Cesta přes půl světa - zastávka Laos

Jak jsme očekávali, Laos byl na intenzivní zážitky, ať už pozitivní nebo negativní, o něco bohatší než Vietnam. Co jsme ale úplně nečekali bylo, že tyhle zážitky začnou ještě před překročením hranic. Původní plán dostat víza na hraničním přechodu Nam Can troskotá, když nám celník přes google překladač sděluje, že to rozhodně není možné a musíme do 500 km vzdáleného Hanoje na ambasádu. No super! Vietnamská víza nám končí pozítří, není času nazbyt. Domlouváme na hranicích úschovu kol u celníků na kasárnách a vydáváme se taxíkem zase zpět, zběsilou jízdou doháníme autobus a pak nás čeká 13 hodinová anabáze do hlavního města, kam přijíždíme pozdě v noci.

Vydání víz šlo naštěstí velmi hladce, a tak máme za 2 hodinky naše pasy zase zpátky u sebe. Na poznávání města není čas, zajímá nás tam jediná věc – česká hospoda. Rychle pokecáme s hlídačem, který umí trochu česky, naházíme do sebe smažák, zalijeme to čepovaným pivem a honem zpátky na bus. Cesta opět trvá celou noc, jen s tím rozdílem, že tentokrát už nemáme ani vlastní místa a válíme se v uličce. Ke konci už je pasažérů tolik, že už se ani neválíme, ale sedíme zapasovaní mezi dalšími cestujícími. Jsme dost rádi, když v 7 ráno autobus zastavuje před hranicemi a my můžeme zase usednout na naše vlastní expediční stroje. Následné překročení hranic s vízem v pasu už je rychlé a bez jakýchkoliv problémů.

Hned za hranicemi se nám cesta zvedá před koly do nějakých 15. místy až 20 % sklonu a my začínáme funět. Taky se spousta věcí jako mávnutím kouzelného proutku mění. Lidé na nás už nevolají své HELOU, ale spíše nás pozorují, děti se nás dokonce většinou bojí. Možná to bude tím, že to tady v druhé polovině dvacátého století Američané po dobu 9 let kropili bombami co 8 minut a tuny nevybuchlé munice dodnes místním velice znepříjemňují život. Krajina je kopcovitá a po nějaké rovině není ani památky. A asi nejdůležitější změna je kvalita povrchu vozovek. S krásným vietnamským asfaltem se to tady nedá srovnávat. Všude je prach, štěrk a aby toho nebylo málo, do plicních sklípků nasáváme ještě smog z vypalujících se plantáží všude kolem. Z původních lesů toho Laosanům zbylo pramálo.

Třetí den jízdy přijíždíme zaprášení a úplně upečení do města Phonsavan, kde chceme počkat na oslavy místního nového roku, které mají trvat po dobu tří dnů – od 13. do 16. 4. V mezičase navštěvujeme místní atrakci Plain of Jars. Jedná se o několik desítek míst v okolí, na kterých se nachází obří kamenné nádoby staré 2000 let, o kterých není jasné, k čemu vlastně sloužily.

14. 4. mají přijít hlavní oslavy. S velkým očekáváním vylézáme ven z ubytování a okamžitě schytáváme kýbl studené vody za krk. Nový rok se tady totiž mimo jiné slaví tím, že se lidé navzájem polévají vodou, aby ze sebe rituálně smyli hříchy a všechno špatné. Jedeme teda na koupací projížďku městem a musíme uznat, že tenhle zvyk je nám hodně sympatický. K večeru nás na ulici odchytává slavící rodina a okamžitě do nás nalévají Beerlao ve velkém množství a karaoke je samozřejmě také nevyhnutelné. Adél se vytasí s písní Š-Š-Š a pak už se radši loučíme a jdeme na kutě.

Následující etapa vede do Luang Prabangu, kam chceme dojet po malé silničce, abychom se vyhnuli hlavním tahům a neustálému pojídání prachu. Ježdění po těchhle malých cestičkách má jednu nevýhodu – nejsou tam žádné restaurace. Po 40 km jsme tedy už řádně vyhladovělí, a tak nepohrdáme dalším pozváním na oslavy. Bohužel pro nás byla tahle oslava divočejší, než jsme čekali. Po pár hodinách pití piva, pálenky z rýže, několika karaoke písních a nekonečně mnoha fotkách s místními nás zve jeden z nich spát k sobě domů. Asi 2 km dlouhou cestu si vůbec nepamatuju a k vědomí přicházím až ráno. Bohužel k mé kocovině první věc, co ráno spatřím, je příprava snídaně – porcování želvy a grilování veverky. Když mi potom stařík podává kus pečeného veverčího střeva jako největší svátost, nemůžu odmítnout, ale mám hodně co dělat, aby obsah mého žaludku neskončil na stole přede mnou. Ještě fasujeme želví vajíčka a Adél se odvážně pouští do testování syrového želvího masa zalitého krví. Nakonec nás rodina ještě vybavuje celým vařeným kuřetem a asi dvěma kily rýže, abychom někde nepošli hlady, a my se zase dáváme do pohybu.

Po 12 km jízdy nás odchytávají na dalších oslavách, a i přes naše ranní slova: „Beerlao už nikdy!“ nám to pivo zase lejou do chřtánu, a to se opakuje za ten den ještě několikrát. Máme trochu pocit, že naše fotky se šíří místním Facebookem a v každé další vesnici na nás už čekají. Večer už jsme naprosto přesocializovaní a bojíme se jet do další vesnice, odkud se linou zvuky karaoke a divokých oslav. Nacházíme tedy zemědělský přístřešek a chceme strávit noc pod ním. Má to střechu, takže ani nebudeme potřebovat stan. To byl ale velkej omyl. Najednou se na nás slétávají termiti ze všech stran, a tak rychle stavíme moskytiéru a zalézáme dovnitř a já následující hodinu vyhazuju termity, kteří tam zalezli s námi. Ještě ke všemu je tam děsný vedro. Tak tohle už nikdy víc, kempování si necháme do chladnějšího podnebí.

Následující dny je terén ještě náročnější a nás každý den čeká víc jak 1000 vertikálních metrů po prašných cestách. Kopce jsou navíc na naše těžký kola, a ne zrovna vhodný převody často zbytečně prudký. Adél navíc s tou želvou asi slupla ještě nějakou bakterii a je jí blbě. Na posledních 70 km stopuju auto a nabližujeme se do královského města Luang Prabang. Tam nás čeká celkem šok. Zase je tady víc bělochů než místních a připadáme si jako v Evropě. S Laosem to tady nemá moc společného, ale vzhledem k situaci nám to zas tak nevadí, aspoň si pořádně odpočineme a dáme si k jídlu pro jednou něco jinýho než rýži.

Po několikadenním restíku a vydatných nákupech na místních trzích jedeme do přístavu a lodí se necháváme přepravit po Mekongu do vesnice Laathan, odkud chceme zase po malé silničce pokračovat na sever. Adél se ale bohužel přitěžuje, a tak jsme nuceni navštívit místní nemocnici, jestli se tomu teda tak dá říkat. Doktorka přijíždí na skútru, hází hadr venku na stůl a začíná ordinovat. Přes překladač ji vysvětlujeme Adly problém a ona jako řešení přináší kapačku s fyziologickým roztokem. No co, aspoň se Adél konečně napije, z flašky jí to moc nejde. V mezičase doktorka odbíhá za nemocnici na dvorek krmit slepice, a že by si třeba umyla ruce nepřipadá v úvahu.

Nakonec dostáváme antibiotika a loučíme se. Vzhledem k náročnosti následující etapy se Adél rozhoduje jet busem zpět do Prabangu a odtamtud do Muang Xai, kde se za dva dny sejdeme, když šlápnu do pedálů. Adél si užívá mnohahodinové cestování dopravními prostředky, zatímco já se vrhám vstříc kopcům. Mapám se tady, co se týče vrstevnic, absolutně nedá věřit, a tak první den překonávám krásných 1840 výškových metrů a druhý den, kdy to mělo být za odměnu, dalších 1500 metrů. Navíc jsem se dostal do oblasti, kde snad nikdy neviděli Evropana, a tak se vždycky, když jsem zastavil v nějaké vesnici na jídlo, dostavila celá vesnice a mlčky mě pozorovala. Slovo „jídlo“ je v tomto případě ale možná zbytečně silnej výraz, protože jediný, co bylo tyhle dva dny k dostání, byly čínský instantní polívky. Odpoledne druhého dne se zase shledáváme a přemýšlíme, co budeme s Ádi nelepšícím se stavem dělat, abychom mohli pokračovat.

Po týdnu stráveném v Muang Xai, který Adél strávila v posteli a její stav se pořád nezlepšil, navštěvujeme opět doktora. Tentokrát to vypadá daleko profesionálněji a po ultrazvukovém vyšetření odcházíme s dalšími antibiotiky.

Následujícího dne už opravdu musíme pokračovat, a tak se opět vydávám napřed a Adél jede busem a následně stopem až na hranice do města Boten. Druhý den jízdy jsem nucen využít „dálnici“. Jedná se o páteřní laoský tah, ale kvalita cesty je opravdu šílená. Vzhledem k začínajícímu období dešťů, je všude bahno minimálně po kotníky a občas jsem nucen projíždět louže, kde mi voda dosahuje do půlky lýtek, když sedím na kole. Navíc je tady obrovský provoz a kamiony se na mě tlačí ze všech stran. Jsem teda celkem rád, když dojíždím do Botenu. Tam přespáváme, ráno velmi hladce překonáváme čínské hranice, kupodivu bez jediného problému, jen jsme si prošli krátkým výslechem za plentou. Nevěříme svým očím! Nejenže je tady asfalt, všude čisto a kytky, ale dokonce tady mají cyklopruhy! Jsme zvědaví, co nás tady čeká, ale o tom zase příště.

Počet dní v Laosu: 27

Počet ujetých kilometrů: 587

Počet defektů: 0

Počet nastoupaných vertikálních metrů: cca 10800

Počet dní, kdy jsme nejeli kvůli nemoci: 13 (Adél 17)

Další pokračování z Číny!

Vojta & Adél