CZK
Den 6 Skaftafell - Höfn
Vstáváme před úsvitem. Freya (mrcha jedna) už od rána natahuje a dopoledne už neskrývaně pláče a my máme co dělat, abychom se v těch slzách neutopili. Rychle (ale vůbec ne suše) balíme tábor a bez snídaně vyrážíme na dlouhý pochod zpět k Ring Road. Pochodujeme vyschlým korytem řeky, takovým slzavým kamenným údolím zdánlivě bez jakéhokoli života. Po chvíli se mi ale zdá, že ty kupy kamenní všech možných tvarů a barev tak nějak asi žijí. Vytvářejí poměrně nepravděpodobná uskupení, vyobrazují fantaskní výjevy... No a taky zde kameny evidentně páchají sebevraždy. Prostě jen tak bez důvodu sami od sebe puknou a rozsypou se na stovky malých střepinek. Rozumím jim. Taky bych tady v tý bezútěšný pustině nechtěl strávit další hodinu, natož dalších 100 let!
Po dlouhém pochodu v dešti, přes další most a další sopečnou pustinu dospíváme zpět na výspu civilizace – informační centrum národního parku. Odložená snídaně a dvě velmi špatná cappuccina. Po dlouhých minutách zevlování a sušení sbíráme odvahu vydat se zpět na cestu a do deště. Tentokrát asi vzbuzujeme více odporu než-li soucitu, neb přes hustý provoz nám nikdo přes půl hodiny nestaví. Z větru a deště nás vysvobozují až milí Australané, třebaže jen na chvilku. Na další zastávce se do nás živly pouští plnou silou a kalhoty a merino pod nimi máme brzo durch. Merino zatím nestudí... zatím. Po všemožných pokusech a diskuzích, co děláme špatně, prohlašujeme místo za stopařsky prokleté. Řešíme to po francouzsku – jdeme hrát petanque. Sice s hranatými kameny a stále se ztrácejícím košonkem, ale krize jest zažehnána (aspoň pro zatím). Zrovna když začínám vyhrávat, staví nám náhle mladé Francouzky. (Náhoda?) Auto je malé, a tak se tísníme s bagáží na klíně, až nejsme vůbec vidět. Promočený batoh (jo, Osprey dělá malý pláštěnky) na Terce dokoná dílo zkázy.
Když po chvíli vystupujeme u Jökullsarllonu – ledovcové laguny - mám v týmu nasranýho a zmrzlýho skřítka, kterej mě táhne k nejbližší občerstvovně a zdroji tepla. Převlíknuté vrstvy naštěstí chvíli drží zimu na uzdě a tak se jdeme pokochat pohádkovou krásou ledovcové laguny. Namodralé kusy ledu v mlze zvolna plují po hladině a s tichým cinkáním a křupáním do sebe narážejí (úplně jako led v Mojitu). Mezi mraky se objevuje slunko a zbarvuje led do další plejády barev. Pro teplotu blížící se bodu mrazu a celkovou promrzlost se ale musíme záhy odlepit od té podívané a jít si opět sehnat nějaký teplý dopravní prostředek na východ.
Staví nám další Islanďan. Tentokrát dost ukecaný rybář v rybinovém autě. Zanechá nás někde před Höfn. Blízko, leč ne v dochozí vzdálenosti. Drobně mží (příjemná změna) a nám se pro slabý provoz velmi dlouho nedaří nic stopnout. A tak bereme zavděk projíždějícím autobusem a za drobný poplatek (několik set islandských korun) se svezeme pár desítek kilometrů.
Höfn. Zatím nejhezčí plechovodřevěné přístavní město, které jsme měli možnost vidět (a že na Islandu prakticky jiná města nejsou). Možná to bylo jenom kvůli tomu cloud breaku, kdy jsme měli možnost vidět opravdové slunce, ale místo na nás působí dosti pohádkově. Pohádková je i dřevěná chajda, kterou se měkoušsky rozhodneme na noc pronajmout. Jednak jsme docela promrzlí a jednak naše péřový spacáky začínají vypovídat službu a stan po posledním balení připomíná padák výsadkáře, který se při seskoku netrefil na souš. Snad nám to někdy outdooroví bozi (hlavně ten hanibalí) odpustí. Za pompézního západu slunce (jediného, který jsme tu doposud viděli) si užíváme svou novou hobití noru. Vše jen za „krásných“ 10500 ISK za noc. :)
Den 7 Höfn – Egilsstadir
Nad ránem návrat starého známého – deště islandského. Nenecháme se jím otrávit, neb na východě nás snad čeká lepší počasí. Z útulna chatičky se nám moc nechce, a tak v klidu snídáme a diskutujeme o dalším postupu. Spacáky už máme skoro suchý a i my jsme na tom trochu líp (hrozící záněty močových cest zažehnány). A ačkoli nám to oběma prošlo hlavou hned několikrát, tak další noc v Hobit hotelu strávit nehodláme (nechceme riskovat, že nás cestovatelský duch a vůle opustí nadobro). Balení v rychlosti nám díky poctivému tréninku jde bravurně, a tak na recepci dobíháme pozdě. Ale kupodivu jediní, kdo to řeší, jsme my. A tak se vydáváme zpět do divočiny (rozuměj na stop). Höfn je poněkud bokem od Ring Road a tak se k nám již dobře známé průvodkyni našeho putování musíme chvíli propracovávat pěšmo. Cesta je v dopoledním polojasnu malebná. Na západě hory pokryté ledovcem, na severu kopce a kolem nás Atlantik (Höfn se nachází na poloostrově na jihovýchodním pobřeží Islandu). Jdeme po koňské stezce, před sebou tu nádheru, na zádech pevně posazené batohy a do toho lehký severní vánek... Paráda, bezprostřední radost.
Až na odbočce z Ring Road se dá úspěšně stopovat. Po chvíli snažení nám staví včerejší holandský borec. Že prý píchl a měl otravu jídlem. Auto již je v cajku, tak už zbývá jen pomocí naší objemné lékárny a trochy šamanismu poladit i Anderse. Za chvíli si již vezeme zadky dál na východ směrem na Egilsandur či jiné východní přístavní město. Cesta lemuje pobřeží a nesčetné fjordy. Od moře se nikdy na dlouho nevzdalujeme. Černé skály, do kterých moře nemilosrdně bez ustání buší, desítky krásných bezejmenných vodopádů a říček, skalky, ve kterých dozajista žijí skřítci a výběhy s k počasí islandsky lhostejnými koňmi a ovcemi. To celé pod mrakem a povětšinou v dešti. Jedeme na severovýchod a deště neubývá, jenom těch kilometrů. A my začínáme být zase trochu sklíčení. Anders nás ale drží nad vodou svými historkami z cest. Je to fajn chlap. Po vyčerpávající jízdě se loučíme v Egilsstadiru, městu na břehu dlouhého jezera (Esgaroth :)?) obklopeného malým lesíkem (náš první islandský les!).
Setmělo se. Chvíli zvažujeme nocování opět v kempu. Ačkoli se místní jeví sympaticky a kemp je nejspíš mimo sezonu zdarma, po doplnění sil se hnáni outdoorovým duchem a výčitkami rozhodujeme pokrčovat noční procházkou dále za město. Kolem miniaturního letiště, přes most překračující Dlouhé jezero a dál z cesty na famózní plácek na skále nad jezerem. Rozbíjíme tábor, vzápětí se rozprší. Usínáme za zvuků deště a kejhání hus. Někdy v noci mě vytrhnou ze spánku dunivé kroky kolem stanu. Zatajím dech, rozbuší se mi srdce. Našli nás místní ochranáři? Proč nesvítí? Přišel nás nějaký viking znásilnit, podříznout a okrást? Proč tak dupe? Mohl by to být sob (prý tady u jezera žijí)? Seberu odvahu a hlasitě zašustím. Kroky se zrychlí a utichnou. Po chvíli (asi 15 minut), co tam statečně sedím a dělám, že nejsem (Terku radši vůbec nebudím) konečně rozepnu stan a nakouknu ven... nic... sakra... nejspíš jsem zažil blízké setkání se sobem a nemám o tom žádný důkaz. Kdyby mě aspoň kousnul...
Den 8 Egilsstadir – jezero Mývatn
Ráno nad jezerem je chladné, ale čímsi nepopsatelně krásné. Slunce tu a tam pronikne vrstvou mraků, aby osvítilo vyvolená místa zeleně. Kouzelné, tedy než se opět rozprší. Moc suše se nám stan zabalit nedaří, a tak táhnu na zádech o pár vlhkých stovek gramů víc. Opouštíme své mechové hnízdečko a po rurální cestičce skrz pole se vracíme zpět na hlavní. Tady stop vzhledem k tomu, že je neděle, docela vázne. No nic, jdeme na pillsur a kaffi (hotdog a kafe) a ňáký to info do benzínky.
Vyhlídka počasí není moc valná, a to ani na severu. Vypadá to totiž, že pěkné počasí na severovýchodě se stihlo přestěhovat na jihozápad, než jsme ho dohonili. Už se tím ani moc netrápíme, jen se tak trochu hystericky smějeme. Jsme za půlí cesty kolem ostrova a vracet se nám fakt nechce. Beztak se tady předpověď mění každou hodinu. Držíme se plánu a pokračujeme dále na sever v naději v nepředpovědiltelnost místního počasí.
Po chvílí snažení vypadat sympaticky a neškodně nám v pidi Chevroletu staví Brit jak poleno Harry (co vypadá prej jako James McAvoy). Sympatickej ajťák (další) co si jen tak na prodlouženej víkend vyjel sám na Island. A to s půjčením místního auta a využitím homestayů není vůbec levná záležitost... asi taky začnu fušovat do ajtý. Veze nás pořádnej kus cesty na sever až k Detifossu (250 km). Jízda skrze mraky, nekonečné sopečné pustiny á la Mordor, zakončená imaginární prohlídkou mocného vodopádu. Teda slyšeli jsme ho a mokří jsme byli dost, ale vidět byla leda voda valící se odnikud nikam. Kolem velmi hustá mlha. Nápad jít v tomhle 2-3denní trek na sever do Asbirgi se jeví jako výplod choré mysli a tak se pokoušíme v méně (méně je někdy více) naivním šílenství chytit stop na odbočce na F road (ofF-road) na Asbirgi. Netřeba říkat, že marně. Takže zpět na RR, k čemuž nám dopomáhá terénní autobus plný německých turistů. Ty soucitný pohledy německých důchodců na chudáky z Čech byly snad horší, než mrznout v mlze. Vrátit se tam už ale nemůžeme a tak je zahanbeni trpíme... Další stop je taktéž německá rodinka, která nás zaveze až k Mývatnu.
Dnes ubytování opět u jezera v obležení všech možných ptáků islandských. Z toho neustávajícího mokra a zimy jsme trochu down a tak jdeme dobít baterky do nedalekých geotermálních lázní. A to je neuvěřitelně smrdutý ale blahodárný zážitek.
Den 9 Mývatn – Akureyri
Odpočinek kvalitní, na stan nám po ránu nic nepadá. Vypadá to na pěkný den. To znamená je pod mrakem, fouká jen trochu a neprší, jenom mží. Vyloženě výletový počasí a tak vyrážíme na průzkum nedalekých projevů vulkanické činnosti. Chvíli se prodíráme březovým hájkem zahaleným v podzimních barvách a skalkami sopečných vyvřelin k dominantě místního horizontu - krtinci Hverfjall. Po vyškrábání na vrchol nás ve vulkánu bohužel žádné Pukliny Osudu, kam by se dal hodit Prsten, nečekají. Chvíli povláváme ve větru a kocháme se výhledem na jezero se spoustou malých ostrůvků a na kouřící a kvílející vulkány okolo. Nejvíc nás zaujme zmačkaná a popraskaná hrouda litosféry trčící z podrostu na jihu. Dimmuborgir, údajně zbytek po jezeru magmatu, které se zhroutilo do sebe. Působivé věže, hradby a brány ze ztuhlého černého magmatu. Vlastně takové skalní město, které známe u nás. Jen ten matroš je bohužel dost křehkej, než aby se na něm dalo lízt.
Prozkoumáváním a obdivováním skal všech možných velikostí a tvarů strávíme notnou část dne (nejlepší jsou trollové). Neodpustíme si zastávku na místní výspě civilizace – kavárně nad skalním městem. Místní kavárenská specialita zvaná Troll Pot – cappuccino s horkou čokoládou, whisky a ještě čímsi nám dodala dost elánu na pokračování v cestě na západ ještě dnes. Chvíli stopování zpět do kempu, rychlý úprk na RR a za chvíli se jede směr Akureyri. Do druhého největšího a nečekaně pěkného islandského města dorážíme se soumrakem. Žádné dlouhé hledání místa na spaní. Vykydneme se v místním kempu. Během večeře se seznamujeme se šílenými Holanďany (plánují po sezóně projet vnitrozemskou stezkou napříč Islandem) a znovu se shledáváme se sympatickými Ukrajinci, kteří procházejí podobným příkořím (jejich cesta byla s naší víceméně totožná) jako my.
