Přechod Nízkých Tater: 100 km za 3 dny

Máš někdy chuť vyrazit do hor sólo, ale nebýt tam úplně sám(a)? Podniknout několikadenní přechod s úžasnými výhledy, skvělým terénem a ofiko spaním venku? Najít v Česku nebo blízkém okolí pohoří, kde můžeš legálně přespat ve stanu, není jednoduché. Většinou jde o CHKO či NP a spát se může pouze na chatách, hotelech atp. Ve slovenských Nízkých Tatrách to pořád ještě jde, jsou na to určená místa.

Celý hřeben má 100 km a 4 600 metrů převýšení, na což je dobré myslet při plánování. Ujít se to dá za různý počet dní - záleží na kondici, ročním období, počasí, lehkosti batohu. Já to šel necelé 3 dny s batohem, který na startu měl 10 kg (stan, spacák, karimatka, oblečení, jídlo, 1,5 litru pití; vaření jsem nebral). Byl srpen, dole asi 36 stupňů, nahoře jen o kousek méně. Ale možná že právě podzim bude lepším obdobím, protože nebude vedro, ani tolik lidí jako v létě.

Hřeben Nízkých Tater se dá rozdělit na východní a západní část - jak z hlediska délky, tak i počtu návštěvníků a krajinné typologie. Já šel směrem na východ z Donoval do Telgártu a proto tak popíšu i trasu a možnosti přespání.

Co zajímá většinu lidí na slovenských horách nejvíce, jsou medvědi. Hřeben je tak frekventovaný, že bych čekal jen malou šanci potkat se chlupáčem zblízka. Jednou jsem při obědě klábosil s místní paní a zeptal se jí. Prý tam dělá turistiku přes 50 let, medvěda viděla jedinkrát a ještě k tomu z dálky. To je za mě dobrá odpověď!

Cestou jsem na turistické pěšině potkal 4 zmije: 2 utekly, 1 byla mrtvá a 1 vyplašili lidé s dětmi pár metrů přede mnou. Všechny byly malá háďátka tenká jako malíček. Dospělí plazi si možná ani nedělají zbytečnou práci s uléháním na stezku, kde by je beztak každou chvíli stejně vyrušil turista. Jediným opravdovým zvířecím nepřítelem tak jsou myši v útulnách.

Hned z Donoval je trasa krásná - výhledy na lyžařské středisko a Velkou Fatru se brzy změní na pozvolné stoupání lesem a pak již následuje nekončící travnatý hřeben. Tohle je naplnění mé představy o ideálním putování. Inspirovala mě k tomu kniha Karpatské hry (doporučuji). Zlatavé traviny, zaoblené pláně, ovčí stáda. Karpatská romantika.

Zpočátku člověk samozřejmě musí dost nastoupat a podle toho, kolik kilometrů a výškových metrů zvládne, a v kolik hodin vyrazí, si vybere nocoviště. První na trase je Útulna v Hiadeľském sedle. Nahoře i dole pojme cca po 8 lidech, někdo staví poblíž stan (důvodem mohou být hlodavci, kteří mají v noci pré!). Poblíž je na dlouho poslední dobrý zdroj vody.

Následuje totiž 650 výškových metrů a překrásný úsek k Útulni Ďurková pod Chabencom. Pokud si na něj nevezmeš dost vody, tak na hřebeni si můžeš leda tak olizovat pot. Ďurková je pohádkové místo, něco jako nakouknutí do Narnie. Izolované od okolní civilizace, bez wi-fi, ale zato s celoročním nonstop provozem, teplým jídlem, tatranským čajem a milou obsluhou. Spát se dá uvnitř i ve stanu (možnost zapůjčit) vedle chaty. Ba co víc, 190 metrů od chaty si můžeš vlézt do vany napouštěné přímo z pramene!

1. den: 27 km, 1 590 m nahoru, 940 m dolů, 8 hod

Od Ďurkové idylka pokračuje až po Děreše, kde se pomalu začínají hemžit lidé. Najednou se “Ahoj” mění na “Dobrý deň” a Chopok již může připomínat mraveniště. Lidé se tu rojí z lanovek, které je nahoru ládují jak z jihu, tak i ze severu. Je jich tady hodně, ale raději ať tady, byť s pomocí lanovky navazují vztah k přírodě, než aby trávili čas v nákupáku. Na vrchol ani nejdu, stejně mě za chvíli čeká ten nejvyšší - Ďumbier (2 046 m).

Nejlepší ale byla až zastávka na Chatě generála Štefánika. Vydatná polévka a kafe mě konečně nakoply po utlumeném dopoledni (první den jsem asi přehnal tempo, nebo podcenil hydrataci). Zde končí davy, na sestupu do sedla už znovu potkávám jen pár lidí.

Sedlo Čertovica (1 232 m) rozděluje hřeben vejpůl a nabízí 2 restaurace a možnost přespání u Domčeku horskej služby. Dávám nanuka, doplňuji vodu a škemrám náplasti po všech čertech. Vyrazil jsem totiž s lacinými trailovými botami a ponožkami, takže víc jak polovinu trasy jdu s puchýři. Musel jsem je přelepovat několikrát za den, ale aspoň že takhle jsem mohl jít dál, myšlenky byly všelijaké.

Tady se ovšem charakter cesty výrazně mění. Traviny střídá les a docela zarostlá, už ne tak pohodlná stezka. Pár lidí z protisměru mi řeklo, že přede mnou je docela opruz úsek. A já potvrzuji - motání se úbočími nahoru-dolů, výhledy téměř žádné… Představa, že tudy projedu na skialpech, jak jsem původně plánoval, vzala za své. Lidí výrazně ubylo a s tím rostl pocit, že ten medvěd už nemusí být tak daleko.

Útulňa Ramža je aktuálně hezky uklizená, venku ohniště, uvnitř kamínka a spousta místa, ale… Zase ty myši. Tak malý tvor a tolik rámusu! Jenže je to jejich rajón a my lidi jsme jim k tomu postavili hrad, který navíc zásobujeme jídlem. Útulňa je opět strategicky kousek od pramene.

2. den: 34 km, 1 385 m nahoru, 1 727 dolů, 12 hod

Poslední úsek vede na jednoznačný cíl - Kráľova hoľa. Znovu jdu sám a sám, když pak najednou míjím asi 40 lidí v protisměru, autobus! Trasa začíná být znovu otevřená a krásná cca od 1 500 - 1 600 nadmořské výšky. 

Útulňa Andrejcová je další pohádkové místo. Teplé jídlo, pití, nocleh uvnitř i venku. Jako bonus výhled na celé Vysoké Tatry. Sladký borůvkový knedlík a kafe mě vystřelují do závěrečné etapy. Kráľova hoľa (1 946 m) je sice vysoký, navíc s ohromným vysílačem opravdu markantní, ale vcelku osamělý vrchol. Uvidíme, co s ním provede nově budovaná asfaltová cesta. Já jdu neustále turistikou červenou poslední ze 100 kilometrů. Do Telgártu přicházím večer a ještě za světla stíhám koupel u pramene nad hřbitovem. Šťastný, že jsem tohle mohl sám zažít, a mentálně resetovaný se můžu vrátit domů.

3. den: 40 km, 1 808 m nahoru, 2 192 m dolů, 14 hod

Určitě se zde chci vrátit v zimě na lyžích. Ovšem i ten podzim co nejvíc na lehko je velmi lákavý. ;-)

text a foto: Tom Krul