CZK
Lezení v zimních horách má mnoho specifik, která rozdělují společnost, a nejen tu lezeckou, na dva tábory s diametrálně odlišným pohledem. Zjednodušeně: ANO a NE. Ono oddávat se s radostným úsměvem mrznoucím prstům na nohách a rukách, jištění za pochybně přimrzlé kameny a vyledněné spáry nebo boření se do sněhu po pás asi vážně znamená jistou životní úchylku. Mnozí ji nechápou a nelze jim to mít za zlé. A pak je tu ještě jedna varianta. Jít do zimních hor sám. V tuto chvíli se široké spektrum lidí chytne za hlavu a v obavě o vaše duševní i fyzické zdraví se budou ptát, jestli vám můžou nějak pomoct. Nemůžou. V tomhle případě totiž pomáhají ony hory. Jak?
Hory nikam neodejdou. Můžete jim svěřit vaše nejhlubší tajemství, stále budou naslouchat. Hory vás nebudou soudit. Ať už přijdete s čímkoliv. Dokážou být kruté, ale i milosrdné. Svojí krásou dokážou uchvacovat, rozbouřit ty nejhlubší emoce, nebo vás naopak sklidnit tak, že přestanete vnímat čas. A pak vám míra rizika přijde irelevantní, stejně přítomná, jako nepřítomná. Vždyť toho, co nás ohrožuje, je kolem tolik. Hory vás přijmou, dají vám prostor, velký a rozlehlý, když se potřebujete nadechnout, skromný a útulný, když se večer uložíte mezi kameny do spacáku.
I proto věřím horám. Věřím, že jsou lékem na každou nemoc, věřím, že člověku pomohou začít znovu. A vlastně je nepodstatné, co jste chtěli odnést tam na vrchol, co jste tam ze sebe zanechali a o co čistší se vrátíte dolů. Hory tu pro vás budou vždy. A za to jim díky.
