CZK
Pokračování 1. dílu!
....Rozhodneme se vyjít v pět, aby nás nechytil ten obávaný "pařák".
„Dáme dva pokusy o vrchol!“
Druhý den, ještě za tmy, vyrážíme s 15kilovými batohy nahoru. Po moréně k nástupu na ledovec, kde se navazuje, nám to zabere asi hodinu. Na pět lidí máme dvě lana (kdybychom se dělili). Navazujeme se tedy na obě, aby to druhé nikdo nemusel táhnout.
Z ranní várky skupin vyrážíme jako poslední. Říkám si, že ty před námi brzy doženeme, ale svou pozici si "udržujeme" až do C2. Je světlo, ale kosa. Za půl hodiny nás čeká nejprudší výšvih na trase mezi C1–C2 (v klidu by se dal vyjumarovat, protože tu jsou natažené fixy), ale ani s jedním cepínem nic obtížného (vlastně mě ani nenapadne se nějak přijišťovat odsedkou, prostě dupu do kopce). Ale ta lejtka! To je peklo! Strášně bolej!
Dolézáme na rovinku pod trhlinou, kde zároveň končí hranice stínu. Fotíme okolí, sebe, radujeme se a slibujeme si, že určitě dáme dva pokusy o vrchol, kdyby tenhle nevyšel. Zatím jsme plní sil. Jenže netušíme, co nastane v zápětí.
Za chvíli začíná peklo. Tepelno-svahové peklo! Nekonečný netechnický dupák. První jde Kolouch, který udržuje stabilní tempo, my za ním hekáme (minimálně já), a každou chvíli někdo řekne S-T-O-P. Mám pocit, že odpočíváme pořád. Není kam spěchat, je krásně jasno, ale čím dřív tam budeme, tím lépe.
Odskoky na velkou na sněhovém prostranství bez jediného kamene mám natrénované z Elbrusu, přesto mě tahle situace v ryze pánské společnosti nejdřív zaskočí. Nedá se nic dělat, že jo... Vyzáchodím se do vyhrabané díry (a najednou jsem vděčná, že jdeme poslední). O kus dál se mažeme krémem (takže vypadáme jako sněhuláci), cpeme do sebe gely a tyčky.
Na pánvičce už jsme zdrchaní a do C2 se došouráme asi po 8 hodinách výstupu. Potkáme Maxe, který to obyčejně dává za 3–4 hoďky – na sobě trenýrky, krátké triko a botasky. (Někdy chodí s lyžemi na zádech, i když dneska je nemá. Max je také jedním z účastníků závodu Lenin Race – výběhu z C1 na vrchol – vloni i letos byl s časem kolem šesti a půl hodiny třetí) Radí nám, ať si stany postavíme o 150 metrů výškových dál. Je tam čisto a nikdo tam teď není. My ale nemáme příliš síly nazbyt a rozhodneme se zůstat dole.
Dobrodruhy jsme vybavili:
péřovými palčáky Sir Joseph termoskou Thermos merinovým prádlem Devold expedičním spacákem Looping II péřovou bundou Sir Joseph
Ve dvojce jsou desítky stanů! Dobrá místa jsou zabraná agenturními stany (často prázdnými), a tak nezbývá, než stavět na nepopulárních pláccích nedaleko trhlin. V noci není záhodno chodit čůrat moc daleko od stanu. Přes den tu vytéká pramínek vody, což je dobrá zpráva pro vaření a šetření kartuší. Cesta k němu (asi 30 výškových metrů) zabere s notným zadýcháním 15 minut. Naše konsilium rozhodne, že zůstaneme tady a budeme aklimatizovat odpočinkem. Hurá.
Další den je krásně. Ležíme ve stanu, moc se nehýbeme. Já bych pořád spala a odpoledne se mi přitíží průjmem a prudkou bolestí hlavy, na kterou dlouhodobě nezabere ani paralen ani brufen :( V Nepálu jsem výšku kolem 5 300 m n. m. snášela mnohem lépe (vlastně s jedním paralenem na tři týdny), takže jsem trochu nervózní. Je mi čím dál hůř. Kluci se rozhodnou jít další den do C3, já nakonec scházím se skupinkou čtyř kluků z Česka dolů. V noci nakydalo 20 čísel, takže takticky vyčkáváme, až někdo z místních prošlápne cestu.
Dolů se dostáváme navečer kolem třetí, v šest máme s klukama relaci. To se také dozvím, že Kolouch s Pavlem jsou ve trojce, v sedle pod pikem Rozdělnaja. Honzové zůstali kvůli vyčerpání a zhoršenému počasí v doporučovaném místě na stanování o 150m výš nad C2, tedy na hřebeni mezi C2 a stoupáním na Rozdělnuju.
Jdu navštívit místní kamarády do Gori Aziji. Serjoga mi naleje panáka čehosi a vzpomíná na naše výpravy do Ala Arči a hraní na kytaru v mínus dvaceti. Rusko-kyrgyzský soutěživý duch se nezapře – jak se dozvím, dnes už se „nesoutěží“ o to, kdo bude mít zlezeného tzv. Sněžného levharta, tedy všech pět středoasijských sedmitisícovek, ale za jak dlouho je stihne vylézt. Tak to jsem teda ze hry.
V BC pod Pikem Komunisma je prý polák Andrzej Bargiel a ten se snaží vylézt všechny kopce (plus sjet je na lyžích) – ideálně za měsíc. Serjoga vykřikuje, že kdyby měl peníze na vrtulník, rekord by jistojistě překonal! A začal by prý na Pobědě, protože když ta tě nepustí, je všechno špatně a marné. Na zdolání Pobědy stojí veškerý úspěch!
Ještě odpočívám a podle komunikace s klukama pochopím, že jdou všichni dolů. Nejdřív přijde Kolouch s Pavlem, jdu jim naproti pod ledovec s termoskou a tyčinkama. Když se setkáme, zrovna další relací vysílačkami řešíme, jak se projevuje otok mozku. Jajaj.
„Zkus narýsovat čáru, a když ji nepřejde rovně, je to blbý. Jo a taky bejvaj lidi dost agresivní…,“ radím do vysílačky Veseldovi informace vyčtené z internetu.
„Ten je agresivní i normálně,“ dělají si srandu kluci vedle mě.
Dozvíme se toto: Honzové vylezli taky do trojky (nalehko), ale rozhodli se pro rychlý sestup ze zdravotních důvodů. Přijdou vyčerpaní, naštěstí ale v pořádku. O dalších plánech „druhého pokusu“ se zatím nebavíme. Ráno moudřejší večera.
… a zase zpátky.
Vylezem ze stanu a přes cestu je na dvou místech vyjetá poměrně velká lavina. Přestože na Leninovi laviny moc nepadají (jako na jiných okolních kopcích), hrozí tu, že se něco urve následkem častých zemětřesení. Tuhle lavinu má na svědomí vrcholový sérak, který se urval někdy kolem šesté ranní. Přesně do výstupové linie! V době, kdy chodí většina výprav. Takže velké štěstí, že zrovna nikdo v této trajektorii nebyl.
Byť mi je už zase dobře - sestup níž pomohl vlastně okamžitě, ztrácím poslední motivaci a vůli kamkoli znovu lézt. Veselda má horečku a o svém výstupu zatím pochybuje, za Pavlem se chystá přijet Míša a on ji jede vyzvednout do Oše.
Necháme si ještě den na resťák a rozmyšlenou, ale mezitím se výrazně ochladí, v návalech chumelí a už to začíná vypadat jako v říjnu v Himalájích. Anebo zkrátka v zimě na horách. Motivační nejsou ani výroky Čechů a Poláků, které jsme tu potkali – nikdo z nich výstup na vrchol nebral jako věc, na kterou by rád vzpomínal. Demotivační je i Andrej, který tvrdí, že na vrchol se dostane tak 30 procent těch, kteří na něj vyrazí. To není moc vysoké číslo a důvody jsou nejspíš ty samé, s nimiž se potýkáme i my. Jediný geroj je Max, který byl s klienty na vrcholu za dobu, co tu jsme, už třikrát. Žertujeme, že musíme vychytat stejný den a „pověsit se“ za něj.
V době odpočinku se rozhodně nenudíme (dny v base campech plynou rychleji než voda) a zažíváme tu i veselé historky. Třeba tuhle: Sedíme venku u stolečků, nabalení do péřovek, popíjíme kávu a čaj a nahlas komentujeme výpravu anglicky mluvících cizinců. Jakýpak to má asi smysl přijít do C1, popít čaj a za hoďku jít zase zpátky do bejzu. Mimo jiné se otevřeně bavíme o „zažívacích potížích“. Celou dobu nás pozoruje drobná blonďatá Němka stojící kousek od našeho stolečku, až lámanou češtinou řekne: „My jsme studenti z německého biologického institutu, je nás tu dohromady asi devadesát a bohužel nemáme čas zůstat tu déle.“ Vyleze z ní, že její maminka je Češka a že ji baví poslouchat rodnou řeč, kterou už do velké míry zapomněla.
Lenin Race
Den před plánovaným druhým pokusem Pavel skutečně odjede, Veselda už má jenom rýmičku a já jsem rozhodnutá, že zatímco budu čekat na kluky (stále mluví o tom, že druhý pokus dají), zúčastním se první etapy závodu Lenin Race (běh z BC do C1 a zpět, 24 km a 1 500 m převýšení). Jenže večerní rozpoložení rozhodne o zbytku naší výpravy jinak. Vytratí se vůle dát druhý pokus. A také radost z výstupu. Převládá pocit, jako by tam kluci museli. (Pro Honzy a Pavla je to první zkušenost ve velkých horách a je cítit, že je namáhavost pobytu ve výšce a s ní spojená vyčerpanost či bolesti maličko zaskočily.)
Počítáme rezervní dny a zjistíme, že ještě máme dostatek času na to, abychom se jeli podívat a zrekreovat někam do teplejších končin Kyrgyzstánu. Nebereme to jako porážku sebe samých, že jsme vrchol nezdolali, ale spíš jako další zkušenost. A já mám vlastně radost, že všichni máme tu odvahu přiznat si, že se nám do druhého pokusu už nechce. (Většina z těch, kdo někdy byli ve vysokých horách svou vnitřní rozpolcenost jistě zažili již mnohokrát.)
Další den se tedy přesouváme do bejzu. Ráno hustě chumelí, Jiří a spol. (sousedi, s nimiž jsem scházela ze dvojky dolů) v noci vyrazili na druhý pokus a dva z nich prý vrchol dali (tímto jim gratuluju!).
Z bejzu pozítří startuje závod. Nakonec ukecáme i Stařenu, takže v patnáctce závodníků reprezentuje Česko jeden muž a jedna žena. Ale to už je jiný příběh a jeho atmosféru v sestřižené formě můžete nasát na LeninPeakRace.
-Bára Gregorová
