Nejel bys na vik do saska fifi.
Jel.
První písek letos sami s Kwjetákem, míříme k vysokejm věžím a pustejm lesům z pláten Caspara Davida Fridricha. Romantika + mystika jen pro dva kluky a už takhle v únoru... Protože ve skalách je ještě k ránu zima a vlhko, probouzíme se radši až v jedenáct, přičemž do Saska je to z Ráje cca 2hodiny. Hele, tak pojedem spíš do Tisý ne, krátký stěny, mrznout na štandech se mi zrovna nechce a už je pozdě viď. Tak jo.
Kubík začíná hned po kávě v Refu s nějakou sedm cé, pak si dám sedm bé já, pěknou trhlinku, a zas on: VIIIa - Cesta pro mámu od bratří Maierů, takovej lehce převislej pilířek přes dva kruhy. Americko-žižkovsko-Big Wall trénink je na Kwjetákovi znát, cvak-cvak-zruš. Moje roční angažmá v kanclu je zase znát na mě a z psychosomatický zatuhlosti mě vyvádí až obrázek na přebalu průvodce. Krásná Editka motivuje k průstupu Jiříkova vidění (VIIc), od pohledu morálová jemná stěnka s kruhem v deseti, pak ale troje hodiny a pohodinda. Kwjeták tam ještě šoupne vedle Palermo od Špeka za VIII a můžem přejet do Ostrova pod Císaře na drink.
Tam na nás čeká komorní sestava Píno, Pája a Václav Ještěr: hele, jestli chceš pivo, tak druhá pípa zprava. Naše jičínsko-skalácko-ostrovsko-pražská sestava diskutuje v míru u kamen novinky napříč scénou. Pozdějc se dostáváme ke všem našim lezeckejm úchylkám včetně nově lezení naboso anebo sólo lezení, kde má nejvíc historek k dobru Ještěr. Třeba Pompeje za VIIIc si dát bez lana, to koukám.
Druhej den ráno nám ráno zase uteklo a budí nás opět až jedenáctá. Kubík se startuje pivem, na terase to krásně hřeje a čas pěkně v tichosti pomalu plyne. Dneska si chce Kuba přelízt v kuse Světlo mýho života aneb Oranžovej expres na Kořenáče za VIII. Už to jednou lezl na druhým a pamatuje si to jako celkem lezení. Kolem druhý jsme na místě a na rozlez si dáváme klasickou cestu vpravo od Světla. Klíčový místo v tomhle VIIb vypadá takhle: zpod převisu se natáhneš a cvakneš kruh ve stěně, za levačku se přizvedneš, pravou rukou poždímáš mikrolištu na hraně, nakopeš nohy nad převis a šaháš daleko doleva do dunivýho sokola. To celý ve značně exponovaným terénu na jehož dně se usmívá Píno: no jo kluci, tyhle ostrovský sedmy.
Já zůstávám nahoře s foťákem, Kubík slaňuje a půjde na to. Kořenáč je celkem vysokej a takhle z jara, první focení z lana, docela se bojim. Cesta se většinou leze po převislým sokolíku na spoďáka, tzn.že zezhora ze svýho spotu v podstatě nic zajímavýho nevyfotím. Tím spíš že to Kwjeták přeběhne aniž by se nějak vzrušil, ani se nebál, ani mu nenateklo.
Pak, už vpodvečer si vylezem jedno pěkný rajbasový VIIb a se soumrakem se vracíme povečeřet a promyslet další kroky. Kámo, pudem pod převis, uděláme si ohýnek. Tak jo. Převis je místem mnoha věcí. Oheň je línej, dřevo syčí, vyjdou hvězdy. V rukách si přemotáváme drogu dnešního dne když koncema prstů vzpomínáme na průstupy skálou. Dlouho se díváme jak jiskry mizej komínem vzhůru a ztrácej se mezi světlama nahoře.
Kdyby nás nevzbudil pes, ještě tam spíme. Zas je jedenáct? Honem na kafe a hemenex do Refíka a cestou zpátky se zastavujem - zase pod převisem: Separate reality, stropová spára za VIIIc. Kuba jí chce. Já jsem v tom už jednou byl, ze zásady bez rukavic. Víceméně jsem dolezl na konec spáry, kde je erární smyce, v dalším postupu mi ale zabránila nesnesitelně bolavá žába s krystalem tlačícím zhora do zápěstí. Tohle nemám zapotřebí. Kwjeták rukavice má, originál Separate reality vylezl v USA letos v zimě; tak ukaž. První pokus ukončí po chvíli rázným „du!“ někde z půlky stropu a spadne o fous mezi předskalí a velkej balvan, ze kterýho fotím. Další pokus je něžnej, osahávací a napotřetí zas Kuba zabere a ve stropě zůstane docela dlouho, nicméně k erárce se nedostane. Njn, pytel. Budu mít motivaci zesílit, víš jak:
"VIIIc, no proč ne, běžně takový cesty nelezu, ale tohle by třeba mohlo pustit..." no, nepustilo. Ostrovská Separátka je trochu jiná, než ten originál, kratší, ale širší a údernější, silová jak prase a i trochu morálová. V Yosemitech na pokusování nebylo moc času, do Ostrova můžu zajet, kdy budu chtít a tak věřim, že to nakonec pude. Bude jenom potřeba ještě papat trochu polívčičky, zesílit a asi i trochu vyladit techniku.. Ale kdyby člověk všechno vylez hned na poprvý, tak by to byla trochu nuda, no néé? :) tak ať to leze! Kwjet"
Pak už se střídavě posíláme do různě pochybnejch projektů až skončíme shodně: hele, jedem domů! Kolem druhý nás teda maj zas na terase v Refu. Dáváme si polívku, slunce pořád září vysoko nad větrníkama na západním poli. Mhouříme na sebe oči a představujem si cestu do Prahy.. Hele, Kubo, pojď eště lízt ne. Tak jo.
A tak v pondělním odpoledni vystoupáme ještě třikrát vzůru, zatímco ty větrníky pomalu ukrajujou den, až utahaný lištou, stiskem, spoďákem nasednem s večerem na cestu vedoucí mezi kopcema zpátky do Prahy. Tak jo kámo, první lezení na písku..