Lezení s dětmi na Sardínii

„Tý jo, nějak mi mateřství už leze na mozek. A ještě ta blátivá zima tady… Potřebuju někam vypadnout!“ 

„To já taky… Ale muž nemá moc dovolený.“

„Můj taky ne. Ale mám kamarádku, co by někam ráda jela, děti sice nemá, ale snáší je dobře…“

„To zní fajn! Ale letět nechci a do Špáňa je daleko…“

„A co Sardínie? To je 12 hodin do Livorna, pak se vyspíš na trajektu a jsi na místě, teplo tam je a lezení tak na deset životů!“

Tak nějak začalo před třemi lety moje objevování italského středomořského ostrova. Tři lezkyně, dvě roční děcka, nonstop noční jízda do Livorna. Týden ubytování v Cala Gonone, druhý poblíž Baunei, oboje na východním pobřeží a v zimě za mírné ceny. Nadšení z neoklouzaného liduprázdného vápna, lednových mandarinek a kvetoucích narcisů. Bohužel také velká část dovolené zkažená zažívacími potížemi všech zúčastněných… Nevadí, určitě tu nejsme naposledy. Výprava v dalším roce už se odehrávala s celou rodinou, obytnou dodávkou a střídavou společností různých kamarádů, dětí a psů.

Tuto zimu krátce před Vánocemi jsme na Sardínii vyrazili potřetí. Lístky na trajekt kupujeme až v den odjezdu, kdy je jasné, že výpravu neposouváme kvůli nějaké nenadálé nemoci malé Aničky (rodiče školkových dětí chápou…). Ceny trajektů se liší podle vytíženosti, takže o frekventovaném víkendu těsně před svátky si poněkud připlatíme. 1100 km dodávkou do Livorna probíhá v poklidu, zejména díky nekonečnému opakování audio pohádky Kocoura Modroočka. Po tradičně chaotickém večerním nalodění na trajekt si naposledy na dlouhou dobu užíváme teplou sprchu a ráno už se budíme u břehů Sardínie. Vítá nás netypické počasí – déšť přecházející z mrholení do opravdové průtrže mračen. Z přístavu v Olbii vyrážíme na jih k městu Dorgali, kde máme sraz se spřátelenou rodinkou lezců, co nám na téměř dva týdny bude dělat společnost. Vymysleli program pro deštivý den – prohlídku jeskyně. Grotta di Ispinigoli se pyšní krasovou výzdobou a nejvyšším stalagnátem (sloup vzniklý spojením stalagmitu a stalaktitu) v Evropě a užily si ji i tříleté děti. Průvodkyně překvapila srozumitelnou angličtinou a obdivem k českým speleologům, kteří prý mají veliké zásluhy na průzkumu okolních jeskynních systémů.

Protože už víme, že východní pobřeží je přes svátky plné lezců z celé Evropy, naplánovali jsme si tentokrát průzkum jižní poloviny ostrova. Nicméně další dva dny ještě trávíme v okolí Santa Maria Navarrese. V přístavu tohoto městečka se nachází malá „ultra baby friendly“ lezecká lokalita. Pár cest na ostrém vápenci vydá akorát na jednodenní lezení. (Bližší info o jednotlivých oblastech na konci článku.) Doporučit mohu i výšlap na Monte Oro od severu z nejvyššího bodu silnice. Z vrchu jsou krásné výhledy na moře, hory Supramonte i rovinu na jihu. Tříleté děti si libovaly v přelézání balvanů a výstupu po kamenité pěšince, ale dolů jsme je nesli na zádech.

Přesouváme se za lepším počasím na jih do oblasti Capo Carbonara, kde si zalezeme na pobřeží v bývalém žulovém lomu Ti-Mi-Ama. Večer na parkovišti ozdobíme eukalyptus, vybalíme cukroví, dětem nadělíme dárky a libujeme si, jak se Štědrý den vydařil a ani jsme nemuseli doma uklízet… Na Boží hod vánoční si užíváme sluníčka na písečné pláži, koupeme se, plaveme. Těm, kdo to s kondičním plaváním myslí vážně, doporučuji přibalit alespoň neoprenovou čepici, voda je v prosinci poněkud osvěžující. V laguně za pláží bývají k vidění plameňáci a za návštěvu stojí i protipirátská věž na kopci nad skalami.

Další dny se nesou ve znamení útěku před deštěm. Místní si libují, že letošní zima je po několika suchých letech mimořádně deštivá, což jim i sardinské přírodě přejeme, obzvlášť když se na okraji Cagliari místo lezení ukrýváme v autech před nefalšovanou bouřkou s blesky křižujícími nebe. Nakonec se jedeme podívat na plameňáky, kolpíky a stříbřité volavky ke Stagno di Porto Botte a na město s bohatou historií Sant’Antioco.

Zlepšení počasí pak využijeme k exotickému lezení po kvarcitové skále jménem Superquartz a pak klasicky po vápenci v oblasti Domusnovas. Zde stojí za prohlídku i 850 m dlouhá jeskyně, pozoruhodná tím, že skrz ni vede silnice do vedlejšího údolí. V minulosti byla průjezdná autem, dnes už pouze za poplatek pěšky či na kole. Pohybujeme se teď v krajině ovlivněné těžbou nerostů sahající hluboko do minulosti. V okolí obcí Nebida, Masua a Buggerru si můžeme prohlédnout pozůstatky továren na zpracování rudy, zpřístupněné štoly i zajímavé střídání vápence s pískovci, břidlicemi a vulkanickými horninami.

Volba pro strávení silvestrovského večera padla na volně přístupné termály ve vnitrozemí u pěkného historického městečka Fordongianus. Z pozůstatků římských lázní vytékají dva horké prameny do řeky, kde se v kamenných bazéncích postupně mísí se studenou říční vodou. Všude spousta páry. Nebyli jsme sami, kdo měl podobný nápad, ale místa je dost pro všechny. Nezapomenutelné novoroční ráno – skrz mlhu nad řekou prosvítají první sluneční paprsky, volavky skřehotají, ledňáček loví z vody rybky a opodál kdosi hraje na handpan.

Odpoledne se loučíme s kamarády, kteří pospíchají na trajekt a domů, a míříme zpět k jihu vstříc dalším dobrodružstvím. V jednu chvíli se před námi na obzoru tyčí bizarně vypadající hradba hor, chvíli tedy zkoumám mapu a vzápětí už vím, kam se chci podívat. Malé vulkanické pohoří poblíž bývalé hornické vesnice Montevecchio dominuje svému okolí, přestože nepřesahuje 800 m n. m. Na noc si ještě zajedeme na pobřeží, protože tam je vždy o něco tepleji, a druhý den dopoledne vyrážíme na výšlap na Monte Arcuentu, tvarem trochu připomínající stolovou horu. Anička brzy nekompromisně vyhlašuje rest day a zbytek výletu tráví v nosítku. Po překonání asi 500 m převýšení a pár skoro lezeckých pasáží se dostáváme do dubového lesa na malé náhorní planině, z nějž naštěstí na samém vrcholku ještě vykoukne vrcholová skalka s výhledem.

Po návratu k autu se vydáváme prozkoumat mys Capo Pecora, kde se nacházejí zajímavě tvarované žulové (přesněji řečeno granodioritové) útesy, balvany a pláže plné velikých kulatých valounů. Doporučuji procházku podél pobřeží na sever, kde narazíte útesy s vyhlášenou oblastí tradičního lezení. Ještě jsme obhlédli odjištěný sektor Mikado směrem na jih od mysu, kde mne nad krásnou žulou svrběly prsty, ale ten pro děti vhodný není.

Následující dny jsme se pomalu vraceli k jižnímu a posléze východnímu pobřeží, občas jsme si zalezli na známých místech, kde jsme to zvládli i bez hlídání, a prozkoumávali jsme pláže a pobřežní skály, často jako stvořené k bouldrování (alespoň pro Aničku). Líbilo se nám například Capo Ferrato nebo okolí Monte Ferru. Vyzdvihla bych ještě návštěvu lezecké oblasti poblíž Pedra Longa jménem Campo dei Miracoli, kterou známe z minulých Vánoc jako pěkné, i když poněkud přeplněné místo. Teď, mimo svátky, jsme zde lezli sami, hezky v závětří a na sluníčku. Před odjezdem z ostrova jsme se zajeli podívat na samý sever Sardínie na Capo Testa, poloostrov vyhlášený krajinou z erodovaných žulových balvanů a skal. Pak už nezbylo než nakoupit zásoby vína, rozloučit se se Středomořím a doufat, že na nás doma v Česku zbyl ještě nějaký sníh a led.

Prosím berte s rezervou, vždy záleží na konkrétních dětech a jejich rodičích, množství dalších lezců a podmínkách, jako je např. přítomnost pasoucích se koz nad skalní stěnou a jimi shazované kameny. Nejmenší děti by měly zůstat v dostatečné vzdálenosti od skály, větší děti by měly mít přilbu. Pokud přijedete na Sardínii v létě, budete nejspíš vybírat úplně jiné oblasti než my v zimě, protože na slunci nepůjde lézt.

Malá „ultra baby friendly“ lokalita. Pár cest na ostrém vápenci tak akorát na jednodenní lezení. Za poplatek lze vjet až do přístavu a zaparkovat pod skálou, ti šetřivější mají přístup pár set metrů po chodníku, pod skálou rovina, stůl a lavičky. V několika lehoučkých rajbasech si zalezou i děti, vedle najdeme několik pětek a 6áček a jedno krátké 6c. Pro další cesty (včetně těžších) je nutné přelézt po fixním laně přes přístavní zeď – to už raději bez dětí.

Mekka zimního vápencového lezení na východním pobřeží, chráněná před západním větrem. Při ubytování přímo ve městě lze dojít pěšky do řady oblastí, z nichž mnohé jsou k dětem přátelské. Nicméně rozhodně doporučuji nosítko místo kočáru. V celé oblasti platí zákaz kempování. Jeskyně Biddiriscottai – přístup po skalách podél pobřeží, lehké cesty trochu oklouzané, pěkné pískoviště v jeskyni. Budinetto – krásné rajbasové lezení, přístup i pobyt s dětmi trochu náročnější, kolem jsou prudší svahy, ale plácek na hraní, kde jsme se u tehdy ročních dětí střídali, jsme našli. La Poltrona – krátký přístup po prudší pěšince, plácek se u skal sem tam najde, děti šplhaly po hodně ukloněných plotnách, ale občas jsou nahoře kozy, co shazují kameny. Cala Fuili – kaňon ústící na kamenitou pláž, některé sektory přímo u pláže, jiné dál v kaňonu, přístup od parkování dolů po schodech. Buchi Arta – trošku dál a osobně neznáme, byť bylo v plánu.

Výrazný vápencový skalní útvar na pobřeží poblíž Baunei. Přímo u asfaltového parkoviště uvidíte odjištěné lezecké cesty. Nesvítí na ně slunce, což nám v podmračený den bylo jedno. Na vrchol Pedra Longy vede i řada vícedélek, doporučit můžeme 6a+ Marinaio di Foresta nebo kratší 5c Signorina Fantasia, obě dobře odjištěné a s odchodem dolů pěšky dvojkovou normálkou. Vysoko ve svahu nad samotnou Pedra Longa se nachází oblast Campo dei Miracoli, kam lze dojet po prašné cestě autem (pozor, přes Vánoce nemusí být místo na parkování, auto jde nechat i na kraji silnice u odbočky). Nástup k prvním cestám je pak prakticky nulový, prostor pro děti velkorysý. Ani cesty nejblíž k parkovišti nejsou oklouzané. Slunce sem svítí většinu dne. Výše ve štěrkovém svahu nalezneme velký balvan s odjištěným rajbasem pro děti, který by šel využít i na nácvik tahání cest. V celé oblasti je zákaz kempování.

Menší oblast na jižním pobřeží poblíž letoviska Villasimius. Jedná se o žulové lomy kousek od moře, první z nich je snadno dosažitelný i s dětmi. Jen pozor na opuncie. Cesty od 5b po 7a nevynikají délkou, spíše zajímavostí a občasnými boulderovými kroky.

Skála se nachází na jihozápadě Sardínie poblíž města Iglesias na úbočí hory Monte San Giovanni. Pozor, v mapách.cz je označena na špatném místě, doporučuji použít spíše mapu z thecrag.com. Přístup po kamenité cestě do kopce by zvládl terénní kočár a místo pro děti kolem je dostatečné. Pro nás exotické lezení po bizarně tvarovaném kvarcitu. Cesta příznačně nazvaná Gargoyle (chrlič) vede do převisu po útvarech připomínajících dračí hlavy… Obtížnosti od 4c po 7b s těžištěm v šestkách, ovšem i lehčí cesty většinou převislé.

Veliká vápencová oblast u stejnojmenného města, kde jsme navštívili pouze sektor Arrampicantro, který má nejkratší i když poněkud krkolomný přístup. S dětmi to bylo poněkud hraniční, měly k dispozici pouze maličký plácek v prudkém svahu.

Nepřehlédnutelné vápencové stěny v turisticky zajímavé oblasti poblíž hornického městečka Nebida. Přístup krátký, i když po pěšině do kopce, pod skalami se sem tam plácek pro děti najde. Ve spoustě slunečných 25-35metrových cest si zalezou začátečníci i 7áčkoví lezci. Hned vedle čeká i řada sportovních vícedélek.

Za zmínku stojí ještě Afghanistan poblíž města Orosei, kde s dětmi úspěšně lezli naši kamarádi, a Pegasus v jižní části východního pobřeží, kde alespoň nejnižší sektor je prý kids-friendly.

text a foto: Zuzka Krušinová