CZK
Tradiční zimní návštěva Tater má většinou následující formát: domluvit se se spolulezcem, koupit lístky na vlak a zarezervovat chatu. Na chatě se pak v zásadě střídají tři činnosti: spánek, vymýšlení, co se poleze a pití piva. Jenže my jsme měli chuť vystoupit ze zajetých kolejí a zkusit něco jiného. Slovo dalo slovo a vzniknul následující plán:
"Zabalíme si co nejmíň věcí, dojdeme na začátek hlavního hřebene Tater a uvidíme, kam po něm dolezem, ne?"
Předpověď i ostatní kámoši, co byli v Tatrách na přelomu roku, slibovali super podmínky. Skoro žádnej sníh, příznivý teploty, to se nám zdálo jako ideální. Batohy tak nakonec pojaly spacáky, karimatky, žďárák, náhradní ponožky, něco málo jídla, Jetboil, lezecké cajky a dostatek elánu. Nejlehčí nebyly, to ne, ale nebylo to nic hrozného.
Cesta do Popradu utekla rychle, přestup ve Smokovci na bus taky a než by člověk vyjmenoval všechny produkty za kasou na Korunní, už vystupujeme na Biele Vodě. Všude leží lehounký poprašek - asi deset centimetrů prašánku, který se roztomile rozfukuje pod našima botama...
S nastoupanými metry roste taky počet centimetrů nového sněhu. Pořád nás to nechává klidnými. "Z hřebene se to přece sfoukne dolu, že jo, tak jakýpak copak." Když se ale otevře výhled na celý hřeben Jahňacího štítu, množství sněhu na něm nás překvapí. "Ale co, tak to bude určitě ufoukaný a tvrdý, takže to půjde naopak rychle." Ostatní varianty si nepřipouštíme.
Poslední metry do Kopského sedla nás doprovází stádečko kamzíků. Jsme tu o chvíli později, než jsme předpokládali, tak se kvapně oblíkáme a vyrážíme. V nohách zatím máme asi 8km a 800 výškových metrů.
Prvních pár desítek metrů je ve znamení boje s kosodřevinou. Nutné zlo ale za chvíli končí a my s lehkostí laňky klušeme po zmrzlé trávě. První skalní útvary na hřebeni na sebe nedají dlouho čekat, ale svojí obtížností do II. stupně UIAA představují spíš zpestření dosud monotónní cesty. Užíváme si to, i když se začíná trochu kazit počasí.
Jdeme mírně pod hranou hřebene, po takové neznatelné kozí stezce, připadá nám to jednodušší a rychlejší. Vzápětí z Polska přichází první boční hřebínek a tím pádem musíme traverzovat nejen jej, ale taky malý žlab, který logicky sbírá všechen přefoukaný sníh. Ve žlabu nás to neba - je tam nad kolena sněhu, který ale ani za mák není ufoukaný, prostě jen taková peřina, pod kterou je buď tráva, nebo kámen, nebo ještě hůř, kámen s tenkou glazurou ledu. Trochu to zdržuje, takový útvar člověk nepřeběhne, jako pěkně umrzlý firn.
V následujících metrech traverzujeme asi tři žlaby a tři boční žebra / hřebínky. Celý terén se napřimuje a my už vyhlížíme, kudy že to střihneme na vršek. Za posledním hřebínkem se nám zjevuje vrcholová partie (v podstatě v severní stěně, jsme kousek pod hřebenem). Vybíráme si v ní jeden kout, že to bude přímo na vršek.
Konečně se navazujeme na plnou délku obou lan (Beal Gully 7.3 s impregnací Golden Dry - byly jsme nadšení, za celou dobu nezmrzlá, perfektně fungující lehká lana!) a Ondra vyráží vstříc lepším zítřkům.
A právě tady přichází onen zásadní problém. Všude je najednou nafoukáno přes půl metru lehoučkého prašanu. Kde zajistit? Hledej, šmudlo. Pod koutkem se naše situace ještě vylepšuje. Třícentimetrová glazura, tuna prašanu a možnost zajištění - nula.
Čas se nachýlil. Po chvilce hledání Ondra slézá o kus zpět a po diskuzi vybíráme směr víc vlevo, kde by to mělo jít jednoduše na hřeben. Tam jsme za chvíli, štandujeme na zmrzlém hrotu a už tušíme, že nás čeká dojezd s čelovkama.
Hřeben je o kus lepší, než koutek. Jen ze severu je skála pokrytá oslizlým namrzlým nafoukaným sněhem, z jihu je jím pak zapadaná. Každý chyt a stup musí člověk hledat, každé místo, kde jde zajistit, taky. Na první délce obhazujeme jen dva hroty a na třetím štandujeme. Lezení není težké, možná tak za III UIAA, ale ten prašan a tma to začínají trochu komplikovat.
Zvedá se vítr, začíná sněžit. Na to lze říct jen lakonické "...JUPÍ...". Další délka. Vymo-táváme celých 60m, po cestě jeden hrot, jedny hodiny a na závěr friend ve zmrzlý spárce. Drytooling na trojkovym hřebeni. Hahaha... Přemrzaj prsty. Hahaha... To se nám to teda povedlo!
"Po pěti délkách na hřebeni vršek. ****! Úleva, už to nebylo moc vtipný. Bratrsky se objímáme, balíme lana a mizíme na sestup, který znám z loňska..."
Na sestupu traverzujeme už jen jeden vymetený žlábek s tvrdým ledem a hledáme místo, kde by se dalo rozumně zabivakovat. Mlha, vítr a sněžení to komplikujou, tak volíme takovou docela rozumnou závěj na severní straně hřebene. Jirka buduje hnízdečko lásky, Ondra dřepí a zakrývá Jetboil, aby aspoň na Travellunch byla voda. Docela to jde, tak vaříme ještě vodu na mulťák, úplný pohlazení po duši.
Místečko připravené, ale jaksi stísněné. Každej z nás má na výběr dvě polohy, většinou buď "tlačí mě to do ledvin" nebo "tlačí mě to do lopatky". Kvůli teplu a úspoře místa přehazujeme nohy přes sebe a jdeme předstírat spánek. V noci je teplo. Ale fouká a sněží. Když se chce člověk nadechnout, okamžitě dostává nafackováno sněhovými krystalky. Jakmile se pohne jeden, budí se ten druhý. Prostě idylka!
Ráno je hnusně. A k tomu 15 čísel novýho sněhu, a to už nám nepřipadá bezpečný. Chvíli nad tím laborujeme a diskutujeme. Chce se nám jít dál, nic nám v zásadě není, ale statistika posledních dní mluví jednoznačně a ani jeden z nás nemá chuť rozšiřovat seznam záchranných akcí HZS. Volíme sestup z Kolového priestupu, kuloár radši slaňujeme, je v něm sněhu nad pás. Dolů na chatu je to trápení, sněhu je hromada a pod ním jen kameny.
Odpoledne odpočíváme na chatě a domlouváme se, že když bude zítra pěkně, ještě si něco vylezeme. Jenže člověk míní a Tatry mění, je hnusně, chumelí a celé osazenstvo chaty včetně záchranářů v klidu popíjí čaj nebo jde do údolí na ledy.
Nevadí, hory neutečou. Máme kde navázat, až přijde ten správnej moment, budeme po hřebeni pokračovat dál. Hlavně si to užít!
První den: Biela voda - Kopské sedlo - Jahňací štít - Bivak: 13 hodin | 15.1km | + 1400 v.m. | obtížnost III. - IV. UIAA. Druhý den: Bivak - Kolový priestup - Chata pri Zelenom plese: 3 hodiny | 2 km | - 600 v.m.
Co se osvědčilo:
Lana Beal Gully 7.3 Golden Dry | zateplovačka Direct Alpine Foraker 2.0 | péřovka Direct Alpine Freney 2.0 | boty Asolo Eiger GV | spacák Sir Joseph Erratic 850 | jistítko Climbing Technology BeUp
KDY VYRAZIT: prosinec až duben
NA KOLIK DNÍ: 3 dny
PRVNÍ DEN: Noční přejezd z Prahy do Popradu. Ráno přesun vlakem Tatranských elektrických železnic a později autobusem na zastávku Kežmarská Biela voda.
DRUHÝ DEN: Biela voda – Kopské sedlo (3 hodiny) Kopské sedlo – Jahňací štít – Bivak podle podmínek až 8 hodin. Po hřebeni větší množství chodeckého nebo lehkého lezeckého terénu, později na hřebeni lezení obtížnost III.–IV. UIAA. Celý den dohromady: vzdálenost 15.1 km, převýšení +1400 m.
TŘETÍ DEN: Bivak – Kolový priestup – Chata pri Zelenom plese - Biela voda. Podle podmínek 4 až 6 hodin, 10 km, –600 m. Přesun do Popradu a přes noc do Prahy.
