CZK
Výprava leninářská k břehům západopamírským
„Ty jo, jako řikal jsem si, že je to přece choďák, že to teda nebude nic těžkýho a že tam vyběhnu raz dva, ale po týhle zkušenosti se asi zase dám na skalkaření. Je to fááákt strašná dřina a trápení, to jsem absolutně nečekal.“ (Kluk s vizáží Radara z M.A.S.H.e, kterého potkáváme ve druhém výškovém.)
„Já už na žádnou další sedmitisícovku nepolezu, tam mě nikdo nedostane! Je to dřina jak cyp.“
(Jakub, mladý kluk z Těšínska, s nímž letím do Kyrgyzstánu stejným letadlem, a pak se potkáme také v C2 – on sestupuje, my jdeme první pokus o vrchol).
Inu, vypadá to, jako by ten Lenin nebyl úplně „nejlehčí“ kopec (varovali mě před ním i kamarádi, kteří na něj chtěli vylézt před pár lety, ale s morálem a sílami skončili prošlapáváním cesty po pás ve sněhu). Jenže informace netechnického, a tedy snadného výstupu se dostala do všeobecného horolezeckého povědomí a já s tím už od začátku naší výpravy tak trochu počítám.
Taky spoléhám na štěstí, počasí, prošlápnutou trasu, na to, že aklimatizace proběhne rychle a hladce, nikomu nebude špatně apod.
Ale... pěkně popořádku.
Středoasijský horobyznys
Na Pik Lenina se pořádají komerční výpravy skoro jako na Everest nebo Čo Oju.
(Když máte peníze, a zdaleka jich nemusíte mít tolik jako na himalájské osmitisícovky, vsjo vozmožno. Agenturní gajd vás tam na laně dovleče. Jedna 76letá Japonka, která stanula na vrcholu, si prý pronajala tři gajdy – dva jí nesli věci a zároveň ji z obou stran podpírali a táhli, třetí nesl batoh plný piv).
My žádná piva nést nechceme a taky si všechno zařizujeme sami – dopravu do BC (basecampu), povolení pro vstup do pohraniční oblasti, plynové bomby, nocleh v Oši… Jsme ve spojení s Osh Guesthouse (umí rusky, anglicky a hlavně – reagují okamžitě!), kde nám vše zařídí. Ale za normální ceny :)
Tamní agentury jsou předražené (tzv. „malý balíček“, který obsahuje povolení, auto do BC a zpět a 4 noci s polopenzí v BC nebo C1, stojí nějakých 350 EU, alespoň to mi nabídnou v Gori Aziji).
Celé výpravě předcházejí jako obvykle desítky mailů, telefonátů, nákupů, logistické i sportovní přípravy – kluci, tzn. Kolouch, Honzové (Stařena a Veselda) a Pavel, se aklimatizují několik dní před odletem do Asie kolem Mt. Blancu, já v kyrgyzských horách. Kluci přiletí do Oše o den dřív a vyřídí vše potřebné (nákup, bomby, odvoz v guesthousu) Já přiletím z Biškeku další den ráno a co nejrychleji vyrážíme do base campu, abychom neztráceli čas.
Konec sezony na Leninovi se kvapem blíží. Půjdeme, co to dá. Výš a výš. A až nám bude blbě, slezeme o kus níž a začneme se svědomitě aklimatizovat. Takový je plán.
Cesta tam...
Náš start do hor je velmi rozvážný, ba dokonce rozleni(n)vělý. Kluci při mém příjezdu spí, jediný na nohou je Kolouch, který pro mě jel na letiště. Hostel je poměrně punkový. Udělaný z bytu několikaetážky, pidipokoj kluků nemá dveře, pouze závěs (ještě se do něj vrátíme po návratu z hor), dveře bytu nejdou zavřít, v koupelně je hotová povodeň…
Chtěli jsme nejlevnější variantu za 6 dolarů na noc, máme ji mít. Pavel navrhuje, abychom odjezd odložili, protože v base campu slibují děsné průtrže mračen. Jeho návrh naštěstí zamítneme a já se snažím chlapce trochu rozproudit – na nohou už mám nějakých šest hodin náskok a logicky tedy chci co nejdřív jet. Ostatně… Předpověď se stane prokletím celého našeho výstupu! Nefunguje a nevychází. Přestože nám chodí na mobily pravidelně, přestože se informujeme v jednotlivých táborech, jen v ojedinělých případech můžeme konstatovat, že „soudruzi“ Norové nebo Forecasti neudělali chybu.
Kolem desáté se vykopeme z hostelu, nacpeme do deliky věci a pak stěží sebe. Řidiči vysvětlujeme, že musíme ještě nakoupit. Jídlo v igelitkách narveme pod nohy a mezi sebe, stěrače stírají, klakson troubí… Vyrážíme!
Do bejzu v dolině Ačik Taš, za níž se zvedají kopce v dramatické černi, dorazíme k večeru. S deštěm. Místní nás straší, že musíme stanovat na území nějaké agentury, protože se kolem mohou potulovat různá individua. Pro klid jejich duše a naše pohodlí tedy volíme tábor Ťan-šan travel a také variantu nestavět stany a za 5 EU na noc se vyspat v agenturních „žluťácích“. Je to velká pohoda. Dá se v nich krásně přebalit a nezmoknou nám naše útočáky. Večer se vyjasní a Lenin se nám objeví v celé své kráse v odlesku vysychajícího jezírka.
Foto z base campu
Ráno naložíme náklad (hlavně matroš a jídlo) na koně a oslíka (2 EU/kg) a se značně odlehčenými batohy vyrazíme po cca 12 km dlouhé trase do C1. Štreka to teda je, výška je znát (jdeme z 3 600 m n. m. do 4 450). Zdoláváme sedlo Putěšestvěnnikov a radost z nabraných výškových metrů se mění do posmutnělého klesání. Cesta je vlnitá a proti nám jdou davy.
Výprava měla s sebou:
Šrouby do ledu BD Horolezecké boty Asolo Péřové botičky Sir Joseph Vařič WindBurner Cestovní stravu Travellunch a Mountain House
Potkáváme Slováky, kteří dali dva pokusy o vrchol, a pokaždé skončili v C3 pod Pikem Rozdělnaja. Kvůli silnému větru. A taky protože napadlo přes noc 40 čísel. Popřejí nám hodně zdaru a my pokračujeme.
Řeku, před kterou jsme varováni, protože bývá po poledni rozvodněná, přeskáčeme v botách; odpočíváme. Do C1 dorazíme asi po 8 hodinách a já si nedokážu představit o moc rychlejší tempo (za pár dní se přesvědčím, že je možné). Zůstaneme v zázemí Ťan-šan Travel, kde potkávám kamarádku Lenu z Biškeku. Ona, její manžel Andrej, který společně s Maxem a Slávkem pracují jako gajdové, a také tři kluci brigádníci tu utvářejí zázemí. Opět využijeme stanů a společných prostor a provizorního záchoda. Já dokonce po pár dnech „koštnu“ pravou roztopenou baňu, v níž nechybí ani automatická pračka.
Druhý den Honzové s Pavlem vyrážejí nalehko na nedalekou pětitisícovku (Pik Juchina), my odpočíváme jen mírným popolezem do kopce. Další den na ni vyšlápneme též, chvilku posedíme v mracích a péřovkách a na protilehlém svahu sledujeme provázky lidí sestupujících prošlapanou cestou z C2. Štreka je to tedy pořádná. Vrchol je přímo nad nástupem na ledovec a v zimě se tato direktka se sklonem max. 40–45 stupňů leze. V létě je to však nestabilní a de facto nebezpečná cesta, už jen proto, že nad ní kralují séraky.
Byl to teda dobrej nápad ?
V létě se nejčastěji chodí buď přes Lipkinovu skálu (z levé strany), ale valná většina jde normálkou, což znamená, že se celý Lenin (obrovský vyhaslý a zasněžený kráter) obchází pěkně zprava. Jen z C3 na vrchol je to ještě necelých tisíc výškových (přes dlouhé plato a několik výšvihů), 7 km jedním směrem a cca 16 hodin neskutečné dřiny (často za silného větru). Tohle všechno víme.
Zpravodaj Veselda nás zásobuje katastrofickými scénáři a zná snad všechny tragédie, které se kdy na Leninovi staly :) V hlavě mi uvízne ta z počátku 90. let, kdy C2 zasypala obrovská lavina a zůstalo tam tehdy kolem 40 horolezců. Představuju si celou katastrofu jako v akčním filmu a v tu chvíli se mi nahoru zas tak úplně nechce, i když vím, že dvojka stojí od té doby na jiném místě.
Počasí na další dva dny má být sněhavé a proměnlivé, ale už víme, že předpovědím se tu nedá věřit. Rozhodneme se jít do dvojky, pak do trojky (což se dá v podstatě i v mlze, celou cestu lemují trasírky s praporky a navíc jsou prý píchnuné v místě trhliny – což je tedy obrovský komfort!). A pustí-li nás to výš, tak dáme pokus o vrchol.
Balíme jídlo a tyčinky na pět dní, s tím, že kdykoli se dá rychle vrátit do jedničky. Lena se nás ptá, jestli jsme dobře aklimatizovaní. Říkám, že kluci byli v Alpách a já na treku kolem Ala kol a u Son kol. Ona mi se smíchem odvětí, že horolezci s alpskou aklimatizací tu dopadají nejhůř. Slíbím jí, že zkusíme, kam nás to pustí, ale určitě nebudeme riskovat. Andrej radí, ať vyjdeme co nejdříve. Klidně ve čtyři. Nahoře je plato skovorodka (pánvička) a na ní to prý už kolem desáté dopolední neskutečně paří - to se teda těšim ! :-D
A jak to bylo dál ? :) Počkejte si na další díl! =)
-Bára Gregorová
