CZK
Při každém výjezdu s naší partou je před odjezdem znát lehká nervozita u všech méně zkušených účastníků. Ti řeší vybavení, co si vlastně mají vzít. Nikdo nechce tahat těžký batoh, ale vždy se to zvrhne. Jo, a taky interní testovna dostane dost zabrat, a platí tvrdé podmínky: kdo dřív přijde, ten vyhrál. V povinném vybavení byly mačky, nesmeky, cepín, sedák a lavinové vybavení.
Letos bylo naplánováno našimi horskými veterány Honzou a Bárou víkendové soustředění na Chatě pri zelenom plese, kde měl být výstup na Jahňací štít, lezení na severní i jižní straně, lezení ledů a pro ty, kteří mají vybavení na háku, procházka, kam to půjde. Ale hlavně připomenutí použití lavinové výbavy a metodika brždění cepínem.
Cesta do Popradu probíhla přes noc lůžkovým vozem a někteří se na to dost těšili. Ráno šup do autobusu a pak hurá mírným stoupáním na chatu. Cesta byla schůdná, na některé úseky bylo lepší natáhnout nesmeky, ale rychle ubíhala. Na chatě proběhlo přebalení batohů a hurá do terénu.
Zařadil jsem se do skupinky “fakt toho nechci tahat moc a raději vezmu nějakou deskovku” a vyrazil, i vzhledem k ne úplně ideálnímu počasí, na výlet k Velkému Bielemu plesu. Hned při začátku cesty mě přivítalo čerstvé hovno i s toaleťákem uprostřed cesty. Pořád mě překvapuje, jak jsou někteří lidé prasátka. Chata byla 3 minuty.
Při odpočinku u Velkého Bieleho plesa jsme se podělili o zásoby čaje, čokolády a ani moje oblíbené Adventure menu nechybělo. Výhledy na vrcholky byly v mlze, takže nebylo čím se déle kochat a naše skupinka se vydala zpět. Chvíli po nás přišla skupinka “vrchol vždy a všude” s neúspěchem. Kdy Saša, další horský vlk, zavelel k otočení výpravy kvůli hodně sněhu a nestabilním podmínkám. Dobře udělal. Část této skupiny se po občerstvení na chatě vydala též k Velkému Bielemu plesu, aby měla těch kilometrů tak akorát za zmařený výstup na vrchol.
Vrchol vždy a všude
Pred výstupom na Jahňací štít, bolo už vopred jasné, že panoramatické výhľady na hrebeň Belianskych Tatier nebudú prioritnou motiváciou na výstup.
Prvotný nástup cez kosodrevinu k Červenému plesu, sa postaral o rošádu vo vrstvení oblečenia.
Po povinnom fotení pre archívy Hanibalu na plese, sa začal náš travers Červenou dolinkou, kde sa kvôli vysokej vlhkosti znížila viditeľnosť na pár metrov, až sa človek ocitol s scéne ako z Matrixu, kde pri pohľade do každej strany či smeru videl iba snehobielu, čo vie pekne zamotať hlavou.
Orientácia v teréne s tým pádom zúžila na použitie modernej techniky. Neustále zabáranie nôh do mokrého snehu a prešľapávanie panenskej trasy bola výzva sama o sebe. Aj keď nebola vyhlásená lavínová výstraha, narazili sme doslova pár metrov pred Kolovým sedlom na lavínový pás.
Po triezvom zhodnotení situácie muselo ísť ego bokom a túžba po vrcholovej fotke musela ustúpiť bezpečiu zvyšku týmu, takže so sklenenou hlavou sme zahlásili na ústup.
Cesta nadol aj navzdory otravnému mäkkému snehu išla v celku "na voľnobeh", dokonca sa nám pri Červenom plese na pár sekúnd otvoril výhľad na golegov z lezeckého oddielu na Kozej kopke.
Po návrate na chatu sa ešte olovica týmu dala dokopy na časovku na Biele plesá a späť na vypálenie zvyšku energie, ktoré sme mali prichystané na Jahňací štít, ako aj malú náplasť na boľavé ego. :)
Mezitím si skupinka lezců někde dávala do těla v těžko přístupném terénu.
Těžko přístupný terén
"No, Ozzy, na těžko přístupnej terén má každej jinej názor. To platilo i pro naši čtyřčlennou skupinku se značně rozdílnýma zkušenostma s horským lezením. Řekl bych 2 horští žraloci a 2 potěrové. Řadím se mezi potěr, ale svoji první horskou zimní vícedýlku na prvním (Kozia kopka, lll UIAA) jsem zvládnul, myslím, s grácii. Přispěl tomu i fakt, že v tomhle jižním svahu nebyl sníh a dalo se lézt bez maček, cepínů a chvíli i bez rukavic! 4 délky utekly jako mlha a tak jsme si nahoře mohli krásně představovat Jastřabku a srkat Jesenku. Díky Tatry za ty dary!"
Večer při tříchodové večeři jsme se podělili o zážitky ze dne a noci a skupinky, které se skoro celý den neviděly, se zase pomíchaly dohromady. Večer začíná…
Noční párty jsou na těchto akcích vlastně vždy hodně kořeněné. Několik z nás vytáhlo hry a hrálo se. Dost často se poslední dobou hrají kostky a karty, ale někdy vytáhne někdo i něco zajímavějšího. A pak jsou tací, kteří neznají Macháčka. Jo!! Legendární picí hra s kostkami, kdy dost často lžete i sami sobě. A pokud chcete někoho opít, tak se vám to docela snadno podaří. Naštěstí se hrálo na úkoly a případně o ten alkohol. Ano, i já jsem jednou prohrál a seděl holým zadkem ve sněhu. Dalšími úkoly a počty vypitých panáků Brnčálovice vás nezatěžuju. Ale vždy pijte s mírou a rozumem. Protože se pak můžete třeba otužovat i v plese, nebo dělat andělíčky oblečení jak v ráji. A případně sháněli, kdo za vás zaplatí útratu v eurech, protože jste si nevzali dostatek hotovosti.
Druhý den probíhlo probuzení do krásného, vyfoukaného dne, naštěstí bez kocoviny. Přesunuli jsme se na přilehlý svah, kde jsme si zakopávali pípáky a zkoušeli sondou zachytit nuance v napíchnutých materiálech. Pak jsem si vyhrabal větší jámu a nechal se zakopat. Nikdo neslyšel moje volání o “pomoc” dlouhé minuty. Těžký sníh mi nedával žádný prostor k pohybu, ale užíval jsem si tu chvíli bezmoci, protože jsem věděl, že mě tam nenechají. Pamatujte tedy, že trénink s lavinovou výbavou není jen o hledání pípákem, ale připomínejte si volání Horské službě a také házejte lopatou sníh. Je to skvělý kondiční trénink a zjistíte, že tahat na hory větší a těžší lopatu vás sice připraví o minuty na rychlosti při pohybu, když ji máte v batohu, ale při vykopávání vám cenné minuty získá.
Pak je dobré si připomenout i brždění cepínem na svahu a uvědomit si, že to není prdel. Jo, a v mačkách a hlavou dolů na zádech už to hraničí s hodně nepříjemnou atrakcí v zábavném parku. Tam jste ale v “bezpečí” kontrolovaného prostředí.
Trénink dělá mistra, a tak si to připomínejte pokaždé, když jdete na hory a dál…
Cvičení s lavinovou výbavou
Nácvik brždění pádu
Výcvik skončil. Z chaty dolů se cesta poprvé zdála delší než nahoru. O pár minut jsem nestihl první možný autobus, a tak jsem si uvařil Adventure menu, co zbylo ze zásob, a odpočíval a čekal na další.
Ve vlaku zpět to mnoho lidí zalomilo skoro hned a využili možnost rozložení sedaček a těch, kteří svoje místo našli v jídelním voze.
Těším se na další akci a na to, jak je mi v těch horách fajn, i když se nikam neškrábu.
Jo a lidi, jsem dost často zhrozený, v čem jste schopni chodit. Přemýšlejte nad výbavou. Nemusí být drahá, ale musí být správná. Pokud si nejste jisti, tak se za náma neváhejte stavit na pražské prodejně Korunní, či Senovážném náměstí a nebo v Brně v Orlí. Určitě něco vybereme. Rád si vás pak prohlížím, jak vám to v těch horách sluší, a jestli na vás neuvidím nějakou novinku, co mě zaujala a neměl jsem ji možnost vyzkoušet. Pak vím, že mi budete schopni třeba i pomoci, když se mi něco stane.
Na horách a dál... váš Petr Oz z Korunní.
