Měna
Česká koruna CZK
Euro EUR
Poradíme vám s výběrem
+420 220 920 820(všední dny 08:30 - 16:30)

Nezapomněli jste na něco?

Nákupní košík

Zavřít

V košíku nemáte žádné zboží.

Upozorňujeme, že v pátek 17. 9. budou naše prodejny otevřeny jen do 17 hodin. V sobotu 18. 9. jsou zavřené všechny prodejny. Vaše rezervace budou prodlouženy do 21. 9.

Zavírání ultra sezony

Trailrunning

24. listopad 2014

Zavírání ultra sezony

Třikrát hnusně na Aitaně, aneb běžecký závod na závěr roku 2014.

8.9.2014 Desafio Lurbel - Aitana - Puig Campana, 85km, D+ 5500m, čas 11:35:39, 21.místo

Po doběhnutí Ultra Pirineu jsem si užíval podzimku roku 2014 a neobyčejně jsem se netěšil na ukončení sezony v podobě Desafio Cantabria. Je to lákavá trať, o tom žádná – start u moře, konec v horách. Parádní. Jen se startuje o půlnoci a má 90km. To znamená doběhnutí někdy kolem 12. Jinými slovy místo celého dne v horách je z toho pouze dopoledne a pak už jen  vysedávání u piva. To se mi moc nechtělo a tak když Marcos přišel s nabídkou odložením konce sezony o měsíc a se zájezdem na jih, do Alicante, tak jsem váhal jen chvilku. Poté co řekl, že mě a Zuzku zvou, tak jsem zajásal nad ušetřeným penízem a měnil plány. Místo Desafio Cantabria si střihnu 35km kousek vedle a za 3 týdny pojedeme na jih na Desafio Lurbel – vedoucí přes Puig Campana. Kopec, kde se pořádal závod série světového poháru ve vertikálním kilometru. To mě lákalo. Také hory bez lesů a s výhledem na moře.

Pak místo 35km závodu byl zánět průdušek, přijela Zuzka, trochu jsme potrénovali – hlavně zásobování jídlem – a jelo se na jih. Tma padá brzy a tak nás při příjezdu do Finestratu přivítal měsíc jasně osvětlující moře a kilometrovou jižní stěnu Puig Campana. Přivítá nás Marcos s Marlen, sebereme si startovní číslo, nakoupíme chemii a šup do haciendy nad útesem. Marcos porazí vepře, Marlen vyndá z mrazáku půlku krávy a my všechno sežereme a řádně zapijeme pivem. Končí sezona a je čas se najíst. Do závodu jdeme s klidnou hlavou, bez ambicí. Holt, palivo se vyčerpalo a už není touha se trýznit, byť hříchů je zásoba na mnoho dalších ultra. Jdeme za výhledy a když to půjde, tak to půjde. Marcos plánuje 16 hodin, já trochu méně a Zuzka se sveze mezi a když jí bude bolet koleno, Marcos ji donese.

Ráno je ideální běžecké počasí. Akorát na kraťasy. Já se spolehl na předpověď, že bude hnusně a pršet. Zajásal jsem, protože v povinné výbavě byly ¾ a v těch jsem tedy hodlal běžet. Jako že dvě mouchy... znáte to. A ono ráno bylo 16, hvězdičky a já šel oblečený, jak na Pražskou stovku.

Štosování do startovního koridoru bylo mírně chaotické – náhodou vybírali běžce na prohlídku povinné výbavy, kterou však každý pořadatel dělal jinak. Já proběhnul hned, Marcose drželi tak dlouho, až skoro nestihl start. Ten byl v 7 a už nebylo potřeba čelovky.

Cesta vedla nejdříve přes hřeben nejblíže moři – Benidormu. Pod stoupání mi to z kopce šlo, to ano, pod 4 min/km. Dokonce jsem viděl první dva borce a za mnou byla vcelku mezera. Tak takhle se to dělá, jásal jsem. Stačí dělat, že jako nezávodím, že si to jdu užít a ono to běží samo. Už těm řečím rozumím. Sbíhat se ale nedá věčně a tak začal první kopec, takže jsem byl se staženým ocasem uklizen na své místo do pole běžců. Na hřebeni nás ohromil východ slunce z moře, zakrývající mrakodrapy Benidormu zlatavým závojem. Pak se docela dlouho běželo. Vlastně až na 15.km. Nejdříve hřebenem, pak z něj dolů, chvíli po silnici, chvíli skládkou a hezkým singletrekem nahoru dolů až na občerstvení pod Puig Campanu.

Tam jsem dorazil akorát tak, abych se při výstupu mohl trochu osmažit ve svých ¾ kalhotách. Samotný výstup pak ale poukázal i na jejich výhodu. Hory kolem Alicante sice netrpí přehnaným množstvím hlubokých lesů. Dokonce by se snad dalo říct, že trpí jejich nedostatkem. Co by však z těchto hor mohli vyvážet, jsou rostliny libující si v propichování jemné pokožky náhodných procházejících. Musím uznat, že díky vyhýbání se trnům těchto kytiček, mi výstup utekl a sednout si, otočit se a umřít jsem chtěl jen párkrát. Během těchto nejpomalejších třech kilometrů mé kariéry mě předešlo jen pár chlapíků a tak jsem na vrcholu Puig Campana mohl oslavit 15. místo. A to bylo asi tak všechno, co jsem ten den předvedl. Ale výhled tam byl parádní, ale to vlastně taky skoro naposledy.

Technický seběh a další výstup, tentokrát s vracečkou. Tam jsem si prohlédl čelo závodu, pelášející 20minut před mým marným úsilím. Pak se zatáhlo a začalo pochcávat, foukat a rozhodně být všelijak, jen ne jako na dovolené u moře. Vrcholky skalních útesů se začaly ztrácet v mracích. Při dlouhém běhavém seběhu si pichlavé kytičky uvědomily, že ruce chráněné nemám a tak jsem měl na občersvení na 30.km předloktí jako průměrně vyrovnaná emo patnáctka. Naštěstí začínající déšť drobet ředil pot, který tak v čerstvých rankách jen osvěžujícím způsobem probíral z letargie.

Po krásných výhledech přišly výhledy žádné a také první část výstupu na nejvyšší vrchol Aitana (1560m n.m.). Během toho jsem předběhl nějaké chlapce zase já a na občerstvení na 40. km se odměnil třetinkou banánu a vyrazil dál. Při druhé části výstupu začalo pršet trochu víc. Byl jsem ale dostatečně lenivý  vyndat si bundu a tak jsem pokračoval jen v tričku s tím, že jde jen o přeháňku. Když jsem se půlhodiny prodíral mrakem vzhůru, tak mi došlo, že to přeháňka není. To už jsem byl ale durch a tak vyndávat bundu nemělo smysl.

Aitanu jsem přeskotačil a ocitli jsme se na hřebeni pokrytém vápencovými skalkami. Tam to byla zábava a bylo dobře, že jsme nic neviděli v mracích. Skotačit tam a kochat se výhledy by mohlo být i bolestivé. To, že nás výhledy nerozptylovaly a my se mohli soustředit na trasu přestalo hrát roli ve chvíli, kdy jsme vběhli na širší cestu s jílovitým blátem. Hnědé papuče, které nám zatížily botky jakoby z Hoka dílny vypadly. Levopravá stabilita perfektní. Bohužel i předozadní a tak se pohyb trochu zpomalil.

Po občerstvení, kde si vyvářeli obří paellu jsme se skutáleli do vesničky Sella. Doslova skutáleli. Cesta kopírující žluté body značící turistickou cestu vedla přímo dolů a ty žluté body byly namalované na kouscích mokrého vápence mezi trsy promočené trávy. Běžcův zadek však něco snese a tak rychle dolů, pod mraky a k teplému vývaru. Tímto příjemným, hodně technickým úsekem skončila horská část závodu. To jsem bohužel nevěděl a tak jsem přiběhl na občerstvení s úsměvem od ucha k uchu. Bylo mi hezky, zase v horách a na pěkném 12. místě nějakých 25km od cíle. Ještě se do toho opřu, pravím Marcosovi, který na Campaně vzdal a dělá mi společnost.

Stáhnnul jsem ho o gely, doplnil pití, vyžahnul caldo a mazal dál. Plnou hlavu ideálů, jak je ještě pokosím. Vyrazil jsem z vesnice přesvědčen, že silnice nás ven jen vyvádí. Dalších 7 km vyvedlo z omylu mě. Silnice, která přešla v dvouproudou horskou cestu pro auta. Celé se to dalo běžet, o což jsem se třeba celé 2,5km snažil. Pak mě to přestalo bavit, morál vyschl a já se kochal. Sem tam popoběhl, ale spíše šel. Sem tam mě někdo předběhl a chvíli ze slušnosti pokecal.

Cesta to byla sympatická, horská a s krásnými výhledy na lezecký ráj. Všude spousta bydlících aut pro lezce, gutantag turistům a pomalý posun k cíli. Ještě na chvilku mě potěšil krásný seběh a pak se znovu nekonečnou silnicí postupovalo pod poslední kopec. Ten, viditelný z dálky, náladu nepřidával. Zapadající slunce ozařující skály naopak ano. Vrhnul jsem se do posledního výstupu ultra sezony. A možná snad proto jsem si jej velmi dlouze užíval. Slunce zapadlo, já však měl pořád lenivou a do batohu pro čelovku nesáhl. Jsem přeci zvyklý z Madridu trénovat bez čelovky. Tam, stejně jako tady na jihu, na strom nenarazíš.

Seběhl jsem dolů, kousek před Finestrat. Trochu se ztratil, zvesela se potmě našel a už cupital kopečkem k cíli. Děcka si chtěla plácnout a tak mě donutila jakože běžet. Marcos u cíle taky. Proběhl jsem cílem s úlevou, že už nikam nemusím. Nakonec na docela solidním 21.místě za 11:35. Dva týdny výpadku tréninku si vybraly daň v podobě neschopnosti uběhnout poslední 25km.

Závod to byl krásný. Bohužel zprůměrovaně. Prvních 58km parádních. Místy technické, místy běhatelné, táhlé kopce, prudké kopce, bláto, tráva, skály. Krása. Klidně to mohlo končit v Selle. Organizátoři však měli nějaký problém s vlastníky pozemků a tak trasa vedla zbytečně po cyklostezce. Druhá část mi už tolik nechutnala a možná proto se mi ani moc běžecky nelíbila. Jelikož se jedná o jeden z mála, možná jediný, horský ultra na jihu, bude mít své příznivce. Pokud, ale budete na posezonní dovolené v městě důchodců, Benidormu, rozhodně si jej zaběhněte.

Porovnání produktů zavřít

Zboží bylo přidáno do porovnání produktů.

Poradíme vám
s výběrem

220 920 820(všední dny 08:30 - 16:30)

info@hanibal.cz