CZK
Páteční ráno po třech hodinách balení stojím na Dejvické a s napětím očekávám příjezd kluků, se kterými vyrážím do hor poprvé. Napětí je namístě: „Nevím, zda-li jim budu stačit." Po krátkém objíždění vyrážíme narvaní po střechu směr západ. V tu ránu usínám… Tak začíná Kamilovo vyprávění o jeho čtrnácti dnech strávených v oblasti Mont Blancu…
Probudím se párkrát za cestu, až vidím zvedající se silničky a na dosah ruky zřetelné štíty hor. První přespání je ve Švýcarském Trientu, kde nám poskytuje střechu nad hlavou ohromný altán. O dva dny později v Chamonix přebalujeme „útočné batohy.“ Můj Lowe Alpine Expedition váží 50Kg, jelikož mám na ledovci trávit 14 dní.
Přemístění na Midi, pod kterým se staví basecamp, se koná lanovkou. Z Midi nás čeká ostrý hřebínek a potom pohodička po ledovci k místu, které uznáváme za vhodné a stavíme stany. Záhraby jsou dosti hluboké, ale my je ještě upravujeme a prohlubujeme. Dokonce stavím kuchyňku, ve které po 14 dní vyvařujeme a díky Bohu máme benzíňák MSR Whisperlite. Nezklamal.
Jsou dvě hodiny ráno a my se chystáme na Gervasutti Couloir na Mont Blanc du Tacul. Cesta je ohodnocená za D- v ledu a firnu. Cepíny i mačky od Petzlu se už těší a nakonec si užívají až až. Ke stanu se totiž vracíme dalšího dne v půl šesté ráno. „Super aklimatizační túra.“
Po dni odpočinku v dopoledních hodinách startujeme bez jednoho člena do další cesty. Contamine-Grisolle vyzývá svojí krásnou logickou linkou za II AD: „prostě pohoda a nádhera. “Cestu tahám kromě dvou délek celou sám a vůbec mi to nevadí, jsem krásně aklimatizovaný a lezení mě naplňuje energií.
Po další noci nastává den pohoda, startujeme na nějaká piva na Chatu Cosmiques. Po pár pivech sledujeme západ slunce a když se otáčíme vidíme na mracích naše stíny obklopené aurou slunečního světla… říká se tomu Brockenský přízrak. Braťa Slováci tomu říkají vidmo. Podle pověr, kdo jej 3× uvidí, tomu se v horách nic nestane.
Dvanáct hodin v noci. Probouzí nás mizerný budík a tak zase na nohy, dnes je na řade Mont blanc cestou: „tří Montů.“ Honza to nějak nedává a tak s ním jdu dolů. Trocha odpočinku u stanu a jdeme přelézt cestu na Midi. Přelézáme od oka určenou linku a napojujeme se na Arête des Cosmiques. Lezení je nádhera, ale místy to krapet duní. Odpoledne se celá čtyřka potkáváme u stanů a kluci den na to odcházejí. Mě čeká pár dní o samotě, než dorazí druhá parta kámošů se kterými tam budu trávit další týden…
Po odchodu Marka, Honzy a Cupiho se počasí začíná kazit. Nadcházející tři dny, kdy nejezdí ani lanovka, jsem na ledovci sám. Vítr a sníh určuje, kdo je v horách doma. Alespoň stan Hilleberg Nallo 2 GT se nedá a bojuje, seč mu síly stačí. Stan se celý klepe a já doufám, že v době kdy se snažím spát, neuletí. Po třech dnech se dočkávám zlepšení a tak mohu v klidu naproti další partě na Midi…
Pět hodin čekání na terasách Midi a dočkávám kamarádů. Mám radost. Je nás osm a tak se jdou stavět další tři stany do předem vykopaného záhrabu, který jsem připravoval v době, kdy mě bouřky propustili ze zajetí Hillebergu. Když ale přicházíme k záhrabu, koukám, že je obsazen. V partě umíme 4 světové jazyky ale hochům z Holandska je to jedno. Zabírají mnou vykopaný luxusní záhrab a ani nabídnutá pomoc při kopání nového záhrabu je nepřesvědčí… Takže si kopeme další záhrab sami.
Po první noci s přáteli vyrážíme na aklimatizační výstup na Mont Blanc du Tacul. Po 4 hodinách klidného tempa děláme vrcholovou fotku v plném počtu a plné parádě.
Dva dny na to se probouzíme do chladné noci a následujeme „čínského draka“ stoupajícího na vrchol Mont Blancu. Cesta je zprvu stejná jako na Tacul, dále pokračuje směr Maudit, kde nás čeká přelez 70-ti metrové položené ledové stěny. Lidí je tu dost a tak nezbývá nic jiného než čekat. Taky čekáme pod slibem výpomoci s druhou čtyřkou. Ta doráží 45 minut po nás pod stěnu. Moje nervy už natekly, jako lezci bandasky v pěkném převisu, a tak nastupuji do stěny, přivazuji se prusíkem na fixní lano o kterém nemám páru, v jakém je stavu a stěnu proběhnu se závěsem mých kamarádů navázaných na laně. Druhá čtyřka vyčkává a rozhoduje se, zdali vůbec poleze. Když se po přelezu hrany dívám dolů, nic se neděje. Volám na ně, neslyšíme se! Technika ta to jistí. Mobil a domluva je jasná. Ondra, Jirka, Jana a Zuzka se rozhodují pro ústup. Já, Kráva, Matouš a Roman jdeme dál. Cesta ještě nekončí a čeká nás zdlouhavé stoupání na nejvyšší vrchol Evropy. Po třech hodinách od přelezení ledové stěny stojíme na vrcholu. Radost a další pocity se každému v jiné míře vyplavují do žil. Děláme vrcholovou fotku a po dvaceti minutách otáčíme kormidlo a jedeme dolů.
Po pěti hodinách sestupu stojíme před stany a nadhazujeme, že by jsme ještě teď mohli zabalit tábor a vycupitat to na Midi a hurá za kulturou, která na nás čeká ve formě pizzy v Chamonix… a tak nakonec končíme v Trientu v altánu, který se již po třetí stává úkrytem pro mou hlavu…
