CZK
Tma, k zemi padající sníh, klapot koňských kopyt a rachotící kola blížícího se kočáru. Ne, nejde o editorskou chybu, opravdu čtete reportáž z testování čelovek, nikoli z adventních trhů. K těmto smyslovým vjemům se totiž po krátké chvilce připojuje ještě jeden: rychle se přibližující světelné body, jednotlivě nebo ve dvojicích, každopádně ze všech možných směrů, a míří k pražskému Planetáriu… Sbíhají se běžci a rozsvícené čelovky mají sladěné s rozzářenými obličeji, těší se, stejně tak i já.
Napočítala jsem dvanáct běžců, jednoho fotografa a jednu německou ovčačku, což je dle mého sympatická účast, když se vezme v potaz teplota, která se pohybovala okolo 5°C . Po několika minutách zdravení, sdělování novinek ze světa běžného i outdoorového se slova ujímá Jirka, jakožto organizátor výběhu, odborník na čelovky a obzvláště na čelovky od firmy Petzl.
Seznamuje nás s novými modely, jejich funkcemi, z nichž za zmínění určitě stojí reaktivní svícení, které přizpůsobuje intenzitu světla momentální hladině osvětlení v okolí. Následuje srovnání obou modelů navzájem a srovnání s typem Petzl Nao, který byl svého času průkopníkem reaktivního svícení na trhu čelovek. Rychle nás seznamuje s ovládáním a v dalším momentu už přistupuje ke každému běžci a svěřuje mu ten nebo onen model do rukou. Z rukou putují čelovky na hlavy, kde nahrazují vlastní svítilny běžců. Budiž světlo! A bylo světlo. Vybíháme!
První stovky metrů zdolává nejrychleji fotograf, který se pro dobrou fotku neváhá vrhnout i do nebezpečnějších míst. Nutno podotknout, že jemu čelovka přidělena nebyla, měl tedy ztížené pracovní podmínky. My ostatní tvoříme kompaktní, svižně a lehce se pohybující útvar, nad kterým se nese směsice hlasů z těch všech hovorů, které se ve skupině vedou. Zpočátku běžíme po osvětlených cestách, a tak čelovky sehrávají roli hlavně na kratší vzdálenost, kdy nás upozorňují na nerovnosti, kterých bychom si jen za veřejného osvětlení spíš nevšimli. Po několika kilometrech však vbíháme do úseku, kde hrají čelovky prim. Pohybující se kužely světla dávají okolí jedinečný nádech a sledování hry stínů popouští uzdu mé fantazii… Zbloudilé myšlenky náhle vrací do přítomnosti povel: „Doprava!“ Tam nejprve zahnou moje oči a spatří ne zrovna mírné stoupání. Oči následuje tělo, stejně tak i těla ostatních a stoupáme. Stoupají i naše tepové frekvence, tady si máknou i ti nejzdatnější z nás. Stoupání je docela dlouhé, a tak se upínám očima k horizontu, který věstí zlom, a tím pádem i úlevu pro stehna, která mám já osobně v jednom ohni. Zlom přichází, následuje příjemné klesání a po nějakém čase spatřujeme světla tramvají u Holešovického výstaviště. Blížíme se do cíle a já nechci věřit tomu, že okruh měl pět a půl kilometru, tak rychle mi to uběhlo! Ale utvrzuji se o pravdě pohledem na hodinky: 5,5 kilometru, 33 minut.
Dobíháme všichni najednou, vydýcháváme se a z ruky do ruky putují hrnky s čajem z termosky, kterou Jirka snad vykouzlil. S díky přijímám, spálím si jazyk, ale piju dál, protože čaj přišel vhod. Během toho hodnotíme čelovky, zkoumáme nějaké detaily, kterých jsme si zpočátku nevšimli a já neslyším ani jednu negativní recenzi, první dojem je víc než dobrý. Chváleny jsou čelovky, chválen je výběh, chválen je Jirka a je současně vybízen, aby nějaký podobný výběh zorganizoval znovu. Jirka dlouho neváhá a přislibuje další výběh, abychom my akční a neposední měli další příležitost proběhnout se v příjemné atmosféře obklopeni přátelskými lidmi.
-Alča U.
