaly se zásadním posunem maximálních obtíží horolezeckého výstupu. Často jste si museli vystačit se stupnicí od I.-VI. stupně obtížnosti. V některých oblastech se ti starší z vás jistě mohli setkat osobně. Uzavřené stupnice jste mohli potkat téměř do devadesátých let dvacátého století například ve Žďárských vrších a v druhé polovině dvacátého století na našich pískovcích.

Pojďme si připomenout nejvýraznější uzavřenou horolezeckou stupnici, a to Welzenbachovu. Wilhelm Welzenbach byl německý alpinista, který se zapsal do historie mnoha hodnotnými a na danou dobu odvážnými výstupy. Welzenbach rozšířil stávající stupnici Hanse Dülfera o šestý stupeň obtížnosti, protože nové výstupy obtížnostně překonávaly ty stávající. Tato stupnice se vztahovala na styl lezení poplatný době, tedy volné a technické lezení dohromady.

Domenico Rudatis doplnil Welzenbachovo hodnocení náročnosti výstupů o znaménka „+“ a „-“. Tím se pokusil zpřesnit obtíže daného výstupu.

Pojďme se podívat na stupnice, se kterými se v našem středoevropském prostoru setkáte asi nejčastěji!

Tedy stupnice: Union Internationale des Associations D'Alpinisme. U nás nejspíše nejrozšířenější klasifikace lezeckých obtíží, kterou najdete od Kozelky na západě Čech až po Čertovy skaly u Lidečka na jihovýchodní Moravě. K rozšíření této stupnice dochází po roce 1974 a dnes ji potkáte v České a Slovenské republice, v Rakousku, v Německu, v Chorvatsku, v Maďarsku, ale taky třeba v Dolomitech!

UIAA navázala na Welzenbachovu stupnici, kterou spojila s Rudatisovým systémem znamének „+“ a „-“. Po dohodě zástupců horolezeckých organizací alpských zemí bylo domluveno, že celé Alpy budou používat tento hodnotící systém. Jasně rozlišuje volné a technické lezení.

Od roku 1978 přibývá VII. stupeň obtížnosti. Tato událost nejspíše stála za pozdějším odsouhlasením otevření UIAA stupnice, což umožňovalo přidávání stupňů obtížnosti.

Zvláštností je, že tuto stupnici najdete v průvodcích jak v arabských, tak v římských číslicích.

Číselná stupnice je zde kombinována se znaménky +/- pro např. lehčí čtyřku „4-“ a těžší čtyřku „4+“.

1-9c Nejspíš nejrozšířenější lezecká klasifikace na světě. Cesty v této klasifikaci najdete u cest na plážích v Thajsku, v Siuraně ve Španělsku, pod vrcholem Mont Blancu ve Francii. Touto stupnicí se často značí relativně nově vzniklé cesty v destinacích vyhlášených svým sportovním lezením, ale také vícedélkové cesty.

Tato lezecká stupnice vznikla v sportovních oblastech Francie a postupně se rozšířila do širého světa. Využívá velké arabské číslice a malého latinského písmen „a“ „b“ „c“. Pro podrobnější odlišení obtížnosti dané cesty se přidává ještě znaménko „+“. „-“ zde nehledejte.

Komplexní stupnice, která zohledňuje obtíže ve skále, v ledu, sněhu, délku nástupu, obtíže při hledání správného směru a vůbec všechny faktory ovlivňující náročnost a obtíže výstupu v zaledněných horách. Při popisu cesty často najdete vedle písmene Západoalské stupnice ještě UIAA klasifikaci skalního lezení pro zpřesnění představy o nadcházejících obtížnostech výstupu.

Tato stupnice využívá i hodnocení +/- pro zpřesnění klasifikace.

Příklad cesty: 

GROSSGLOCKNER NORMALWEG | PD+ | Martin a Sepp Klotzovi s Mathiasem Hautzendorferem 28.7.1800
COLTON-MACINTYRE | ED V X4 P3 5+ M4+ | Nick Colton a Alex MacIntyre 6.-7.8.1976
UFO LINE | ABO M6 WI5 2500m | Zdeněk Háček Hák a Marek Holeček 16.-23.5.2019

A0-A5. Tady to už začíná být poměrně extrémní. Postupování při výstupu za pomocí mechanických pomůcek, které jsou využívány k postupu a jištění zároveň. Příklad: založíte vklíněnec, do kterého zavěsíte specializovaný žebříček a cvaknete do něj expresku. Nastoupáte po žebříčku výš a v rámci svého dosahu založíte, nebo zatlučete další kus jištění. Zde opět cvaknete expresku a zavěsíte druhý žebříček. Opatrně přenášíte váhu a začínáte stoupat po druhém žebříčku.

Tato stupnice zohledňuje i spolehlivost a kvalitu možnosti založit postupové jištění.
 

Pro ilustraci: A0 znamená, že se přitáhnete třeba za expresku v nýtu, místo překonání daného místa čistě. A5 znamená, že kvalita potencionálního jištění je tak na hraně, že pokud spadne prvolezec, může vytrhat jištění v celé délce. Počítá se s obrovskými pády, které vás mohou ohrozit na životě.

V Českých zemích najdete skalní oblasti, kde se vyvíjela stupnice klasifikace lezecké obtížnosti po svém.
Občas se tedy může stát, že pokud neznalý pětkový lezec zavítá tam, či onam, může se poměrně napálit.
Zkusíme vám přiblížit jen několik z oblastí, které si nás získaly.

Jizerské hory - jen pro znalé!

V Jizerských horách najdete nepřeberné množství skalních útvarů, některé velikosti většího kamene, některé dokonce vhodné na vícedélkové výstupy. Zásadně se zde míchá několik důležitých ingrediencí - tou první je tvrdá etika, přenesená z pískovcových skal. Tedy fixní jištění je sporé, často daleko od sebe, pokud vůbec je. Pak je tu struktura žuly, která je nesmírně hrubá, s velkými krystaly, často bez chytů, spíš se spárami. Což dělá lezení velmi zajímavé a často náročné. Posledním dílem do skládanky je rozlehlost oblasti a s tím často spojené dobrodružství při hledání konkrétního skalního útvaru. 

Stará jizerskohorská klasifikace vycházela z věhlasné Welzenbachovy škály, která čítala šest stupňů Tato stupnice byla uzavřená, až později, když se v osmdesátých letech dařilo přelézat těžší cesty, se postupně otevřela (v Jizerských horách se přidávalo např. písmeno „b“) až se nakonec změnila v UIAA stupnici.

Proto je v Jizerských horách potřeba myslet na to, kdy byla daná cesta udělaná a brát v potaz, že ve staré stupnici se mimo jiné taky moc neřešila čistota lezení a tak můžete v pětce narazit na sedmičkové lezení, které se dříve prostě řešilo přitáhnutím za skobu.