CZK
Prolog:
“V neděli se jede bouldrovat na Sněžník,”
zahlásil Matouš.
Ocún si pro nás totiž připravil produktové školení bouldermatek a lezeček a místo sterilního teoretického vysvětlování všech těch úžasných technologií je můžeme vyzkoušet v praxi.
“V neděli? Tak to pojedeme rovnou v pátek po práci směr Ostrov a sobotu strávíme na písku, což?”
Slovo dalo slovo a auto narvaný lidma a vybavením peláší při západu slunce směr Ústí.
Den první:
“Kam teda půjdem lízt?” “Nevim. Asi za ostatníma.” “Hele a ty lezeš často?” “Ne, na písku jsem poprvý.” “Aha, já taky.”
Očekávání tedy nebyla veliká. O to větší respekt jsme měli z ostatních lezců, kteří jakoby mimochodem navlékali smyčky, bambule, ufa a dráty a bez rozcvičení (pokud se nepočítá mocný lok piva) vyhopsali na nejbližší věž, jak jsem vyčetl z průvodce - Bratrskou. Cesta se nezdála až tak těžká, ale pro normálního smrtelníka je první kruh v 10 metrech prostě moc vysoko. Po chvíli přemlouvání jsem se - ani nevím jak - ocitl nahoře.
Poznatky po zdolání první cesty na písku byly následující:
- Na prvním bych to v životě nedal. Ty lidi jsou blázni!
- Je to fakt divný lezení - člověk nic moc nedrží, nestojí na žádným stupu, ale přitom nespadne a naopak se sune vzhůru.
- Zezdola vůbec neodhadnu, jak moc je cesta těžká. Napoví ale množství kruhů.
- Heslo “nezáleží jak lezeš, ale jak u toho vypadáš” u pískařů neplatí. Všichni jsou otrhaní a na nejnovější trendy z magazínu Rock and Ice taky nedají.
- Kam se na to hrabou rozhledny, ty nejúchvatnější výhledy jsou jednoznačně z pískovcových věží.
Co dál? Pětka pustila, tak zkusíme za VI. Neúspěch. Ostatní to vylezli, já se potupně nechal spustit a u rozvazování lezeček jsem přemýšlel, s jakou výmluvou přijdu. Písek v očích by mi asi nevěřili, tak bych to snad mohl svést na potící se ruce… Blbost. Jak bych mohl čekat, že udržím krok s ostatníma, když lezu s frekvencí jednou až dvakrát za rok. Se smířením s vlastními (ne)schopnostmi jsem silou vůle vystoupal ještě Západní cestu na Věž komářího údolí (V), která končila krásným komínem a zaslouženým relaxem nahoře. Pro dnešek toho asi nechám, musím se přece šetřit na zlatý hřeb víkendu - testování crashpadů a lezeček Ocún na Sněžníku.
Den druhý:
Jsou dvě hodiny ráno, u nohou doplápolává oheň, nad hlavou mezi siluetami pískovcových věží nádherně svítí hvězdy. Hanibal team usíná a těší se na dnešní den, testujem totiž s Ocúnem!
Šance zkusit si zaboulderovat v lezečkách jako jsou Oxi nebo Ozone se neodmítá a já se tak nemůžu dočkat rána. Po snídani u chaty Pod Císařem, kdy nám pálící slunce slibuje perfektní počasí, se hanibalí team postupně nalodil do aut a vyrazil směr Děčínský Sněžník. Na parkovišti, kam nám Fanda Matuška dovezl testovací produkty, si každý vybíráme svoje lezečky. Za pochodu při zkoušení dostáváme malé školení o různých modelech, které máme k dispozici. Konkrétně budeme testovat modely Oxi, Ozone, Ozone plus a Ozone lady. Vybírání správně padnoucí lezečky chvilku zabere. Dámy s širokou nohou svoje chodila nenacpou do Ozone lady, někomu úplně nesedne pata u modelu Oxi, ale nakonec si každý našel to svoje. Hodíme na záda Ocúnovské crashpady, které jsou taky součástí testování a hurá vzhůru ke skalám.
První boulderovací zastávku máme přímo u rozhledny. Někteří se vrhají rovnou na bouldery, jiní jdou spíš rychle pro kafe nebo kofolu. Tak či onak, trávíme prosluněné ráno testováním lezeček a boulermatek, k tomu se kocháme parádními výhledy na okolní přírodu.
Já osobně se přesvědčuji o tom, jak jsou Oxi úžasný lezečky, pro bouldering jako stvořený. Jak perfektně mi držely nohu, obepnuly patu a já dokázala stát na nejmenších stupech a hrankách. Když jsme se přesunuli o kousek dál, tak jsme plně využili různé modely bouldermatek, protože nás čekaly higbally. Kluci z Hanibalu tak jen potvrdili, že máme v teamu fakt super lezce, a to, na co si někteří troufli v těch šesti metrech vysoko, nám ostatním docela bralo dech. A crashpady plnily svůj účel bezvadně.
V pohodovém duchu se neslo i odpoledne, kdy jsme se přemístili do oblasti Piknik u cesty a boulderovali pro změnu zase tam. Daly se tu lézt i lehčí cesty a já si tam s Ozonama na nohou dala svůj poslední, pro mě nejhezčí boulder toho dne. Boulderování jde hned líp, když máte za sebou partu kamarádů, co vás "hecuje" a motivuje zkoušet pro vás doposud nemožně těžký věci. Když padla pátá, byli jsme už všichni celkem zmožení. Čas sundat lezky, sbalit Incubatora a udělat si závěrečné foto!
Závěrem snad třeba stačí říct jen to, že jsme se opět přesvědčili, že Ocún dělá svoje věci dobře. Velké díky Hanibalu a Ocúnu za to, že máme šanci to vyzkoušet. Že se můžeme tmelit, sportovat, kochat se tím být venku a vážit si pak věcí, který si kupujeme. U mě to je jen otázkou času, než si udělám objednávku na Oxi :)
