Měna
Česká koruna CZK
Euro EUR
Poradíme vám s výběrem
+420 220 920 820(všední dny 08:30 - 16:30)

Nezapomněli jste na něco?

Nákupní košík

Zavřít

V košíku nemáte žádné zboží.

,,Opravdové hory”

Novinky

8. říjen 2021

,,Opravdové hory”

,,Tak co, jedem?”, přichází mi zpráva od Lukeho. Má odpověď je rychlá a jasná: ,,To si piš!”

Počasí se v okolí Mont Blancu po delší době umoudřilo a my tak můžeme konečně vyrazit do ,,opravdových hor”. Tentokrát už to prostě klapne. Cíl je pořád jasný. Andělský pilíř a cesta Divine providence v sobě skrývá téměř instantní čtyřdenní dobrodružství. Stačí vyjet z Courmayeru nahoru lanovkou a jsi ve hře. Dále tě čeká téměř všechny lezecké a horolezecké radovánky a kratochvíle, které si jen dokážeš představit. Nejprve přes ledovec na bivak, pak znovu přes ledovec k úpatí stěny, kterou asi 15 lehkých délek na polici. Další den odtud začíná to pravé ořechové. Nádherným a težkým žulovým hedwallem pomocí spár, koutů, širočin a komínů na vrchol pilíře, odkud to už je jen asi kilometr mixovým hřebenem na nejvyšší vrchol Evropy. To bychom ale trochu předbíhali...

Po úspěšném přebalení našich superlight batohů, které byly i přes naši snahu o minimalizaci nákladu těžké jako prase, se přesouváme pod lanovku a za nekřesťanské peníze se necháváme vyvézt o dva kilometry výše na Helbronner. Ocitáme se jako v jiném světě. Světě ledu, kamení a žhnoucího slunce. Nedá se nic dělat, odtud vede cesta už pouze po svých.

Po dvou hodinách šlapačky po ledovci, kdy se mi dvakrát povede zahučet jednou nohou po pás do trhliny, se dostáváme pod závěrečný výšvih pod bivak. Ze začátku sólujeme, ke konci se ale raději navazujeme a dolézáme k hotelu Hilton o rozměrech 3x3 metry v sedle Col de la Fourche. Po zabydlení začínáme pokukovat po ,,naší” stěně. Čím déle na ní ale civíme, tím si víc uvědomujeme, že ve spodní pasáži je příliš mnoho sněhu. Hlavou nám probíhají myšlenky o další neúspěšné akci. V podvečer se definitovně rozhodujeme. Nemá to cenu, přes takové množství sněhu bychom se jen horkotěžko probojovávali. Domlouváme se tedy, že ráno vyrazíme zpět a vylezeme něco na ikonického Grand Capucina.

Brzký horský budíček nám nedělá moc dobře, ale co na plat. Povinnost velí - ke kormidlům! Pod stěnu přicházíme sice jako první, ale protože jsme tak trochu mantáci, kteří si nenachystali záložní plán dopředu, tak vlastně moc nevíme, co chceme lézt. Snažíme se tedy zběsile něco googlit, ale síla signálu není na naší straně. Celí zoufalí se nakonec přidáváme k jedné italské dvojici na Švýcarskou cestu (6c). Prý zdejší klasika.

Už samotný nástup je docela vtipný. Musí se překonat odtrhovka. Nejprve rozpačitě koukám, co se po mě jakože chce a pak se vrhnu v pohorkách vstříc zející propasti. U prvního frendu se přezouvám do lezeček a boty posílám po laně kompaněrovi. Vše je v cajku, jde se na to. Prvních několik délek je lehkých, a tak se moc nezdržujeme a valíme. Zasekneme se až v místě, kde nad štendem vede jasný kout. Lukáš do něj zběsile naburácí. ,,To přece určite vede tudy. Kudy jinudy taky?” No, ne tak úplně, naše linka vede poněkud vlevo, jak se nakonec dozvídáme od borců, kteří nás v ten moment předbíhají. Lukáš docela bojuje a dostává se v koutě až nad náš oficiální štand. Notnou chvíli vymýšlí, co dál. Traverznout není kudy, pokračovat dál nejde, slézt taky ne. Jediné řešení je nakonec kyvadlový traverz doleva dolů k záchrannému řetězu.

Na mě čeká vybrání délky do úrovně štandu a pak malý houpanec k Lukášovi. Stahujeme lano a já se vydávám na čelbu. Je mi jasné, že v úseků nad druhou skobou nesmím tak deset metrů nic založit, aby měl druholezec prostor pro zhoupnutí doprava pro naše jištění. Terén takovéto kratochvíle naštěstí jakž takž umožňuje, a tak se na dalším štandu setkáváme v plné sestavě (rozuměj dva lezci a všechny frendy i vklíněnce).

Po dalších několika délkách přichází na řadu klíčový úsek za 6c. Vychází na mě, není na co čekat. Úvodní bouldr sice rozklíčuji, ale sedám těsně pod strůpkem. Co se dá dělat. Pomalu se alespoň prokousávám traverzem dál doprava. Vymýšlím, nacvakávám skoby, čárkuji chyty. Na 6c se mi to zdá docela přísné. Možná to je také tou výškou, přece jen jsme téměř ve 4000 metrech. Nechám se spustit na štand a pobízím parťáka do pokusu. S mou precizní betou proplouvá traverzem jako po másle. Kolem posledních třech skob se mi to na pohled už zdálo lehké, tak jsem to na štand ani nedolézal. ,,Tam to už dáš, to je lehký!”, řvu na Lukeho. Kolega ale bojuje i v samotném závěru. Když za ním dolézám na polici, dozvídám se, že konec délky byl taky ještě docela peprný. Oba se shodujeme, že kdyby to bylo za 7a+ či 7b, tak bychom se vůbec nedivili. Na mě čeká těsně pod vrškem taky ještě jedna libůstka. Z poloviny mokrá délka za 5+ (v novém průvodci 6b!) se nakonec stáva mou nejtěžší pětkou v životě. Bojuji od samého začátku. Nejprve s mokrými chyty, posléze s nátekem a nakonec s šestimetrovým nelehkým odlezem ke štandu. Klaplo to, ale sám tomu pořád moc nevěřím.

Cestu slaňujeme spolu s Itali. Ve čtyřech a na dvou sadách lan to jde poměrně rychle, za hodinku jsme dole. Máme za sebou parádní, ne úplně lehkou klasiku na nádhernou místní skalní dominantu Grand Capucin (3838m).

O zítřejším programu jsme se bavili už na bivaku. Pokusíme se o čtyřtisícovku Dent du Géant (4013m). Pokud to půjde, tak v jižní stěně je parádní 6b+.

Teď ale musíme vyřešit spaní. Všichni spí buď na ledovci ve stanu nebo na chatě Torino za mastný lowe. Stan ani prachy nemáme, takže jedeme na punk. Scházíme na starou opuštěnou chatu Torino, kde se schováváme v přístupové spojovací chodbě. Po večeři však bohužel přichází nějaký údržbář, který nekompromisně trvá na tom, že musíme zmizet. Buď prý dáme 25 euro za klasický pokoj nahoře na chatě nebo máme jít ven na ledovec. Nakonec se nám povede docela slušný kompromis. Za 15 éček na osobu máme k dispozici malý pokojík na staré chatě. Ve finále docela dobrý deal.

Ráno nechceme nic podcenit, a tak už kolem půl čtvrté vyrážíme přes ledovec k hoře. Jsme první, ale stopa ze včerejška je dobrá, a tak nám to celkem utíká. Za prvního světla už stoupáme sněho-ledovým žlabem k mixové části výstupu. Pomalu ukrajujeme i další metry místy dvojkovým terénem. Kolem šesté už stojíme na platu pod jižní stěnou. Je šílená kosa a fouká nepříjemný vítr. Při představě lezení v lezečkách a bez rukavic nám je trochu mdlo. Sedět tady a čekat na slunce ale taky není moc reálné. To bychom umrzli. No nic, dáme si normálku a uvidíme. Skoro všechny cajky necháváme pod kopcem a vydáváme se do Jihozápadní stěny (6a bez fixů, 4a s nimi). Hned za rohem nás čeká první tlusté konopné lano. Na nic si nehrajeme, chytáme se a s průběžným jištěním se oba drápeme na vrchol. Toho se nám podaří dosáhnout zhruba po hodině a půl. Vítají nás parádní výhledy a vrcholová Madona s průstřely hlavy od blesků. Po cestě zpět míjíme první dvojice, které se dnes také pokoušejí o vrchol. Zvláště klienti horských vůdců rozhodně nevypadají, že by si cestu nějak zvlášť užívali.

Kolem půl desáté začíná do jižní stěny svítit a my se tak pouštíme do její diretisimy - Burggasserova cesta (6b+). Jedná se o nádherné, dobře zajistitelné, relativně sjízdné lezení, které si moc užíváme. Na rozdíl od předchozího dne se nám průstup daří na OS. Jednotlivé délky jsou opravdovými skvosty. Krátké bouldrové 6b+, technický koutek za 6b, členitý komín za 5c, vytrvalostní převis za 6b+, i všechny ostatní délky jsou opravdové delikatesy. 

Tentokrát se nevracíme po normálce, ale slaňujeme dolů. Je to pohodlnější a ve finále i rychlejší.

Odpoledne dáváme krátký rest. Jíme, přebalujeme batohy a kolem třetí hodiny začínáme sestupovat. Nechce se nám dávat za lanovku, a tak si nadělujeme dvoukilometrový sestup po svých. Po dvou a půl hodinách jsme u auta. S těžkými krysami a v déčkových botách opravdu nic moc zážitek. Rozhodujeme se letošní horskou anabázi ukončit a přesunout se do vlídnějšího prostředí zdejších sportovních sektorů.

Další den se přesouváme o 70 kilometrů vedle do zajímavé sportovkářské oblasti Chesod. Malý sektor lokálního významu nabízí asi 15 cest od 5c do 7c+. Skála je opravdu zajímavá, protože se jedná o ledovcem vyhlazenou žulu protkanou sítí vertikálních puklin, které tvoří jedinou možnost k postupu vzhůru. Lezení v teple a bez batohu si náramě užíváme. V rámci možností zbytků sil kosíme jednu cestu za druhou (od 6a do 7b).

Další den nasedáme do káry a téměř jako mávnutím proutku se po 15 hodinách ocitám doma v Olomouci. Na výsledek našeho výletu se dá nahlížet ze dvou úhlů. Ten první, pesimističtější, by byl asi takový, že jsme opět nevylezli, co jsme chtěli a nedali jsme ani pokus do něčeho serióznějšího. Ten druhý, na kterém jsme se nakonec s Lukášem shodli, je takový, že jsme vylezli dva (+ jednu normálku) krásné alpinistické výstupy za excelentního počasí, a pak jsme ještě přidali nevšední sportovní zážitky na zdejší jednodélkové žule.  

Lezení by člověka mělo především bavit. Toho jsme myslím na tomto výletě dosáhli. Frustraci si proto můžeme nechat do nezdařených pokusů doma v Krase.

Text: Filip Zaoral

Foto: Filip Zaoral, Lukáš Ondrášek

Porovnání produktů zavřít

Zboží bylo přidáno do porovnání produktů.

Poradíme vám
s výběrem

220 920 820(všední dny 08:30 - 16:30)

info@hanibal.cz