Cesta přes půl světa - Tádžikistán

Po třech měsících v Číně se konečně ocitáme v Kyrgyzstánu. A ten nás, jak jinak, vítá ohavným kopcem s 12% stoupáním, po kterém se naprosto rozsekaní a hladoví ploužíme do prvního kyrgyzského města jménem Sary-Tash. Tady ale nad jídlem v restauraci pookříváme. Čeká nás totiž plánovaná pauza v ČR, kde se máme zúčastnit svatby našich kamarádů, a kterou si z původních 6 dnů prodlužujeme na 3 týdny. Nenechte se ale zmást. Expediční stroje sice necháváme zaparkované u paní v guesthousu, v ČR ale hned sedáme na silničky, které nám najednou připadají jako dětské hračky s tryskáčovým pohonem.

Po téhle třítýdenní reklamní pauze v ČR se 20. 8. objevujeme zpátky v Oši. Jak jinak než úplně rozbití po 9 hodinách v letadle, jehož rozměry a pohodlnost připomínají spíš kus železné trubky. Jednomyslně se shodujeme, že Pegasus je nejstrašnější aerolinka na světě a že je mnohem pohodlnější jezdit na kole. Dobře pro nás, z toho kola teď půl roku zase neslezeme, takže juhů a jdeme na to.

Z Oše se necháváme sdíleným taxíkem dovézt do Sary-Tash a tady se po měsíci odloučení opět setkáváme s našimi ustájenými expedičními stroji. Jsou mírně zaprášené, ale jinak jim patrně nic nechybí. Což ovšem není příběh na dlouho, protože jakmile jsme na ně naložili všechna zavazadla a já i připnula zánovní tacháč, který jsem si přivezla z domova, někdo nám je u restaurace očesal a šlohl nejen ten tachometr, který jsem měla na řídítkách přesně 20 minut, ale taky Vojtovu vysílačku, kterou jsme pořídili před dvěma dny v Oši. Tolik tedy k pohádce o tom, kterak jsme doteď nechávali všude kola bez dozoru.

Je konec léta, v Sary-Tash je zima jak blázen, hory na obzoru jsou ve sněhové bouři, je nejvyšší čas vyrazit do tádžického Pamíru. Po dvaceti kilometrech se mi začínají trpce vybavovat otázky přátel doma jaký bude návrat do sedla, a naše nonšalantní odpovědi, že asi ne moc příjemný. No zatraceně ne moc příjemný, říkám si, když mi stehna tuhnou na kámen, zadek mě bolí jako kdybych na kole v životě neseděla a plíce mám jako sešněrované binderpáskou. Vrčím na Vojtu, že jsme se možná měli nejdřív aklimatizovat, než to teď zas vydupeme během dvou dnů do 4300 m. n m. Ten zas vrčí zpátky, že mi nabízel aklimatizační trek, ale že jsem nechtěla. To má pravdu. Přesněji řečeno si pamatuju, že jsem tehdy slovo „trek“ zvažovala doprovodit imitací zvracení, protože přesně tak mi z představy nějakého pohybu nad rámec kola bylo. Moudře se tedy rozhoduji nevrčet zpátky a místo toho přinutit svoje plíce, ať se trochu zasnaží, jinak pravděpodobně omdlím.

Od mírně nekomfortní jízdy nás ale rozptyluje překrásná krajina plná ledovcových vrcholků a taky jedna báječná zajímavost; momentálně projíždíme nejdelší „zónu nikoho“ mezi hraničními kontrolami na světě. V tomto pásmu přespáváme, a pak těsně pod sedlem projíždíme poslední kyrgyzský vojenský check-point, kde se chceme vetřít do přilehlé rozpadlé budovy a schovat se před začínající bouřkou. Tím si trochu nabíháme na vidle, protože z obytné chaty pro vojáky vychází velitel a jedním pohledem do našich pasů zjišťuje, že jsme v téhle zóně spali. A bez permitu. Abych celou tuhle prekérní situaci, do které jsme si naběhli dobrovolně jak největší idioti, zkrátila na to podstatné, vypadala nějak takhle:

„Máte problém, sepíšeme protokol a zaplatíte nám 5000 Somů.“

„Ale my nemáme ani vindru.“

„Fajn nesepíšeme nic, nic neplaťte a můžete si tady sednout pod střechu.“

„Moc děkujeme… no a jak se tady máte? Kolik vás je tady na stanici?“ (miluju Vojtův bezprostřední optimismus a přátelskost, i když vedle něj sedí někdo s AKčkem)

„No no! SEKRET (= tajemství). Hele nechcete tady rovnou přespat? Jo a nedáte si s náma večeři?“

O zhruba hodinu později od situace „asi budete zatčeni za nedovolené nocování v pohraničním pásmu“ tedy sedíme i s velitelem u večeře, na stole stojí půllitrová pálenka od mého dědečka, a večer se začíná vyvíjet nadmíru přátelským směrem. Dokonce také velmi brzy odhalujeme i ono zmíněné tajemství. Na stanici je jich momentálně celkem 7 a všichni jsou nám představeni jménem. O další dvě hodiny později je pálenka pryč, velitel ve smrtelných rozpacích šeptá Vojtovi zásadní informaci, že sex je tady v Kyrgyzstánu jen a pouze po svatbě a že se o tom přede mnou hrozně stydí mluvit, a záhy se také dozvídáme další, pro nás podstatně víc vzrušující informaci, že se jde zítra dopoledne na lov svišťů.

Lov svišťů se toho dopoledne opravdu koná. Jen je posunut až téměř k poledni, protože ten dědův padesátiprocentní skvost uspal velitele i se zástupcem zhruba na 11 hodin. Chvíli před dvanáctou už ale v kopcích zní rány z AK a svišťům začíná docházet, že by neměli vystrkovat čumáky, pokud se nechtějí rozprsknout na kaši. Nakonec v okruhu dvou kilometrů od chaty není vidět vůbec žádný, což ale nevadí, protože jeden mladší voják z posádky trefuje perfektní ranou do krku šlachovitého zajíce. V rozjařené náladě pak AK půjčují i Vojtovi, aby si mohl vystřelit do zdi.

Nechce se nám, ale po obědě už opravdu musíme vyrazit, ačkoliv bychom klidně na tomhle horském letním táboře ještě chvíli pobyli. Nevyvázneme ovšem tak lacino. Dostáváme darem plechovku kondenzovaného mléka a oba do sebe musíme kopnout tři panáky koňaku, které se urputně snažím nevyzvracet během následujících pekelných 300 výškových metrů do sedla. Aklimatizace 10/10, na plíce už si ani nevzpomenu.

Přechod hranic do Tádžikistánu je bez problémů. Jsme od dobrosrdečného celníka poučeni o tom, že bychom si už měli pořídit dítě, a následně vjíždíme po ukázkové roletě vstříc přenádhernému Pamíru. Po pár kilometrech se cesta překvapivě mění v asfalt, vytrvale nám fouká do zad, a tak je tahle etapa do první tádžické vesnice jménem Karakul za odměnu. Všude kam oko dohlédne se tyčí zasněžené štíty ostrých pětitisícovek a uprostřed toho všeho se rozprostírá stejnojmenné jezero, které doslova září tou nejkrásnější modrou, jakou jsem kdy viděla. Na to, že se mi do Tádžikistánu hrozně nechtělo, jsem z těchhle scenérií až nemístně nadšená.

A nejsou to jen výhledy, co nás na téhle etapě baví. Konečně po půl roce potkáváme spousty bikepackerů a každý z nich vypráví jiný příběh, který si vždycky chceme poslechnout. Tyhle small-talky naprosto zbožňujeme. Někdy jsou to lidi se stejnou denní dávkou kilometrů a se stejným objemem bagáže, jako máme my. Někdy jsou to zase ultra-light blázínci, nad jejichž denní kilometráží jenom kroutíme hlavou. Tak například Bastien z Francie, který se zastavoval u našeho stanu v 8 ráno (to jsem ani z daleka ještě neměla v plánu vstávat), jezdí podle Stravy pravidelně přes 200 km denně. Jeden den tam má zaznamenáno 380 km za 12 hodin. Strašný. To jedeme týden. Taky nás moc baví pozorovat, jaký kdo je a jaké má ke svojí cestě pohnutky. Mimo jiné jsme zpozorovali, že cestovatelé, kteří vyrazí na dlouhou cestu sami a v průběhu cesty se k nikomu nepřidají, bývají zpravidla trochu divný. Zářným příkladem toho byl týpek, který se vydal na tříletou pěší pouť z Barcelony do Barcelony.

Na projetí Pamíru jsme měli tři alternativy; Roshtqal´u, Váchánský koridor a M41, nejfrekventovanější cestu známou jako Pamir highway, která se v posledních letech stala hlavní bikepackerskou trasou a kterou nakonec vybíráme i my. Nelitujeme ani trochu. Naplno si totiž užíváme překrásných kempovacích spotů a asfaltu průměrné kvality 2 mínus (abyste totiž rozuměli, vytvořila jsem si v hlavě svou osobní stupnici kvality silničního povrchu: 5 – odporné, nenávidím cyklistiku (roleta), 4 – voser (šotolina s velkýma šutrama, panelky s vysokými předěly), 3 – přijatelné (gravel s přijatelnou mírou drncání, případně asfalt s dírami, kterým se nedá vyhnout), 2 – dobré (asfalt s vyjetými kolejemi, míra drncání zanedbatelná), 1 – boží, miluju cyklistiku (dokonalý hladký asfalt, případně nedrncavý pevný gravel)). Po kopcovité a uspěchané Číně naše tempo a odhodlání rapidně poklesly. Já mám ráno takřka nepřekonatelný problém se vstáváním, oba se těšíme na opuštění horských oblastí, nechce se nám drncat po roletě, takže volíme M41 jako tu nejjednodušší možnou variantu a děláme si to co nejhezčí. Vaříme si na krásných místech, spíme na ještě hezčích místech, vaříme výběrovou kávu na obědových pauzách a denně jezdíme klidně i jen 20 km. Dílem proto, abychom to flákání stíhali, a dílem proto, že nám na 4 dny fouká přímý protivítr s nárazy až 55 km/h.

Do Khorogu, hlavního města Pamíru, dorážíme řádně vyfoukaní a také nadšení. Jednomyslně se shodujeme, že to byla na výhledy dosavadně nejhezčí trasa. Naši radost nám kazí pouze zažívací obtíže, které přichází den po příjezdu a které máme nakonec samozřejmě oba. Nejprve si libujeme, že máme jenom průjem, což je stav nám oběma velice dobře známý (a všem bikepackerům, které jsme potkali, taky, podle toho kolikrát v rozhovorech zazněla formulka „food poisoning“), jenže záhy Vojta dostává čtyřicítky, a tak v Khorogu odpočíváme celkem pět nocí. Jakmile se cítí líp, domlouváme taxíka do Dušanbe. A protože nehodlám zůstat v ničem pozadu, patnáct minut před jeho příjezdem zjišťuji, že jsem pomyslnou horečkovou štafetu přebrala i já. Ze sedmnáctihodinové cesty do Dušanbe s dalšími 5 lidmi a po vozovkách kvality 1 – 5 se tedy stává naprosto otřesný zážitek, po němž si můj organismus žádá v Dušanbe dalších pět nocí odpočinku.

Nakonec horečky odcházejí stejně rychle jako přišly a my opět nakládáme kola na taxík, který nás veze za osmikilometrový tunel, usilující o titul nejhnusnějšího tunelu v historii tunelů. Je plný prachu a zplodin, kvalita povrchu je na poctivé 3 mínus, celý je do kopce a hazardéři v kamionech i osobácích se tam předjíždí, jako kdyby snad nemohli umřít. Obecně mám pocit, jakože na tádžických silnicích převládá dojem, že se v těch jejich plechových vracích nemůže nic stát. Agresivní jízda, neurotické dupání na brzdu a plyn, předjíždění zprava, ignorování středových čar a nulový rozestup je snad základní požadavek pro zisk místního řidičáku (jestli v téhle zemi něco jako řidičák existuje).

Zbytek trasy v Tádžikstánu, což je nějakých 160 km ve Fanských horách, si zase užíváme. Kempovací spoty jsou sice slabší, ale stejně se nám vždycky daří najít říčku na omytí i kus rovného plácku na stan. Poslední noc dovršujeme nocování v Tádžiku k dokonalosti, když se ubytováváme u někoho na poli. Pán, jemuž ono políčko patrně patří, se může přetrhnout, aby se o nás postaral, a tak dostáváme okurky a příslib, že nám ráno nadojí čerstvé mléko do kávy. Nakonec se vrací ještě téhož večera, protože mu jeho maminka vynadala, že nás nepozval domů a že v noci venku určitě umrzneme. Vojtovi v trenýrkách a tričku trvá dobrou hodinu, než pána přesvědčí, že jsme na těch nočních 15 stupňů vybavení, a i tak dostáváme dřevo na oheň, tlustou zaprášenou houni a květovanou matraci.

A tak končí naše Tádžická komédie, završená holubníkem, kterému říkají hranice, a začíná komédie Uzbecká, která slibuje žádné výškové metry, hodně písku a hodně horka. Ale o tom zase za měsíc…

Počet dní v Tádžikistánu: 29

Počet ujetých km: 690 (+125 km v Kyrgyzstánu)

Počet nastoupených výškových metrů: 7010 (+2430 m v Kyrgyzstánu)

Počet překonaných sedel nad 4000 m n. m.: 6

Počet defektů: Adél 1, Vojta 0

Počet výstřelů z AK-47: 1

text a foto: Adél & Vojta