CZK
Touha, napětí, bolest, vůle, přátelství, radost, odhodlání, láska… pár slov, které pro mě nejlépe vystihují víkend strávený v Beskydských kopcích. Letos se na startu sešli celkem 3 týmy, jejichž osudy jsou spojeny s Hanibalem, ale možná těch týmů bylo ve skutečnosti daleko víc. Přinášíme Vám pohled očima jednoho z nich – příběh Honzy a Tomáše. Pohodlně se usaďte, bude to jízda :-).
Tento závod dvojic v horském maratonu přes Beskydy jsme již běželi dvakrát a tak se nám letos zase tolik nechtělo. Pořadatelé však otočili trasu a tak jsme využili možnost prohlédnout si tu část trati, kterou jsme v minulých ročnících běželi v noci. Jako tradičně každý rok, pořadatelé udělali trasu delší a obtížnější než rok minulý (jedno klesání a 7 km navíc). Naším letošním cílem bylo doběhnout (to je vždy cíl číslo 1) a pokusit se o první desítku celkově, popřípadě alespoň v kategorii muži do 40 let.
Příprava
Našim cílům jsme museli přizpůsobit i přípravu. Tomáš jel na dovolenou do Peru, zdolávat šestitisícovky, a já jsem zařadil ranní běhaní do činností, o kterých se nepřemýšlí. Nejčastěji jsem běhal 14km po cyklostezce v Modřanech s výběhem na Závist. Jako běžec hobík bez teoretické přípravy, jsem zjistil, že běžet déle než hodinu ráno na lačno dobře připraví tělo na tzv. hlaďáky, protože si jednoduše zvyknete na ten nepříjemný pocit slabosti, nebo se tělo naučí lépe trávit tuky (tak jsem si to obhájil, vůbec nevím, zda je to pravda). Když jsme v práci končili rozumně, přidával jsem ještě 20km dlouhé klusání v mírném tempu. Celkem jsem dva měsíce před závodem běhal kolem 90km týdně a přežití Lužických sedmistovek mi potvrdilo, že letos by to mělo jít i v Beskydech.
Závod
Start závodu byl posunut z Frenštátu do Třince, kam většinu závodníků dovezly speciální vlaky. My tam dorazili autem a v klidu jsme se připravovali na parkovišti vedle benzinky a čekali na 22:30, kdy měl být start. Když nám pan Loprajs uvolnil cestu, vyrazili jsme rychle k čelu závodu. Nasadili jsme tempo něco málo přes 5 minut na km a propracovávali jsme se dopředu. První sjezdovka byla na rozehřátí, stejně jako ďábelské seběhnutí lesem. Další sjezdovka už tolik nechutnala, ale stejně jsme ji vylétli poměrně svižně a drželi se u čela závodu. Na první občerstvovací stanici jsme dorazili mezi prvními. Letos jsem si vzal pouze lehké triko, což se ukázalo jako taktická zbraň na zkrácení občerstvování. Jen co si Tomáš sednul a začal baštit, do mě se dala zima a začal jsem ho popohánět k odchodu. To se nám po třetím kopci vymstilo, protože Tomášovi došlo. Tlačil jsem do něj gely, minerální tablety a hektolitry vody, což nakonec pomohlo nejvíc. Pod Lysou horu jsme dorazili stále na dohled vedoucí skupince, již ale poměrně nalomení, zda jsme se nepřecenili. Během výstupu na Lysou jsme předběhli první ženskou dvojici a snažili jsme se jim trhnout. Při stoupání jsme již sotva popadali dech a stehna začala hlásit první náznaky křečí, ale děvčata nepřestávala švitořit. Tato situace z nás vysávala veškerou zbylou energii při snaze švitoření zmizet. To se nám povedlo až při samotném závěru na Lysé hoře, kam jsme dorazili za 6 hodin a na 6. pozici.
Stejně jako při obou předchozích ročnících, tak i při tomto byly seběhy kopců naší nejslabší zbraní. Pořád nám asi něco chybí k bezhlavému běhu přes kameny a větve dolů do údolí za svitu čelovky. Začali jsme se propadat startovním polem. Zdálo se nám, že je to velká spousta lidí a tak jsme částečně rezignovali a dolů moc neutíkali, krize začala. Pod Lysou horou nám při občerstvení polívkou začalo svítat. Tento okamžik byl pravděpodobně nejhorší. Pro mě určitě. Usínám i za chůze a nemohu se toho zbavit ani za pomoci různých ampulek s vysokým obsahem kofeinu. Krizi jsme nakonec překonali za pomoci běžce, který nás doběhl bez svého partnera. Dobrých 20 minut nás rozveseloval nadávkami na svého pomalejšího kolegu. Bylo to úsměvné, zároveň však trochu smutné. Udivil nás informací, že nejlepší týmy spořádají za závod i 10 tabletek ibuprofenu. To musí být teprve jízda. Při dalším seběhu mě Tomáš informuje, že jej již párkrát píchlo v kyčli a že neví, jestli další nebude konečná. Deset ibuprofenů nemáme, za to máme rozum a okamžitě padá rozhodnutí to zabalit při dalším varování. Dále si dáváme pouze postupné cíle, jako zdolání dalšího kopce a pak se uvidí.
Předposlední občerstvení nás napojí polévkou a kofolou, po které se nám závodí o trochu lépe. Vlastně, v té době jsme již moc nezávodili, byť bez viditelných zranění, energie se nedostávalo. Po výstupu na další kopec (Tanečnice) jsme však zjistili, že jsme stále na pěkném 13. místě a tak jsme se ještě jednou pokusili o závodní tempo. To nám vydrželo na předposledním i posledním kopci. Škoda, že seběhy nám to kazily a při každém se přes nás nějaké družstvo dostalo. Na posledním kopci máme křeče do stehen oba, ale posledních 5,5km běžíme slušným tempem.
Do cíle trasy měřící 92,5km s převýšením 5400m jsme se dostali po 16 hodinách a 11 minutách na celkovém 23. místě (po diskvalifikaci dvou týmů). Oproti loňskému roku zlepšení v umístění i v čase a to přesně o hodinu a k vítězi jsme se přiblížili o dvě hodiny. Jelikož jsme byli naprosto zničení, tak jsme nemohli mít jiný, než dobrý pocit. Rychleji by to letos nešlo, a kdybychom tolik nenapálili začátek, stejně umřeme a měli bychom horší čas. Letošní trasa se nám líbila více než loňská…
A jak dopadl Hanibal tým ve složení Ondra a Jirka? Postavil se na start s obrovskou chutí a nadšením, překonal všechny nástrahy a krize a nakonec v čase 22 hodin a 5 minut dorazil do cíle. A i když Ondra tvrdí, že na Čertův mlýn už nikdy nepůjde, tak už teď můžeme říct, že nás budete moci vidět za rok na startu. Zkušenější, připravenější… Naplněné láskou k pohybu, přiměřeně soutěživé, ale hlavně spojené přátelstvím a s odhodlání postavit se všem nástrahám a krásám tratě. A co vy? Nepotkáme se tam? Ale pamatujte si – B7 se neptá co jste dělali minulý měsíc, ale řekne Vám co jste dělali poslední rok :-)!
Za Hanibal Team
Jirka, Honza, Ondra, Marek
Hanibaláci běželi v botách Inov8, používali ponožky Bridgedale, prádlo Craft, Devold a Directalpine. V rukou třímali hole LEKI, na cestu svítily čelovky Petzl.
