CZK
V červenci jsme si naplánovali 14 denní volno, po HTV se přesunuli údolí vedle. Pod Gran Paradisem jsem si zkusila zaběhnout závod Royal Ultra Skymarathon, který byl zařazen do tzv. extrem série. Její hlavní specifikum je to, že běžecké pasáže jsou často proloženy těmi lezeckými (2. až 3. stupně).
Můj neambiciozní přístup se osvědčil a z Itálie jsem si krom obřího dárkového koše za sedmé místo odvážela i porci bodů do světového žebříčku.
Moje závodní sebevědomí se zatetelilo a začala jsem spekulovat jak tuhle pozici udržet. Tromso skyrace v Norsku bych už nestihla a tak jsem se zaměřila na Skotsko, kde byl na září naplánovaný třetí a a zároveň poslední závod z extrem série – Glencoe Skyline. Vloni jsem na tuto akci byla přihlášená. Na ostrov jsem i odjela, ale moribundus mě v den startu donutil vrátit číslo i čip a místo skotačení po kopcích jsem jen odpovědně povzbuzovala Honzu při jeho snažení.
Trénink mentální odolnosti
Letos jsem to měla se zdravím nahoru a dolů, po návratu do velkoměsta mě zase začalo zlobit chodidlo a tak jsem místo tréninku v kopcích, trénovala v srpnu maximálně mentální odolnost. Což se ukázalo být dobrou náhradou, a když mi v mailu přistál dotaz organizátorů “Hi Zuzana, do you want to run Glencoe Skyline?”, s odpovědí a koupí letenky jsem neváhala.
Za měsíc, v pátek večer, jsem už mířila směr Glasgow.
Ráno jsem se potkala s Enrikem ze Švýcarska a Damjanem ze Srbska a vydali jsme se směr sever, do kraje jezerních příšer.
Co jsem měla s sebou:
triko Kari Traa spodní prádlo Kari Traa podprsenka Kari Traa čelenka Kari Traa Chimpanzee jídlo
Závodní víkend se od loňska rozrostl o nejdelší akci - Ben Nevis Ultra trail. Doplnil tak Veritkální kilometr v pátek, skyrace Ring of Steall v sobotu a můj highlight – Glencoe Skyline, v neděli. Narostla i konkurence. Přijel Kilian, Emelie, tlupa Američanů. Všichni TO chtěli běžet.
Zázemí závodu
Vesnice Kinlochleven má největší slávu za sebou.
Dělníky z továrny na výrobu hliníku vystřídali turisti vyrážející do hor a lezci na největší ledové indoor stěně.
Krom Ice Factory Centre má vesnice jednu hospodu, obchod, hostel a stěží 1000 obyvatel. Byla jsem tak velmi vděčná za pozvání organizátorů a postel v hostelu jen 2 minuty od startu.
Krom předpovědi počasí je ve Skotsku velmi záhodno kontrolovat i tzv. Smidge předpověď. S teplým a vlhkým počasím se výskyt pakomárovce zintenzivňuje.Tenhle víkend hlásil červená čísla a na to je i sebelepší repelent krátký. Doporučuje se vzít nohy na ramena a běžet, což se ukázalo být super motivace na blížící se závod.
Odpoledne jsem mrkla na doběh kratšího závodu. Společně se spolubydlícími snědla kotel těstovin a oprášila němčinu. A posunky (úsměvy) jsem pokecala s nepálcem Bhimem. Jakoby mě to vrátilo o deset let nazpět do dob Erasmu.
K večeru jsem se přesunuli na registraci. Vyfasovala jsem startovní číslo a GPS krabičku pro možnost online sledování nebo nouzového SOS. Spojené království gastronomií nevyniká a ani obsluha se nepřetrhne. Po tom, co jsme s uklidili stůl, jsem byla ráda za vege burger s hromadou hranolek.
A konečně Start!
Ráno nás přivítalo skotsky netypicky jasnou oblohou a příjemnou teplotou. Tetování s profilem závodu na předloktí mě ujistilo, že už během prvního kilometru se stoprocentně zahřeju. Na závod jsem jela s ambicemi bojovat o umistění ve světovém poháru. I přes absenci tréninku jsem to nechtěla vzdát a tak jsem se první kilometry držela toho, co mi radil Honzík:
“Prvních 10 km je to běžecké, tak to per!”
A tak jsem se snažila. Po 5 km mi došlo, že mi došlo... A tak jsem nechala děvčata běžet a kochala se východem slunce.
Asi nemá smysl popisovat detaily závodu... Jak jsem se cítila, kdo koho předběhl, kolik jsem toho snědla, jak moc se mi kotníky bořily do bláta, kolikrát jsem se vymáchala v bažině nebo jak moc mě bolely nohy...
Do paměti se mi nesmazatelně vrylo několik momentů, kvůli kterým se bez rozmýšlení na tenhle podnik vrátím.
Impozantní skalní masiv Buachaille Etive Mor
Začíná po přeběhnutí silnice A82 na 10. kilometru závodu. Hora (resp. na jeden z jeho vrcholů – Stob Dearg 1021 m.n.m) se tyčí nad planinou Rannoch Moore a stráží východní vstup do údolí Glencoe. Chodník mizí, množství pohybujících se kamenů stoupá a sklon terénu se dramaticky napřimuje.
Nejexponovanější místo – tzv. Curved Ridge, je klasifikován jako lezecká trojka.
Vycházející ranní ostré nízké slunce olizuje skálu a nekonečně opuštěné vřesoviště se surreálně lesknou hluboko pod námi. Je to elektrizující a hodně adrenalinové. Hlasité oddechování běžců naruší jen výkřik “rock” a tak mě napadá, že helma nebyla v doporučené výbavě náhodou.
Stoupání
Začínající v údolí po jediném občerstvení na trase na 35. kilometru. Dobíhám soupeřky – Španělku Natalii, Rusku Natalii, Američanku Kimberly.
Do cesty se nám postaví travnatá stráň, tak prudká, že se rukama musíte přidržovat drnů, abyste se neskutáleli dolů.
Na 1,5 km – 950 m převýšení. Trpí všichni, já bohužel nejvíc a holky mi mizí za horizontem. Nahoru jsem se škrábala hodinu a čtvrt. Chvílemi jsme byla tak slabá, že jsem si musela lehnout a domluvit splašenému srdci.
Aonach Eagach
Drsně znějící název, drsného hřebenu. Bezmála kilometr nebe krájejícího ostří. Počasí nám přeje a skála klouže jen trochu. Pár vzdušnějších míst překonávám za asistence Breta, který na tenhle závod přijel z Aljašky. Baví mě to, síly mám už zase dost.
Seběhy
V tomhle závodě platí, že kdo se bojí, leží.
Kdo se nebojí leží taky, ale aspoň je rychleji dole. Dnes neprší, ale vlhkost se stejně sráží na kamenech porostlých mechem. Okolní tráva je nasáklá vodou, běžce nepodrží a každý krok je pak hrou o to, jak moc se zaboří do bahna. Tohle je fell running a když si vzpomenu na své jarní namlouvání asfaltu, musím se až smát, jak moc jsem tou epizodou šlápla vedle. Bahno a terén jak po výbuchu mi přijde mnohem lahodnější.
Závěr závodu
Profil mi hraje do karet, seběhy mi dnes jdou. Ten do cíle má 12 km. Tanec mezi kameny a drny podmáčeného vřesu mi zvedá hladinu adrenalinu. Není se na co šetřit. Pouštím to dolů.
Pět kilometrů před cílem předbíhám uvadající Američanku a na Stravě vybojuju za tenhle seběh korunku.
Tenhle zážitek jsem si užila na maximum se vším...
Před odjezdem jsem byla dost vystrašená a ani se mi do toho moc nechtělo, protože jsem si vůbec nevěřila. Jak se ale už poněkolikáté ukázalo, ty nejlepší zážitky vás potkají, když je neplánujete a nečekáte. Ve Skotsku se mi to potvrdilo.
Pokud byste si chtěli zkusit něco mezi běháním a lezením, jeďte na tenhle závod.
Registrace se otvírají začátkem jara a bývají rychle pryč, tak je fajn mít nachystáno 100 liber, bežecko - lezecké CV a pak jen číhat ve správný čas u kompu a nepropásnout přihlášení!
Koukněte se na odkazy:
Co si sbalit na běžecký závod?
