Cesta přes půl světa

Je duben 2025 a s Adél vyrážíme na expedičních kolech do Mongolska. Jak jinak prověřit začínající vztah než měsíčním putováním přes Altaj, poušť Gobi a centrální Mongolsko, že? Pohádáme se samozřejmě ještě dřív, než vůbec doletíme do cílové destinace. A pak už si v Mongolsku „užíváme“ všechno naplno: sněhové bouře, písečné bouře, vytrvalý protivítr… a aby toho nebylo málo, Adél se vrátí mononukleóza, takže je většinu cesty fyzicky naprosto vyčerpaná. Zkrátka dokonalá idylka.

V půlce května přilétáme domů a jako vždycky začíná pracovat vzpomínkový optimismus. Člověk si najednou vybaví hlavně ty krásné chvíle – když jede na kole panenskou přírodou, v brašnách má všechno, co potřebuje, a nemusí řešit nic jiného než to, kde bude spát a co bude jíst. Prostě svoboda.

A stejně jako po každé horolezecké expedici nebo podobném výletu přichází nevyhnutelná otázka: „Tak kam příště?“. Na odpověď nemusíme čekat dlouho. Pojedeme si splnit můj pubertální sen – dojet na kole až do Vietnamu! Adél je z toho nápadu nadšená a já mám konečně parťačku na takovéhle blázniviny. Bez dlouhého váhání se pouštíme do příprav.

V první řadě je potřeba někde sehnat dostatek financí. Nejsme žádní influenceři, takže žádné zázračné spolupráce ani sponzorské dary v řádu statisíců nepřicházejí. Adél zvládne magisterské státnice a pak jde rovnou za mnou na střechu. S kladivem a štětcem v ruce trávíme celé léto, podzim – a já bohužel i zimu. Šetříme, kde se dá, a doufáme, že s našetřenými penězi vystačíme.

Na jedné z přednášek o naší předchozí cestě potkáváme Báru z Hanibalu, kterou náš plán nadchne. Domlouváme se na spolupráci, a tak si na cestu vezeme péřáky Patizon G400 a kombinovaný vařič do všech podmínek MSR WhisperLite.

Další zásadní kapitolou jsou kola. Volíme expediční gravel speciály s ocelovým rámem a s jejich výběrem i sháněním náhradních dílů nám ochotně pomáhají kluci z Bikebrothers. Doma pak ještě ladíme nosiče, vyrábíme drobné součástky, přidáváme vypínače a lepší konektory na světla napájená dynamem a přemýšlíme, co všechno by se mohlo pokazit.

Snad nic.

Před cestou je samozřejmě potřeba naplánovat trasu. Protože chceme mít jasný cíl, rozhodujeme se jet směrem Vietnam → ČR. Kupujeme letenky do Da Nang a začínáme studovat ty nejpodrobnější mapy, které se nám podařilo sehnat – v měřítku 1 : 2 000 000.

Nechceme jet celou dobu v tropech, a tak plánujeme trasu přes Laos na sever do Číny a dál do Kyrgyzstánu. Postupně skládáme hrubý plán, ladíme hraniční přechody i roční období, která nás na jednotlivých úsecích čekají.

Nakonec se jako nejnáročnější část příprav ukáže vyřízení všeho potřebného k získání čínských víz.

Další velice zábavnou činností před cestou je obíhání nemocnic. Já si nechávám tahat šrouby z klíční kosti, které tam mám z předchozí vyjížďky na kole, pak si nechat napíchat snad všechny existující očkování, navštívit zubaře a doplnit všechny léky a ostatní materiál do naší „polní nemocnice“. Tomu už se totiž ani nedá říkat lékárnička.

Vzhledem k tomu, že první 3 měsíce pojedeme v teplém klimatu, nebereme s sebou zbytečně moc oblečení. Jen slabou péřovku, merino mikinu, jedny kalhoty, tenisky a sandále. Na spacáku taky šetříme pár gramů díky Patizonu G400 s předpokladem, že až se v Číně dostaneme do 4000 m. n. m., prostě si přikoupíme nějakou kůži z jaka, abychom neumrzli.

Poslední měsíc začíná být dosti hektický. Doděláváme všechny resty a klasicky všemu vládne chaos. Těšíme se, až konečně dotáhneme krabice s koly na letiště, nasedneme a hodíme veškeré starosti na rok za hlavu.

Další pokračování už přímo z cesty! 

Vojta & Adél