Cesta přes půl světa - zastávka Vietnam

A je to tady! Než se nadějeme, ležíme na zaplivaných letištních lehátkách ve Frankfurtu u gatu, krabice s koly a jedno další zavazadlo odbavené a my se nestačíme divit. Odbavili jsme kola a nejsme u toho nasraní, zpocení, bezradní ani finančně vysátí? Tak trochu si připadáme jako bikepackeři PRO Max. Nebudeme lhát, nestěžujeme si. Na sbírání nezdarů a intenzivních zážitků máme ještě celý rok.

Co se týče první pomyslné etapy našeho cyklistického snažení, Vietnam nasadil laťku zatraceně vysoko. Ať už se jednalo o počet snězených polévek na osobu, vítajících domorodců na metr čtvereční nebo frekvenci blití z otravy jídlem za jednu hodinu. Dokonce i počasí a ceny nás ve Vietnamu velmi mile překvapily. Ačkoliv jsme asi týden po příletu zažívali úmorné slunečné tropy, většinu pobytu jsme měli jen mírně dusných 26 stupňů. Tak jako tak bylo ale veškeré kempingové vybavení, včetně nových péřáků od Patizonu, zavřeno do tzv. brašny zapomnění. Vzhledem k tomu, že tu hotel stojí v průměru 200,-Kč na noc pro nás oba, se ani necítíme moc rozhazovačně, a plnými doušky si užíváme klimatizace a našich oblíbených bidetových spršek. Jestli bidetová sprška není důvod k cestování po Asii, tak už nevím.

Naše cesta začíná v Da Nangu – městě, které co do počtu bílých tváří připomíná průměrnou evropskou metropoli. Tady se příliš dlouho nezdržujeme. Po sestavení kol, které mimo jiné zahrnuje i rovnání ohlého kotouče z přepravy, se vrháme do organizovaného chaosu místní dopravy. Tento bod bych ráda uvedla na pravou míru. Organizovaný chaos čtenáři může evokovat sice mírně nepřehledný, avšak zcela bezpečný provoz. To jsme si zprvu mysleli také, jenže postupem času jsme přišli na tři věci. Za prvé: kdo troubí víc nahlas – jede. Přednost zprava, ani žádná jiná přednost, neexistuje. Za druhé: občas je nutné zavřít oči a hlavně nezastavovat, protože s tím tady nikdo nepočítá. A za třetí: úmrtnost jen za leden roku 2026 dosáhla ve Vietnamu 899 mrtvých z 1497 dopravních nehod. Tohle šílené číslo není zas tak zarážející, protože jednostopými motorkami tu disponují doslova všichni zhruba od šesti let věku. Na silnicích se pak jednostopé motorky mixují s obřími trucky, náklaďáky a osobními auty, což jejich ničím nechráněným řidičům do karet příliš nenahrává.

Protože ani my na našich expedičních náklaďácích nejsme tak úplně nesmrtelní, volíme co nejmenší silničky, což s sebou nutně přináší i poznávání venkova a jeho obyvatel. První dva týdny rozehříváme nohy po rovinách podél moře směrem na sever. Míjíme města Hue, Dong Hoi, Vinh až dorážíme k opuštěnému hotelovému městečku Sam Son. Krásně udržované vybetonované cesty jsou tu všude. Vedou nekonečnými rýžovými políčky a malými vesničkami, při jejichž projíždění se cítíme jako Taylor Swift na celosvětovém turné. Nadšené HELOU! na nás prší od obyvatel všech věkových kategorií a přichází doslova odkudkoliv – od dětí před školou, které pozdravy pro jistotu doprovázejí nadšeným vřískáním a ukazováním, přes dělníky na stavbách, od postarších dědečků sedících před domem, žen u všudypřítomných vlasových a nehtových salónů až po chlápky vysedávající u čajů a bong. Z vehementního kynutí pravicí nás už kolem poledne vždycky děsně bolí tricepsy, ale jsme z místní vřelosti nadšení, a všechna srdečná helou se snažíme ještě srdečněji oplácet.

Za asi nejbáječnější den, který souvisel s poznáváním místních, považujeme Den žen (8.3.). Jak se totiž ukázalo, ženy se zde neodbývají pouhou květinou, ale v každé vesnici se uspořádá velká oslava s večeří, která je doprovázena tancem a zpěvem karaoke. My se do těchto oslav dostáváme ve vesničce nedaleko města Ky Anh, kde se omylem ocitáme poté, co se snažíme najít něco k jídlu. Jakmile odbočíme z hlavní silnice mezi domy, vjíždíme na malé náměstí, kde se zrovna pod obrovským bílým stanem připravují židle a stoly. Nic moc dalšího si nestihneme prohlédnout, protože se najednou ocitáme ve víru drmolících mužů, dětí a žen, které jsou vystrojené v krásných pestrobarevných hábitech. Nerozumíme si v podstatě nic, ale najednou jsme s Vojtou pod stanem, máme na hlavě tradiční kuželovitý klobouk, v ruce vychlazenou Colu a obklopeni ženami tancujeme a fotíme spoustu selfíček. Já pak do ruky dostávám růžičku, pak něčí dítě, pak oba dostáváme na hlavu jiný tradiční vietnamský klobouk a pak najednou stojíme před celou vesnicí s mikrofonem v ruce a zpíváme karaoke verzi Holky z naší školky. K mojí smůle si vesnice vyžádá přídavek, takže pak ještě sólo zpívám Stín katedrál. Odpoledne pokračuje dekorováním mé maličkosti obrovským pugetem růží, který vůbec netuším, jestli jsem dostala za svoje pohlaví nebo za výkon v karaoke, a následuje výborná komunitní hostina, během níž plynule přecházíme z pití piva na pití rýžové pálenky. Ve víru večera si ještě stihneme střihnout spoustu tanečních duelů s místními a v devět se jako již oficiální součást „Čop Čop Family“ necháváme odvést ke starostovi domů. Ten den usínáme nejen s dvěmi promilemi, ale taky naprosto nadšení a já s odhodláním, že takovouhle párty na Den žen zorganizuju i doma.

Podobných setkání tu nicméně zažíváme víc. Ať už to byli patnáctiletí kluci, kteří nám k svačině uvařili vajíčka a nakrájeli hrušky do krabičky, nebo babička s dědečkem, kteří nás vybavili sušenkami a ovocem jako kdybychom byli jejich vlastní. Dokonce se i ke smůle všech setkáváme víckrát s karaoke setem. Silně doporučuji MZV přidat k instrukcím před cestou do Vietnamu i varování, aby si cestovatelé kromě pasu přivezli také seznam písní, které uzpívají. Nám se totiž s mikrofonem v ruce vybavovaly jen písně s čistým tenorem Karla Gotta a nebeskými výškami Haničky Zagorové. Obě dvě varianty v našem případě absolutně nepřicházely v úvahu a bezradné vybírání na YouTube před nastoupeným publikem řadíme mezi velmi stresové situace.

Během naší přímořské etapy jsme si také odskočili do překrásných kopců u města Phong Nha. Tato lokalita je známa především největší jeskyní na světě Hang Song Doong, která je dlouhá 9 km a je neuvěřitelných 200 m vysoká. K této jeskyni se bohužel dá dostat pouze s velmi drahou guidovanou expedicí, nicméně kopce jsou tu protkány neuvěřitelnými jeskynními komplexy, takže jsme vzali zavděk doslova každou díru, kterou jsme z kola zahlédli. Těm, kteří se do Phong Nha chystají, doporučujeme prozkoumat „malou“ nezpoplatněnou jeskyni, která je v mapách.com označena jako „Hidden cave. Have to climb a little.“ Z prvu velmi nenápadná jeskyně ukrytá v džungli u silnice se ukázala jako neuvěřitelný jeskynní komplex s obrovskými dómy a podzemní řekou.

Podobně krásná je i lokalita u města Ninh Binh. Stejně jako ve Phong Nha i tady krajinu tvoří oblé kopečky pokryté neprostupnou džunglí. Z tohoto místa si odvážíme nejen zážitky z objevování národního parku Cuc Phuong, ale také první otravu jídlem, kterou jsme přečkali v tandemu na záchodě a s hlavou v odpadkovém koši. Jestli tahle otrava měla co do činění s praženými plošticemi, které jsme den předtím měli k večeři, to už se asi nikdy nedozvíme.

Celou vietnamskou etapu zakončujeme přejezdem z Ninh Binhu do Nam Canu, kde se nachází hraniční přechod do Laosu. A taky jí zakončujeme návštěvou místní nemocnice poté, co Vojtík už pět dní nejí, protože je mu blbě od žaludku. Když pak má celé odpoledne a noc horečku, přestává se konečně bránit, a jedeme do poslední nemocnice před hranicemi. Sem podle Googlu jezdí i občané Laosu, což nám trochu napovídá, že jestli někdy řešit zdravotní trable, tak teď. Z nemocnice nás posílají do jiné kliniky na ultrazvuk, kde přicházíme na řadu poté, co vysedáváme v ordinaci a sledujeme ultrazvuky těhotných žen před námi. Soukromí tady sice není úplně prioritou, spoustu zdravotních úkonů se děje přímo v chodbě mezi čekajícími, ale na druhou stranu je to docela rychlovka. Ani ne za hodinku si i přes veškerý komunikační šum Vojta odnáší pytlík s antibiotickými, probiotickými a jinými dobrotami.

Nakonec si na posledních 70 km k hranicím sháníme odvoz autem. Přece jenom, následující laoská etapa má být značně kopcovitější, terénnější a dobrodružnější, takže chceme vyrazit v plné síle.

• Počet dní ve Vietnamu: 43

• Počet ujetých kilometrů: 1 615

• Počet defektů: Adél 4, Vojta 1

• Počet snězených nudlových polévek: 53 na osobu (průměrná cena jedné polévky 30,- Kč)

• Počet problitých nocí: 1

Další pokračování z Laosu! 

Vojta & Adél