Měna
Česká koruna CZK
Euro EUR
Poradíme vám s výběrem
+420 220 920 820(všední dny 08:30 - 16:30)

Nezapomněli jste na něco?

Nákupní košík

Zavřít

V košíku nemáte žádné zboží.

Vidlový hřeben

Horolezectví
Vidlový hřeben

Nekteré články zrají jako dobré víno. A přesně takový je článek od Honzy Haráče o minuloročním lezení v Tatrách. V hlavní roli zimní „Arete du Vidle“. Vidlový hřeben, který si nezadá se svými hřebenovými příbuznými ze Chamonix.

Náš dialog probíhající ve středu odpoledne na slovenské dálnici směr Poprad vlastně definoval scénář celého dalšího dne.  

Poldík: „Hanysu, a je v tom Birkenmajerovi led, jo? Je taková zvláštní sezóna a je to jižní stěna…"

Hanys: "Jo je, viděl jsem na facebooku fotku z průběhu ledna, jak to někdo lezl, jasně, už to je sice pár týdnů, ale tohle je taková jižní-nejižní stěna, hodně tam tomu stíní Lomničák, pamatuji si to, jak jsme lezli „Obrovský kút“, že tam moc nesvítí. Víš co, dej mi chvíli, ukážu ti to."

Poldík: "OK."

Hanys: "Ty Poldíku těch „ledových“ Birkenmajerů je asi více, jsem nevěděl, že to je jak Stanislawski, který má cestu v každé stěně v Tatrách."

Poldík: "Jojo, oni byli kámoši, dělali si z toho takový závod, kdo vymete více koutů a komínů v Tatrách."

Hanys: "Tak mám zajímavou novinu, to bylo z jiného Birkenmajera ta fotka…"

Poldík: "Aha."

Hanys: "A on to vlastně není Birkenmajer, cesta se jmenuje „Ľavé vhlbenie“ a na Birkenmajera se napojuje na rampě."

Poldík: "Aha."

Hanys: "Kdyby tam toho ledu už nebylo tolik, tak ty 3 délky na rampu nějak probijeme a pak už je to po rampě „turistika“ až na vrchol Kežmaru."

Poldík: "Tak jo, snad to nepobije nás…"

Noční příjezd pod Tatry.

Nakonec i ta „nejižní“ stěna byla jižní a docela dost. Dnes bych to krásně shrnul a nazval jako „podcenění přípravy“. Cesta „Ľavé vhĺbenie“, která se leze v zimě, není těžké ani záludné lezení, ale v zimě se při absenci dobrých nebo standardních podmínek může stát i z „lehčí“ zimní linky lezení výrazně náročnější nebo objektivně nebezpečné. 

Už na nástupu od Skalnatého plesa jsme tušili, že je něco špatně. Asi ne pro všudypřítomné vysmáté lyžaře, kteří si první pojezdy z Lomnického sedla krátili vyhříváním se na terásce s pivkem v ruce, ale dva týpci po zuby vyzbrojení na zimní lezení začínali trochu nejistět. Moc tomu nepřidal ani rychlý pokec s členem horské, který říkal, že na rampě moc sněhu není a ten spodek taky nebude moc v kondici. Podmínky spíše pro jarní skialp podtrhávala také čím dál více pálící zadnice od rozpálených goráčů. 

Trochu naivně jsem při šlapání pod stěnu zavolal na Poldíka, jestli náhodou nemá dvoje sluneční brýle, že mě začínají bolet oči, ale kdo to kdy viděl brát si na únorové lezení do Tater sluneční brýle, že? Překvapila mě odpověď: „Jasně mám tady dvoje z pracovních potřeb asi za stovku“. Beru cokoliv, díky!

Nákres našeho okruhu.
Pracovní brýle a trika dolů pod nástupem.

Když jsme se pod nemilosrdným a vytrvalým solárkem konečně doplahočili pod stěnu a koukli na naši linku „Ľavé vhlbenie“, zjistili jsme, že tam žádný led není, pouze pár glazurek. Takže volíme variantu více vpravo, výrazným koutem, který vypadal o něco lépe, ale byli jsme bez znalostí obtíží (teď, když koukám do průvodce, je to nějaká varianta cesty „Ľavé vhlbenie“ s podobnými obtížemi). Bylo nám jasné, že tohle bude škrábání maček po skále a čvachtačka v mokrém sněhu. Led jen na okrasu, ne na lezení. Snad ten začátek nějak vytlačíme i bez ledíku a rampa už bude dobrá. Kámen, nůžky, papír teď, vyhrávám, lezu. 

Po chvílí sundávám rukavice, hážu cepíny kolem krku a lituji, že na ty plotny nemám lezky, štanduju. Poldík valí druhou délku. Na druhém konci poznávám obtíže při absenci ledu tam, kde zbyl jen rozmočený sopel. Dolízám na štand. Radíme se. Rampa je pár metrů nad námi. Určitě se musí jít přímo přes převislý ledík, nebo spíše to, co z něj zbylo. Zkouším nález, všechno to duní, praská, čachtá... Teče na mě vodopád. Oblíbená Protectorka od High Pointu drží, ale když jsou ruce ve vertikální poloze a voda chčije přímo do rukávů, s tím nic nenadělá ani tahle supr čupr bunda. Čůrky vody, které kdysi bývaly led, cítím až na lopatkách. Vracím se zpět a jdu do traverzu nalevo. Nahoru ulezu asi metr, vyhodnocuji situaci a vidím, že už bych měl problém vrátit se zpět. Posránkovský pud sebezáchovy vyhrává, jako zmoklé kotě s očima sklopenýma se vracím na štand. Je to na tobě, parde!

A za chvíli ta karoška letěla stěnou, ještě, že jsme utekli taky a po cestě ji zase nabrali.
Místy byl hřeben ostrý jako žiletka.

Poldík rovnou zavrhl lezení přes toho ledového mrzáčka nad námi a jde přímo do traverzu. Je ve stejném místě, ale oproti mně se odhodlá ulézt vertikálně další metr na takovou poličku. Pár minut se rozhoduje, přemýšlí, okoukává, dedukuje, co by asi mohlo být za pro něj nevratným krokem. A teď to přišlo. Vidím v jeho očích a gestech náběh do tunelu. Přepíná do módu „JDU A NEŘEŠÍM“!  Moje oči se upínají na štand a ten já řeším. :-D Celý totiž stojí na horizontálně zabité skobě a vklíněnci s přívlastkem „pro lepší náladu“. Díky traverzu by pád znamenal zatížení skoby ve směru ven. Posránkovský pud sebezáchovy v akci podruhé. „Ty Poldíku, ten štand není úplně ready na nějaký polet. Taky se to kolem nás dost sype a ta rampa by mohla být něco jako německý žebřík a víš kolik tam bylo těch zbytečných smrťáků“. Následoval zhruba minutový dialog, kdy jsme se shodli na alternativním plánu slanit, vyběhnout na Kežmar žlabem do Huncovského sedla a další den z Vidláku urazit co půjde.

Vzali jsme si pouze 60 m půlku Tendon Master PRO 7.6, takže štandů bude muset být o něco více. Slaňujeme k prvnímu, ten bude na borhácích, super. V klidu si přemotáváme lano, když slyšíme známý pískavý zvuk, který má každý, kdo trochu leze v horách, nezapomenutelně otisknut do ušních bubínků se spouštěčem nejvyšší ostražitosti. Zhruba pět metrů pod nás přesně v trajektorii slaňování dopadne šutr velký jak kopačák. Oběma nám naběhne rok 2019, Vallunga, připravujeme slanění po přelezu ledopádu, když mezi nás dopadne podobně velký kámen z věží nad námi a Poldíkovi skalpuje špičku boty i s hrazdičkou mačky, obrovská haluz. Tatry, teď. Tiskneme se ke skále jako prvňák k mámě po návratu ze svého prvního letního tábora. Nadáváme si a titulujeme se dost neslušnými jmény, zrychlujeme to. Za 20 minut jsme dole a utíkáme co nejdál od toho vodopádu, který se proměnil v mlýnek na maso. 

Stěna nás postupně vábí do svých útrob.
Ze stěny se stává vodopád, tady to otáčíme a jdeme na Kežmar turisticky.

Za chvíli už ukrajujeme výškové metry žlabem v dobré náladě, která se dostavila velmi rychle, když jsme pseudo lezení vyměnili za turistiku. Ironicky se smějeme vlastní blbosti. Na vršku Kežmaru jsme před setměním, takže se můžeme pokochat Vidlovým hřebenem, táhnoucím se až k Lomničáku, v celé kráse. Je neskutečně ostrý, impozantní, členitý s velkými věžemi, temně působící, krásný. Je nám jasné, že v tomto směru v zimě nemáme šanci přelézt ho tak, abychom stihli nějak rozumně návrat domů. Musel by to být sakra dlouhý den s lezením do tmy. Bohužel se nám z něj dnes kvůli vracečce nepodařilo ještě něco ukrojit. Na druhou stranu nás čeká zimní bivak na vrcholu Kežmaru a to se neděje každý den, sekáme si plošinky a Poldík dodává: „Myslíš, že dnes bude někdo v celých Tatrách bivakovat výše než my?“. Smějeme se.

Žhavíme vařič, abychom do sebe dostali nějakou vodu a udělali si večeři v podobě Adventure Menu. Radek (majitel Adventure Menu pozn. autora) to má vždycky dobrý a nedám na jeho papání dopustit, ale ty kousky, které Poldík vyhrabal z těch nejtemnějších koutů svého horského vercajku, pocházející z roku 2015 z toho co mu zbylo po expedici na Manáslu, tak tohle sníst bylo fakt o vůli. Zajídáme to čínskou polívkou a splachujeme čajem. 

Konečně nás obklopuje jasná horská noc. Nefouká. Teplota klesá pod nulu, chumláme se do našich naducaných péřovek Patizon Re-light 200 a spacáků. Poldík zvolil spacoš Patizon Dpro 590 a já odlehčil ještě více s Patizon G400, založeno na předešlých zkušenostech, kdy mě tenhle univerzál ani při zimních bivacích nezklamal. Ještě to ale nemůžu zabalit. Koukám na tu nádheru kolem sebe a srdce fotografa mě nutí vstát a fotit majestátný Lomničák. Když je moje foto dušička konečně uspokojena, oddávám se spánku. Poldík spí raději přivázaný ke skále, přeci jen je za ním pěkná jáma.

Vyrábění ložnice.
V Patizonu je nám i v únorovém bivaku teplo.
Východ slunce nad Tatrami.
Dobré ráno.

Ráno jako ze žurnálu. Postupně ukrajujeme metry Vidlového hřebene a žasneme nad tím, jak je to dominantní záležitost. Díra na jednu i druhou stranu. Často se doslova pohybujeme na žulové hraně. O technicky vykutálené pasáže stejně jako o neustálé zkoušky z orientace není nouze. Varianty jsou vždy jen tři a většinou na to jdeme vylučovací metodou. Trochu zprava, trochu zleva nebo přímo po hraně hřebene, a tak pořád dokola až přilézáme do zdánlivě slepé uličky, kolmý výšvih na Velkou Vidlovou vež. Čistý drytool. Tady není o čem, tohle je Poldíkova délka. S úžasem koukám, jak na žule balancuje na hrotech svých maček a cepínů. Cvaká erární skoby, jednoho vklíněnce a k tomu v čisté pozici zakládá vklíněnce dalšího. Po dlouhém tangu se žulovou kráskou konečně křičí úlevou a euforií. Přelezl to čistě, klobouk dolů. To já už byl při přelezu na druhém konci těžkopádnější, ale spokojen, že je to za námi. 

Hanys: Kolik bys tomu dal?

Poldík: těch pět no…

…smějeme se

Dolezáme až na vršek Velké Vidlové veže, konečně nějaké pohanské označení vrcholu v podobě zapíchlého klacku ve skále. I když by si tenhle vršek klidně zasloužil důstojnější vyznačení, ale mi se to takhle líbí a moc! 

Těžký výlez na Velkou Vidlovou vežu.

Je něco po poledni a nám je jasné, aby se Poldík dostavil na narozeninovou oslavu babičky a já stihl výpomoc při uspávaní dvojčat, je třeba začít slaňovat do Vidlového sedla a hurá na lanovku ke Skalnatému plesu. Nejdříve jsme si mysleli, že si zažijeme zase dobrodružství s jednou šedesátkou a hledáním všemožných žulových hrotů nebo ideálních spárek na vklíněnce/skoby, ale opak byl pravdou. Hned ve druhém slanění jsme našli štandy a relativně rychle a bezpečně byli Vidlovým hřebenem propuštěni. Poldík jako environmentalista a horský etik první kategorie byl hrozně rád, že si zmenšením množství zanechaného slaňovacího materiálu nepřiložil další polínko pod připravený kotlík v pekle.

Nicméně sestup do Skalnaté doliny ještě nebyl úplně flákačka. Strmý terén, nestabilní sníh, kličkování mezi ledopádky Cmitera a překonání odtrhovky, ano odtrhovky v Tatrách, nekecám! 

Vyhlížíme terén dalšího dne.
V zajetí žuly, zdrháme za babi a mrňouskama.

Tímto si u mě Vidlový hřeben definitivně vysloužil potvrzovák názvu „Arete du Vidle“ s tím, že si nezadá s hřebenovými příbuznými ze Chamonix. Tak příště třeba v létě, třeba v opačném směru, třeba v zimě, třeba ve stejném směru, třeba vůbec, kdo ví... Vzpomínky zůstávají a do osobní kroniky horská dobrodružství zapisujeme další kapitolu, bylo to krásné.

...jo a zapomněl bych, že Poldíkovi dlužím kofolu za ten výlez na Velkou Vidlovou věž! To ještě neví, že ho odbydu plechovkou, kterou mám v autě :-D

Vidlový hřeben jako na dlani.

A my děkujeme Honzovi za skvělý článek a epesní fotky! 

Porovnání produktů zavřít

Zboží bylo přidáno do porovnání produktů.

Poradíme vám
s výběrem

220 920 820(všední dny 08:30 - 16:30)

info@hanibal.cz

Cookies

Používáme soubory cookie ke správnému fungování vašeho oblíbeného e-shopu, k přizpůsobení obsahu stránek vašim potřebám, ke statistickým a marketingovým účelům a personalizaci reklam od Googlu i dalších společností. Kliknutím na tlačítko Přijmout vše nám udělíte souhlas s jejich sběrem a zpracováním a my vám poskytneme ten nejlepší zážitek z nakupování.

Vaše nastavení souborů cookie

Zde máte možnost přizpůsobit soubory cookie v souladu s vlastními preferencemi a později podrobněji nastavit nebo kdykoli vypnout v patičce webu.

Technické cookies jsou nezbytné pro správné fungování webu a všech funkcí, které nabízí.

Personalizaci provádíme na základě vámi prohlíženého zboží. Dále pak upravujeme zobrazovaný obsah podle toho, co vás zajímá.

Tyto cookies nám umožňují měření výkonu našeho webu a za pomoci získaných dat pak můžeme zlepšovat zážitek z nakupování našim zákazníkům.

Tyto cookies jsou využívány reklamními a sociálními sítěmi včetně Googlu pro přenos osobních údajů a personalizaci reklam, aby pro vás byly zajímavé.