Cesta přes půl světa - Čína

Překročení hranic z Laosu do Číny byla změna hned v několika ohledech. Prašné rozbité silnice se jako mávnutím kouzelné hůlky proměnily v prvotřídní asfalt, vzduch se zbavil všudypřítomného smogu a s internetem jsme si bez placené VPN ani neškrtli. Ukázalo se totiž, že čínská vláda si těsně před naším příjezdem poctivě došlápla na běžné VPN, které v zemi doteď fungovaly, a teď už fungují jen asi tři, které používají pokročilou obfuskaci. Co se ovšem bohužel nezměnilo, je můj zdravotní stav, který mě rozčiluje už třetím týdnem. Jak mi Vojta laskavě připomíná každý den alespoň osmkrát, vypadám jako mrtvá, a navíc se ráno pokaždé budím s křečujícím břichem. Nemluvě o tom, že pokaždé, co si dám něco výživnějšího než banán se suchou rýží, znamená to dlouhou návštěvu nejbližší toalety. Po dvou nefunkčních antibiotikách se začínám trochu bát, jestli tuhle dovolenou nebudu muset zabalit.

Co se týče naší trasy v Číně, má asi 6 000 km a 40 000 m převýšení. Ačkoliv to při správném zazoomování v mapě vypadá jako víkendová projížďka, nám je jasné, že budeme muset v určitých úsecích využít železniční trať. Máme tady totiž k dispozici pouze 80 dní. Na hranicích se rozhodujeme, že vlak využijeme už od hranic do města Pu´er. Cestovat s kolem v jakémkoliv dopravním prostředku je za trest a ani tady to není jiné. Musíme totiž kola rozložit, zabalit, nacpat se všemi brašnami do rentgenu a pak celý tenhle arzenál vybavení poponášet od kontroly ke kontrole, do vlaku, z vlaku, a hlavně se nikde nezdržovat, protože na nástup a výstup je časově omezený úsek, na který dohlíží ostraha. A tohle celé kvůli pouhé hodině a půl jízdy. Zatímco v potu tváře rozkládáme kola a následně poponášíme všechny věci (většinou to musíme unést všechno najednou, což je dohromady cca 80 kg), závistivě zahlížíme na všechny, kdo si vykračují jen s jedním kufrem. Pomyslnou třešničkou na dortu tohoto martyria je zabavení Vojtíkovo mačety, kterou si vezl už měsíc v brašně, a která k jeho smůle překračovala povolený limit délky ostří (6 cm). 

Ve městě Pu´er se pak servaní a s namoženými trapézy shodujeme, že tohle už zvládneme jenom jednou. Tím si nad sebou podepisujeme ortel. Abychom totiž nemuseli využívat dalších dopravních prostředků, musíme na kolech dojet do 2600 km vzdáleného města Golmud.

Tenhle plán ale vyžaduje ještě jednu podstatnou věc, a to je zdraví. Toho se mi zatím moc nedaří dosáhnout, a tak se rozhoduji, že si pro jistotu zajdu do puerské nemocnice a zkusím si vydupat jakoukoliv jinou diagnostickou metodu, než je ultrazvuk. Nejdřív mám skoro pocit, že se mi to i daří. Jsem poslána ke gastroenterologovi, kterému anglicky/pantomimicky/překladačově vysvětluji svoje obtíže, a který mě – počkejte si – posílá druhý den na ultrazvuk. Tentokrát ale barevný, a i když mě bolí střeva, kontroluje mi dle zprávy játra a ledviny. Ty mě sice zrovna netrápí, ale tuhle část břicha mi za tenhle výlet ještě nikdo nezkoumal, takže poslušně vypiju kontrastní břečku, která chutná jako piliny s vodou, a nechávám se vyšetřit. Ještě ten den jsem poslána k jiné gastroenteroložce a ta mi konečně zařizuje všechny možné testy. Výsledkem je: zdravá, doporučen odpočinek. Smiřuji se tedy s faktem, že stejně jako jiní lidé po ránu cvičí jógu nebo meditují, já mám svou ranní patnáctiminutovku křečí v klubíčku v posteli, a další den už konečně vyrážíme na kola.

Rychle se ukazuje, že cyklistika v Číně je za odměnu. Převýšení je sice velké, ale kopce jsou mírné a silnice široké, takže se cítíme docela bezpečně. Jen jednou jsme si málem cvrnkli do trenek, ale to nemělo s šířkou místní infrastruktury nic společného. V jednom z táhlých kopců jsme totiž svačili ve stínu u poměrně frekventované silničky, která nás dělila od zjevně vojenského prostoru. Normálně bychom v těchto militantních lokalitách moc nevysedávali, ale prostor nebyl až na dvoumetrové pletivo a pár cedulí se zákazem focení nijak střežený, takže jsme vyhodnotili, že rychlá svačinka v uctivé vzdálenosti by nemusela nikomu vadit. Jakmile jsme dojedli, nasedli jsme na kola, a než jsme stačili šlápnout do pedálů, ozvala se palba ze samopalu, jejíž zvuk byl ještě umocněn ozvěnou od protějšího kopce. Chvíli jsme zmateně postávali a hledali zdroj našich infarktů, až jsme si za plotem všimli projíždějícího tanku. Ještě než jsme pořádně pochopili, že jsme svědky tankového cvičení, ozvala se další, mnohem hlasitější rána, doprovázena sprškou hlíny zhruba 100 m od nás. Cvičící tank totiž střílel do nedalekého kopce. Zážitek to byl vskutku nezapomenutelný. 

Jinak jsou tu ale lidi skvělí, když zrovna nepálí z tanků v naší blízkosti. Navzdory našemu očekávání nás všichni vítají s úsměvem a jsou nápomocní a srdeční. Jediné, co nás překvapuje je, že nám všichni doporučují návštěvu Lhasy a vůbec netuší, že je v téhle oblasti cizincům volný pohyb zakázán.

Z Pu´eru ženeme naše expediční stroje kolem rozlehlých čajových plantáží a ochutnáváme čaje všude, kde se naskytne příležitost. Také ochutnáváme pražené létající mravence a navštěvujeme parádní vesnický trh s psím masem, ještě hýbajícími se včelími larvami a se stánky s lepením dentálních protéz. Slyšela jsem, že u nás je zubní protéza poměrně drahá komodita a její instalace je časově náročná. Tady to máte levně, s výhledem na čilý ruch trhu, bez vyčerpávající možnosti výběru barvy či tvaru chrupu a pán v koženkové bundě vám to vpasuje do úst hned u stolečku na počkání.

Každý den ukrajujeme 60 až 90 kilometrů s 1000 vertikálními metry a s nadšením pozorujeme, jak se mění krajina a zvedají kopce. Před městem Nanjian se setkáváme s příslušníky etnické skupiny Yi, která je jednou z největších uznávaných etnických menšin v Číně. Dokonce se nám dostane velké pocty, když nám náš hostitel zahraje nosem na jejich tradiční dechový nástroj, a poté jsme pozváni na rodinný oběd v zastrčené horské vesničce. S prvky této kultury se setkáváme až k městu Dali. Vídáme pestrobarevné kroje a nejednou nám místní v telefonu ukazují tradiční tanec, tzv. Tiaocai dance, při kterém si tanečníci stojí na ramenou a v ústech drží podnos, nebo rovnou stolek.

Mě osobně tu ale nejvíc zajímala ještě jedna etnická minorita, která žije v okolí Lugu Lake, a která je jednou z nejslavnějších matrilineárních společností na světě. Jedná se o etnickou skupinu Mosuo a nejen, že jejich tradiční model zahrnoval rodovou linii po přeslici a veškerý majetek spravovaly ženy, ale také se zde uplatňovalo tzv. stěhovavé manželství. Bohužel, stejně tak jako u jiných zdejších etnických skupin, i tahle tradiční kultura byla zničena. Poté, co vládnoucí strana zjistila, že z této kultury může profitovat, proměnili jejich zvyky a tradice v turistický skanzen. Bohužel, nebo možná spíš bohudík, jsme i přes moje zklamání museli návštěvu téhle oblasti vynechat. Od Lugu Lake nás totiž dělilo několik třítisícových hřebenů a cesta by se nám touto zajížďkou prodloužila minimálně o deset perných dní.

Po městě Dali, kde se setkáváme s neuvěřitelnou dávkou bizáru v podobě převlečených čínských turistů za elfy, a městě Lijiang, nad jehož historickým centrem se tyčí majestátní pětitisícovka, směřujeme k městu Shangri-La. Pomalu se blížíme k hranici pro nás nedostupného Tibetu. My se ale nehodláme o nic ochudit, a tak máme v plánu kopírovat tibetské hranice co nejtěsněji to půjde a sbírat střípky tibetské kultury, o které jsme oba četli. To se nám daří nad očekávání dobře. Zjišťujeme totiž, že Tibet ani zdaleka nepředstavuje pouze Lhasu a okolí. Najednou se dostáváme do oblasti, kde se mění téměř vše, co jsme doposud v Číně viděli. Místní obyvatelé vypadají úplně jinak. Jsou ošlehaní, snědí a chovají se k nám s otevřeností a drsností charakteristickou všem horským národům. Také architektura je tu úplně jiná. Originálních domků z hlíny vidíme sice jen pár, ale typický zužující se tvar s plochou střechou a tradičním zdobením je často zachován.

Město Shangri-La, kde tušíme, že budeme svědky konzumního turismu ve své nejčistší podobě, nás i přes nevalná očekávání znechucuje. Turisté si půjčují tradiční tibetské kroje, nechávají se líčit v maskérnách a pak ve starém městě pózují profesionálním fotografům. Nouze tu není ani o velká sousoší „tibetského osvobození“. Dokonce i zdejší monumentální klášter Songzanlin, který má přízvisko Malá Potála, je jen prázdnou turistickou atrakcí, kde z buddhistického učení zbylo pramálo. Jediným pozitivem tohoto místa je, že ochutnáváme tibetské pivo a vedeme nad očekávání otevřenou konverzaci s obyvatelem Lhasy. A taky, ačkoliv se nacházíme ve 3300 m n. m., se tu cítíme jako při vrcholovém pushi na Everestu. Dobrá polovina turistů si totiž nosí a pravidelně šlukuje z kyslíkových lahví, které se tu dají sehnat v každé samoobsluze i lékárně. Skoro čekáme, že uvidíme mrtvého horolezce v příkopu.

Hořkosladkou pachuť z cest po tibetských oblastech nám ale vynahrazuje překrásná krajina a taky fakt, že konečně začínáme plně využívat kempovací vybavení. Ve vyšších nadmořských výškách si užíváme příjemných teplot, a nadšeně testujeme naše nové Patizony. Nejen, že krásně hřejí, ale taky jsou perfektně skladné, takže se do brašen vměstnají zcela zásadní věci, jako jsou: prak, harpuna, míč proti trudomyslnosti, tradiční tkaná laoská sukně, šaty s tibetskými prvky, tradiční tibetská halena, tibetské vlaječky, kilogram čaje (nikoliv k pití, ale pro obdarování všech kamarádů v ČR), výběrová zrnková káva (několik druhů), filtr na kávu z Losu, kompaktní cestovní pressovač z Číny, nekompaktní překapávač z Vietnamu, cestovní sada vodovek s 36 barvami, skicák, lak na nehty, plyšák, talismany od babičky a tak dále. Zkrátka, jak je známo, spacák přes kilo a půl, to by tahal jenom vůl, když se dá udělat místo na to opravdu důležité. I přes rapidně přibývající váhu ale budíme v těchto končinách zdání, že vyznáváme striktní ultralight styl. Před stoupáním do města Lijiang totiž potkáváme čínského bikepackera, jehož kolo se pod nánosem obrovských brašen doslova ztrácí. Jeho přední brašny mají větší litráž, než máme my na zadním nosiči, a celý ten kolos podtrhuje obrovské balení papírových ubrousků, které se mu pohupuje na řídítkách. Bikepacker Tonda, jak mu pracovně přezdíváme, dosahuje výšky zhruba 155 cm, spí jen ve stanu, denně ujede kolem 60 km a má namířeno do Lhasy. Od doby, co jsme ho potkali, se stal naší modlou a motivací. Vzpomínka na Vojtův neúspěšný pokus jeho kolo byť jen nadzvednout se nám stala povzbuzením pokaždé, když se v kopcích začínáme litovat.

Takto motivováni klesáme během 45 km z tříapůltisícového sedla nad Shangri-La do 1800 m n. m., jen abychom ihned začali stoupat do nejvyššího bodu naší trasy – pětitisícového sedla nad městem Batang. Tento vrcholový počin se samozřejmě dal objet mnohem kratší a rovinatější trasou, nicméně vynechat takovou příležitost bolehlavu a dušnosti by byla věčná škoda. A taky mě moc láká fakt, že se na svůj prozatímní výškový rekord dovezu na 45 kg kole. A kdo ví? Třeba si tam pro radost vystřelím z praku.

Adél & Vojta