Měna
Česká koruna CZK
Euro EUR
Poradíme vám s výběrem
+420 220 920 820(všední dny 08:30 - 16:30)

Nezapomněli jste na něco?

Nákupní košík

Zavřít

V košíku nemáte žádné zboží.

Vzhledem k technické odstávce, upozorňujeme, že objednávky od 31. 07. 2021 v čase od 22:00 h do 2. 8. 20:00 h budou opožděné při expedování. Omlouváme se za komplikace.

Bylo nebylo… aneb HANIBALí TESTOVÁNÍ pohádkovou formou!

Horolezectví

25. říjen 2011

Bylo nebylo… aneb HANIBALí TESTOVÁNÍ pohádkovou formou!

Že Hanibal přešel Alpy jen ve třetím století před Kristem? Ale kdeže! Příběh o dalším hrdinném zdolání rakouských velikánů naším hanibalím týmem, který jsme navíc spojili třeba s testováním batohů Boll a holí Leki, si můžete přečíst v tomto článku.

Tak to tu ještě nebylo! Že jsme jedinečný prodejce skvělého vybavení, to víte. Že jsme nadšení lezci, horolezci, vodáci, bikeři, trekaři… to taky víte! Ale že se v našich řadách najdou tací, kteří mají literární, ba pohádkově literární talent, tak to je fakt něco! Vnořte se do příběhu z letošního podzimního Dachsteinu!

Dachstein 2011 aneb jak Hanibal přecházel Alpy

Jak se tak léto pomalu klonilo k podzimu, tak se hanibalí společenství dobrodruhů a vyznavačů extrémních sportů po dlouhé době zase rozhodlo prozkoumat neprozkoumané a zdolat nezdolané (jak pro koho) a já mám tu čest vám o tomto odvážném počinu přinést zprávu.

Den první:

Jednoho teplého večera po práci (23. září) se sjíždíme v našem oranžovém obchůdku, dolaďujeme poslední detaily a chystáme se k odjezdu směr alpské ledovce. Z příjemného 5 kg batohu, jež jsem si přinesl, se záhy stává 10 a víc kg monstrum když se slovy „tady máš…“ fasuji ferratový set, hrudní úvazek, cepín, mačky a trekingové hole. Vše sbaleno, natlačeno do dvou aut (do teď nechápu jak) a 10 Hanibalovo sveřepých válečníků vyjíždí (na dvou slonech – auta je svou váhou rozhodně připomínají) pokořit Alpy.

Cesta příjemná (rozuměj jídla od catering servisu Lada a pitiva pro neřídící zatím dosti), hranice mineme, aniž bychom museli slézat ze slonů či ukazovat sloní chovné papíry. Pavel s Matoušem bez problému vydrží vést svého slona celých 5 hodin až do cílové destinace (neboť možná vědí, v jakém stavu použitelnosti k řízení se mužstvo nachází). S nadšeným troubením dorážíme do cíle – malebné alpské městečko Hallstatt na břehu jezera Hallstatter See.

Dojedeme ještě kus za město na parkoviště v soutěsce mezi skalnatými hřebeny, kudy protéká horská říčka Waldbachstrub. Dle elánu a důvěry ve vlastní síly při zítřejším výstupu se porůznu odebíráme spát. Aktuální teplota okolo 10°C. Zkušenější zalezou do peří (pouze v trenkách a triku), ti méně zkušení a majetní (mezi ně se počítám i já) absolvují survival v syntetickém spacáku a veškerém termo prádle (včetně čepice a rukavic). S čistým svědomím mohu prohlásit (po srovnání spokojených a odpočatých výrazů mých kolegů s mým probdělým rozpoložením), že pakliže provozujete turistiku i v jiných než letních obdobích, je péřový spacák nanejvýš rozumná investice, jež se vám nesčetněkrát vrátí.

Den druhý:

Po té co se ráno (také porůznu) vyštracháme ze spacáku, následují snídaňové hody ve stylu „natlač do sebe, co se dá“ (především z Ladiného obsáhlého proviantu). Najezeno, zabaleno a všechno nepotřebné naházeno na slony. Vybaveni fungl novým párem holí Leki na odzkoušení vyrážíme něco po osmé hodině ranní vstříc dnešním 1700 m převýšení.

Někteří ztuha a bez elánu (má zmrzlá maličkost), jiní s lehkostí a úsměvem (Ondra Kaštovský zvaný Koumik). Nejdříve lehké stoupání Via Asfalta kolem říčky Waldbachstrub (i s vodopádem a pořádnými peřejemi), později už Via Foresta, kde už náklon nabírá na síle. Stále ale může být řeč o příjemné procházce mechovým lesíkem. Stoupání probíhá s častými a vydatnými přestávkami, jak se s imaginárním sloním stádem sluší a patří. Teď už poměrně rozehřátý a protažený si s holemi pomalu začínám rozumět a nabírám tu správnou dechovou frekvenci. A tak se mi jde docela příjemně. Pomalu se blížíme pod bezejmennou skalní stěnu, jež se nad námi nekompromisně tyčí (jako by chtěla říct: „až sem se budete muset vyšplhat“). A tak ne zrovna plní optimistických nadějí si to šinem podél její paty pomalu vzhůru.

Po asi 2 a půl hodinách stoupání od parkoviště se dostáváme na jakousi římsu ve svahu, kde měl někdo nepochopitelný nápad postavit chatu. Ta je ale bohužel zavřená a načepovat si zde můžeme maximálně vodu z pramínku. Aktuální výška 1480 m nad mořem, čas 11 hodin, teplota okolo 15°C, sem tam sněhová kupka (čehož taky s jásotem využíváme v následující koulovačce). Po znalecké testovací konzumaci cestovních pokrmů (rozuměj neřízenou žranici všeho, co kdo nabídne), jako jsou sušené maso, sépie, žitný chléb a oříškové směsi, se vydáváme dál na strastiplnou pouť na vrchol (dnes jen Simony Hutte 2203 m nad mořem).

Tentokrát však vybaveni dalším párem trekingových holí, zvědaví s čím přišli Leki tentokrát (můj model Leki Sherpa XL). Další výstup se line malebným skalnatým údolíčkem, které vyústí v prosluněnou mýtinu. Zde následuje exhibice hanibalího opalovacího týmu (mramorově bílá těla svítící na kilometry daleko). Posledních 200 výškových metrů statečně překonáváme. Akorát Aleš tvrdí, že snad ty slony s sebou v batohu táhne doopravdy, což se záhy na Weisberhausu (1884 m nad mořem) vysvětlí. Když při pauze na pivo/limo Radler Aleš s úžasem z batohu vytahuje nejméně kilo a půl vážící mosazný hmoždíř, staří hanibalí mazáci se jen chápavě culí. Stejně jako když vytahuji z boční kapsy půl kilový puk. Už je nám všem jasné proč se Koumikovi šlo tak dobře a pročpak se tak blbě usmíval.

Ještě jedna výměna holí (teď Leki Corklite AS) a příjemně odpočatí vyrážíme na závěrečnou ale zdánlivě nekonečnou etapu dnešní cesty. Posledních 300 výškových metrů skrz kamenné pole a kosodřeviny. Záverečný cikcak výstup na skalní římsu, na níž se tyčí Simony Hutte, kde nás vítá větrem ošlehaný symbol alpské protěže na průčelí horské chaty. Se zatajeným dechem (a že je to docela těžké) doslova zírám na masu ledovce nad námi. Když se z tohoto výhledu vzpamatuje celá výprava, rozbíjíme improvizovaný tábor na lavičkách před chatou.

Ti nedočkaví a zkušenější začnou ihned vybalovat proviant a smažit vodu v jetboilech. Ti poctivější a méně zkušení vyndají sedáky, ferratové sety, mačky a cepíny a jdou se zúčastnit školení pod vedením guru Ondry V., zkušeného to horského průvodce.

Poté, co jsme i my prvoledovcáři prošli úvodním školením, vrháme se taktéž beze studu na své i cizí travellunche a adventure foody. Je to – v lize cestovních pokrmů – nebývalá hostina. Knedlo zelo vepřo, hovězí hot-pot, jelení ragú, chilli con carne… Po dlouhé chvíli doplňování ztracených kilojoulů si i někteří romantici všimnou dechberoucího západu slunce nad alpskými štíty. Jedno vrcholové pivko, sbalit se na ráno (vstáváme v půl páté ráno) a v očekávání náročného zítřka se pomalu odebíráme k zaslouženému spánku v útulné noclehárně v patře, kterou sdílíme s dalšími českými nadšenci pro VHT.

Den třetí:

Samým vzrušením z nadcházejícího výstupu nemůžu dospat a tak jakmile zvoní budík, vystřeluji z postele. Jsem sám, připadám si trochu nepatřičně. Jdu si tedy ještě dobalit a rychle uvařit pořádnější snídani. Vyběhnu před chatu a tam mě to udeří – to černočerně sametové nebe posázené nesčetnými diamanty hvězd tvořící souhvězdí, o jejichž viditelnosti bychom si doma mohli nechat jenom zdát. Celou tu krásu dokresluje nenásilný srpeček měsíce a neuvěřitelně čistý vzduch. Za svitu čelovek dovršíme poslední přípravy a vydáváme se do tmy nástupovou cestou na ledovec. Cesta vede přes kamennou suť a posléze rozsedlinou poměrně dost do kopce, ale nám se jde po kvalitním spánku a s lehčími batohy (nepotřebné věci jsme zanechali na chatě) dobře. Obzor na východě světlá a posléze okrovatí. S prvními paprsky nad horskými štíty dosahujem vyhlídky na upatí ledovce. Je to pohádka. Kvůli tomuhle bych klidně celou noc nespal. Vypínáme čelovky a kocháme se.

Když posbíráme všechny (ano, hrdě můžeme říct, že jsme cestou nikoho neztratili) a rozdělíme se do družstev po pěti, vybalíme všechen vercajk a začneme se připravovat na pochod po ledu. Sedák na sebe, mačky na boty, cepín do ruky a navázat se na lano. Trocha bezpečnostních opatření a rad jak pracovat s cepínem a už si to šlapeme za sebou jako husy do kopce v Ondrových stopách.

Pohyb s mačkami je pro mě ze začátku docela nezvyklý (i když jdete do kopce, je nutno našlapovat na všechny hroty, ne jen na špičku). A tak se neustále musím hlídat, abych si nepotrhal kalhoty. K tomu hlídat průvěs lana před sebou i za sebou a člověk má co dělat, aby to udýchal. Pro tu oslnivou bělost a ostré slunce jsou zde brýle nutností. Co chvíli obcházíme ledovou trhlinu, abychom ji překonali na jejím nejzazším konci či po ledovém můstku, který se tu a tam vytvořil. Při pohledu do ledových hlubin se mi docela sevře žaludek a tak radši přidám do kroku, ať už jsem z toho můstku pryč. Pomalu se polem trhlin probíráme vzhůru ke skalnatému úpatí Hoher Dachsteinu (občas nutno použít cepínu jinak, než se o něj jen opírat), kde na nás ještě čeká 200 výškových metrů ferratou na vrchol.

Pod skálu dorážíme taktéž v plném počtu a natěšení na ferratu (aspoň já jsem tedy byl) oblékáme zbytek výstroje. Když v ledové průrvě pod námi ztratíme jedny mačky (Ondra pro ně následně slaňuje), připoutávám si radši všechnu výstroj k sedáku. Vybaveni hrudním úvazkem, feratovým setem a bez maček (bohužel též bez ferratových rukavic) se vydáváme postupně vzhůru. Vždy jeden člověk cvaknutý na jeden úsek ocelového lana. Zprvu jištění a rukám moc nevěřím, ale postupně opět získávám důvěru ve své lezecké schopnosti šplhám si to vzhůru. Cvak, cvak, hop, hop, cvak, cvak… a tak pořád dál, až k vlastnímu překvapení jako první dorážím na vrchol (kolem 11 hodin, výška 2996 m nad mořem). Vrchol s železnou konstrukcí kříže je docela prostorný a tak zde může pohodlně spočinout celé hanibalí osazenstvo.

Výhled (zvláště na jižní stranu – přes 1000 m spád do údolí) je nádherný, vítr lehce čechrá helmy a já si připadám jako v orlím hnízdě vysoko nad světem, se všemi jeho problémy zanechanými hluboko dole. No hnízdo je to spíše krkavčí (či co je to za havěť, co nám krouží nad hlavami), což nás zprvu lehce znervózňuje – jako by čekali, že někde selžeme. Po té co si k nám pár těch odvážnějších přisedne, pochopíme, že jsou tady na vysokohorské turisty prostě zvyklí a že budeme muset zaplatit povinné vrcholné v podobě kusu chleba či špeku. Nadšeně si pogratulujeme k výstupu, přidáme vrcholové foto (u křížku) a balíme se zase k sestupu, neb vrchol se začíná plnit, dalšími vylezvšíky. Mimochodem šťastlivec, který na vrcholku vytáhne z batohu hmoždíř, je Kamil.

Cesta dolů jde parádně, jediné co nás blokuje, jsou zástupy turistů v protisměru. Z vrcholu utíkáme opravdu pět minut před dvanáctou. Cestou se podivujeme nad lehkovážností jiné české a rakouské výpravy, které kolem nás proběhnou bez jakéhokoli jištění. Je to jejich hazard. Pod skálou opět nazouváme mačky, navazujeme se na lano a šineme si to z kopce dolů po pod tíhou poledního slunce tajícím sněhu. Sestup přes některé průrvy už je zajímavější – cepín, posunout jednu, druhou mačku, cepín… Po družstvech se pomalu plahočíme po ledovci dolů. Místy už se hlásí o slovo únava, když nohama jen tak plácám před sebe. V jedné takové nepozorné chvíli se mi podaří udělat si díru mačkou do kalhot (aspoň že ne jako Aleš cepínem mezi oči). Konečně se doplácáme nakonec ledovcového splazu a můžeme všechnu tu parádu ze sebe zase sundat.

Doplníme cukry a chvátáme dolů na Simony Hutte. Z části kvůli plánu stihnout lanovku v 5 hodin z Schilcher Hause dolů na Hallstatt a z části hnáni vidinou rychlého oběda. Dolů po kamenné suti spíše klopýtáme, ale dorážíme na chatu s tak solidním časem, že si ještě můžeme dovolit jedno pivo na uvolnění ztuhlých svalů a doplnění iontů. Natlačíme všechno do batohů , dáme něco málo k snědku a… ejhle, nám se odsud vůbec nechce. A tak se ti smělejší (mezi které patřím i já) rozhodují zase těch 1700 m po svých dolů sejít (ten racionálnější zbytek sází na lanovku). A tak dřív, než se stihnu rozkoukat, rozutečou se ty blázni (hlavně Koumik s Kamilem) dolů z kopce na Weisberghaus a mě nezbývá než o překot pelášit za nimi. Bohudík za ty hole (teď Ultralite bez antishocku). Bez nich by to byly tak tři vymknuté kotníky.

A tak sbíháme jeden svah za druhým, až se z celého sestupu stane jedna rozmazaná šmouha vzpomínek s pauzou na Radlera na Weiberghausu. Ani nevím jak, ale za necelé dvě hodiny se vyloupneme z lesa na asfaltce o 1500 m níže, která nás dovede k našim zaparkovaným slonům. V rychlém sledu vyzvedneme druhou část výpravy, naházíme vše na dva naše slony, skočíme si do ledového jezera Hallstatter See (jen ty nejsmělejší) a frčíme domů! Se zvláštní směsicí triumfu, radosti a silného vyčerpání se nechám ukolébat houpáním našeho slona do říše snové. Probudíme mne až výkřiky zděšených Pražanů: „Hanibal ante portas!“. A tak Hanibal nečekanou oklikou přes Alpy dobyl zpět Prahu :). Děkuji za pozornost.

Ondra C.

Porovnání produktů zavřít

Zboží bylo přidáno do porovnání produktů.

Poradíme vám
s výběrem

220 920 820(všední dny 08:30 - 16:30)

info@hanibal.cz