Na highline do Todry jsem se vydala s jasným cílem: „ Chci zase do výšek“. V létě jsem sebevražedně provedla jeden přeskok v Ádru. Nebyla to zas taková trága, ale operace kolene byla nutná. Nějaké highline pokusy proběhli už kolem Vánoc, ale koleno se na kombinaci zimy a námahy moc netvářilo.
Todra, ideální místo pro highline mrzáky. Navrtáno je tu toho dost, teplota i v únoru příznivá, ke kdečemu si dojdeš s trekovými hůlkami.
Hned první lajnou na rozehřátí byla Berber gold, taková rozkošně exponovaná pětačtyřicítka. Popravdě tuto vzdálenost jsem se zdráhala před odjezdem chodit nízko nad zemí. Bála jsem se padat a při vstávání ze sedu mé koleno neslyšně skučelo. A najednou sedím u kotvení lajny a mám trému. Opravdu se bojím, že na to teď nemám. Černé myšlenky mi ohýbají záda a stahují žaludek... Provazuji osmu a koukám se na druhý konec. Je to krasavice. Sbíhají se mi sliny. A mám strach, že mi nafackuje, že mě nepustí ani do třetiny a budu ze sebe zklamaná. Velmi opatrně vstávám. Krev mi tepe ve spáncích, úží se mi hrdlo, okamžitě je mi vedro, nedýchám a klepou se mi nohy. Ani se nenarovnám a jsem dole. To mě probírá. Přeci to nebylo tak hrozné. Znovu vstávám, klepou se mi nohy, první upocený krok, pět kroků, klepy, klep. A jsem dole. Pomalu si vzpomínám, jak se to dělá. Tiším své vzrušení a říkám si v hlavě pšššš. Rozlévá se tam klid. Vstávám. Sleduju, jak se to přede mnou vlní a dělám, že to vůbec nevidím. Deset metrů a klid je v čoudu. Funím. Kamarádi dřepící na hřebínku mi fandí. Jdu, padám, vstávám, jdu. Jsem na konci, no vida…
Směr zpět vypadá mnohem lákavěji. Je otevřenější. Lajna vede na hranu a za ní je vidět hluboko, daleko do údolí. Prostor je pro mě lehčí na orientaci, hrana s tmavým stínem a světlá měsíční krajina za ní. Vstávám a jdu zpět, byť krapet rozklepaně, s naprostým soustředěním. Dýchám pomalu, ale moje srdce překotně tluče a tlačí mi krev nemilosrdně do hlavy. Jdu pomalu a za celou cestu ani jednou nemrknu. Docela mě překvapilo, že nemám na fotkách vyplazený jazyk v koutku, jako když se snažím navléknout nit na jehlu. Dojdu až do konce. Cože? Já jsem to fakt rozchodila, nene. Cestou dolů koleno fňuká, ale já vím, že už mu nic není, je jen slabé, jak čaj. Třítýdenní pochodování skalama ho napraví. Večer se oslavně přežeru.
A byť ne každou lajnu přejdu, oslavné přežírání se děje do zbytku pobytu. Protože u Mohy to ani jinak nejde.
Za super lajnu děkuji Tomovi, Píďovi a Kwjetovi. Za atmošku všem přítomným, za support Adidasu, Hanibalu, EQB a V-tour. A ty fotečky má na svědomí děsně šikovný Jirka Dolejš. A co se týče Maroka, vřele doporučuji. Je to trochu divoká a trochu špinavá země, ale vlastně je i dost civilizovaná a bezpečná. A taky tam není moc draho a je to od nás kousek. A pokud jste lezci a zavítáte do Todry, tak věřte, že 3 týdny je málo. A jestli jste highlineři, tak budete nadskakovat radostí až tu oranžovou rokli uvidíte na vlastní oči a zažijete na vlastní chodidla.