Měna
Česká koruna CZK
Euro EUR
Poradíme vám s výběrem
+420 220 920 820(všední dny 08:30 - 16:30)

Nezapomněli jste na něco?

Nákupní košík

Zavřít

V košíku nemáte žádné zboží.

Silvestr na Sardinii. A hned dvakrát!

Horolezectví
Silvestr na Sardinii. A hned dvakrát!

"Sardinie je krásná divoženka, která se pomalu mění na letoviskovou dámu. Ale teď jí ještě zastihneš prostou a čarovnou, obzvlášť v zimě." Zajímá tě, jak se tam líbilo naší ambasadorce Anče Hanuš Kuchařové? A co se na Vánoční Sardínii děje po večerech? Tak čti dál!

Zpátky do minulosti

Ou jeee, po třech letech se mi udělalo dobře a tak jsme celá rodinka vyrazili na Vánoce na Sardinii. V noci autem do Livorna a pak denním trajektem do Olbie. Svištíme rovnou do Ulassai, vesnice ve stolových horách, které v ranním oparu vypadají, jak předkoloniální Čína. Je tu tolik cest, že je ani za dva týdny nestihnete přelézt. Čeká tam již část rájské partičky. Mě po cestě přemohlo nějaké nachlazení. Což je mrzuté, ale furt lepší válet se na sluncem zalitém parkovišti pod piniemi, než v Česku pod baldachýnem nízké oblačnosti. Alespoň byl čas stavět s Mikym lego. Ale Kwjet a všichni lezci a lezkyně chodili ze skal s rozzářenýma očima, hlavami plnými plánů na další den a obroušenou kůží od žlutého vápence.

V den kdy se mi konečně začalo dělat líp, dorazili skacklineři. Natáhli jsme dvě delší lajny a jedna se objevila sama. Skutečně. Nechali jsme u ní vzkaz, že bychom si rádi pochodili a jestli ten tajemný lajnový tým chce, můžou si pochodit po těch našich lajnách. Byl to jeden švýcarský tatínek, svým dětem a ženě udělal z napínání lajny parádní program, kterým podmínil návštěvu pizzérie.

Parkovali jsme před kempem, kde končila silnice. Prakticky jediný provoz byl od nás. Ráno i večer chlad zalézal do morku kostí, ale jak slunce vykouklo z poza stolové hory Bruncu Matzeu, začala ta pravá italská dovolenka. Smažila se vajíčka, vařila kafíčka a na obzoru po šňůře přecházeli první lajneři. Jo, je nesmírně praktické mít nástup na lajnu kousek od spacáku. Když jsme se dost nachodili, nalezli a vymrzli, napadlo nás přesunout se k moři. Přeci jen v lednu ani na Sardinii není v osmi set metrech nad mořem bůh ví jaké vedro. Ale dole bylo docela jinak. V okolí Baunei normálně na tílko a koupačku (i když otužileckou).  Vybrali jsme skálu, která úplně volala po lajnovém prváči. Pedra Longa. Lajna to byla kratší, ale výživná. Odnikud nešlo zachytit, jak exponovaně se na ní člověk cítil, když jí přecházel. Možná to bylo příbojem, možná tím s jakou lehkostí zajel vrták do skály…  půlky jsem měla stažené solidně.

Rok se s rokem sešel

Rok se s rokem sešel. Nejkrásnější lajnový rok od porodu a zároveň trochu trpký, protože jsem pracovně měla nejhorší sezónu za posledních 10 let. Lajny mě teď neuživí. Skočit zpět do navrhování baráků není úplně plavba po klidném moři. Poslední bezmála tři měsíce se mi od soustředění kouřilo z uší a to chodím jen na půl úvazek, abych mohla dál dělat i lajnové kurzy a maminkovat. Začátkem prosince jsem věděla, že si potřebuji oddechnout. Běhat někde vzduchem po lajnách, spálit se na sluníčku a za pár hodin vařit ve dvou péřovkách pod vycházejícím orionem.  Být někde bez signálu a pro jistotu mít ještě vybitý telefon.

Na Vánoční Sardinii se chystal jako loni úderný lajnový tým Loulajf. Měli jsme s nimi jet celá rodina. Ale nebylo jisté, zda bychom na první dny našli spolulezce. A myslím, že Kwjet měl mírně traumatický zážitek z návratu z loňské Sardinie, kdy nás agilní sekuriťák nenechal normálně vyspat na trajektu. A v Livornu jsme zjistili, že nám nefungují stěrače a kvůli státnímu svátku by nám to někdo opravil až za dva dny. Tak jsme se přes Alpy vydali v nezateplené dodávce bez stěračů. Cesta do Liberce trvala díky neustálému sněhu a dešti 2 dny.

Užila jsem si s rodinkou Vánoce a 25. vyrazila za smečkou. Jinak se to nazvat nedá, protože na parkovišti zazimovaného letoviska u Capo Pecora se sešlo 8 českých aut čítajících 25 divokých lezců, lezkyň, lajnerů a lajnerek. Večírky byli tak kvalitní, že se tančilo na střechách dodávek a skákalo se z nich do náruče vožralých kamarádů. A já zjistila, že už mi není dvacet. Pařit do rána a druhý den lézt a lajnit není v mých silách a tak jsem s klidem nasadila špunty do uší a spala jak Růženka. Malinko líto mi to bylo, ale když mám volit mezi mejdanem a lajněním, mám dost jasno.

Šimon zahodil hole a běží za dobrodružstvím.

Místo jsme znali jen z fotek, kterými nás lákal do oblasti Ondra Mrklovský. Vzali jsme krátký set up a vyrazili na obhlídku. Capo Pecora je Joshua Tree Evropy a nebo Jizerky Itálie. Skály tvořené žulovými bochánky, které do jejich tvarů, kdysi natlačila síla země a pak brousila voda s větrem až do podoby, která odporuje logice, místy i gravitaci, ale lahodí oku. Prohledávali jsme pobřeží, až Dandy zahlédl tu věž čučící z moře. „Tyjo támhleto!“

K věži se muselo slanit z útesu, přeplavat a vylézt na její vršek. Moc jsem se na to netvářila. Představa, že se namočím, mokrá polezu a pak budu bůh ví jak dlouho vysedávat na věži, než bude lajna hotová … Zato Šimonovi zazářily oči. Poslední tři dny nelezl, neb si zranil kotník. K lajně dokulhal o hůlkách, ale jak se začalo mluvit o dobrodružství, zahodil hůlky, popadl lano, šušu obhoz a už slaňuje. 

„Wraaaau, to je studený.“ Zařval Dandy a přeplaval za Šimonem, po tom co mu poslal batoh. S Kačkou jsme zatím vymýšlely kotvení. Nenašly jsem nic očividného, samé trochu blbé věci. Ale kombinací tří trochu nejistých obhozů vzniklo velmi jisté kotvení. Kluci na druhé straně ukotvili lajnu s náramnou elegancí. Na mé naléhání nepoužili ten šutr, co z dálky vypadal, že stačí, aby blbě fouklo a spadne. Z blízka jsem jim musela dát za pravdu. Ten šutr vážil tak 30 tun a i když stál na pidi nožkách, vítr ani lajna s ním neměli šanci hnout.

Druhý den jsme ke krátké (cca 35m) přidali ještě delší asi 180m. Obě bez vrtačky, bez dronu a s největší pravděpodobností vůbec prvně naplé. Kačka a Dandy si přešli obě bez pádů. My ostatní v různých padacích variacích. Strávili jsme s nimi tři dny a noc. Lezecký kamarádi kroutili hlavami nad tím, kolik práce je s tím napínáním, když jsme od rozbřesku tejpovali hlavní lajnu s back upem. Pak vše nastohovali do 180 litrového batohu, který si Dandy statečně nahodil na záda. Napínali několik hodin, abychom to za den a půl zas sundávali a vláčeli zpět. Jenže ve chvíli, kdy okusíš slast chůze vzduchem, nepřijde ti žádná námaha zbytečná. Je to jako levitovat. Jako na chvíli slyšet tep, rytmus nebo hudbu, podle které rostou rostliny, hýbe se moře a migrují ptáci.

Tipy od Anče:

Trajekty

1) Nespěte na podlaze baru, když prší. Na trajektu je někdy těžký vzduch a spát venku na palubě je parádní. Už jsem to mnohokrát absolvovala na různých trajektech. Ale když prší, musíte najít nějakou stříšku, pod kterou se schovat. Zavřený střešní bar lákal k ulehnutí. Nevím, kde přesně se vzala ta voda, co mě probudila. Buď spadla z nebe nebo zkondenzovala z moře. Každopádně předtím, než mě vyplavila, protekla celým barem a přinesla na mou karimatku záplavu vajglů a jiných fujtajblů. 

2) Dětský koutek v Moby lines navrhoval někdo, kdo s dětmi už cestoval. Má tak 100 metrů čtverečních u stěn, jsou kolem dokola pohovky pro rodiče a uprostřed síťový hrad s balónkovým bazénkem. Děti řádí, znavení rodiče se válí a po očku pozorují, jestli jejich ratolest nedává někomu na budku. Ale balónků je tam dost, jiné hračky k dispozici nejsou a tak sporů vniká minimum. Zato dětský koutek Grimaldi lines navrhoval někdo, kdo dítě snad viděl jen na obrázku. Ne, fakt to nefunguje tak, že si dáte kafíčko u stolku kavárny s kobercema a pohovkama, zatímco vaše dítě si bude spokojeně hrát na dlažbě temného dětského koutu….

Lezení

Ulassai – boží sportovky - vápno, tolik, že se zblázníte radostí. V chladném počasí najdete sektory na slunci, ve vedru vás zchladí soutěska.

Capo Pecora – lezba po vlastním nebo bouldering, žula (případně kombinace scramblu a plavání – v prosinci obzvlášť magická). Spáry a srandovní bochánky.

Castello dell'Iride Masua -  sportovky, prý je na Sardošce lepší lezení. Mně se líbilo, ale nejsem žádný expert, o čemž svědčí i to, že mi dřív nateklo koleno než předloktí.

Masua Sol Levante  - vícedélky nad mořem, výhledy krásné,  vápno neolezené a pořádně kousavé. Všichni, kdo tam byli, prolezli prsty za den.

Sperone Marragone - z pohledu Sardinie kvak. Ale zároveň  vícedélky zábavné. Žula s tvary, že se musíte smát.

Pedra Longa – vícedélky nad mořem. Vápno trochu sypavé, ale lezba zážitková.

Poděkování

Moc děkuji Loulajfu Kačce Zíkové, Dandymu Pekovi, Šimonovi Navrátilovi a Terce Dudové,. Jste hrozně hustí a já jsem moc ráda, že i když už jsem zředěná věkem a bolístkama, tak s vámi můžu tahat.Jo, oni by beze mě ty lajny v pohodě napli, já bez nich ne.

 

A my děkujeme Aničce za skvělej článek. Všem ostatním za báječné fotky, především Dandymu za tu kýčovitou "západovku"!

Porovnání produktů zavřít

Zboží bylo přidáno do porovnání produktů.

Poradíme vám
s výběrem

220 920 820(všední dny 08:30 - 16:30)

info@hanibal.cz

Cookies

Používáme soubory cookie ke správnému fungování vašeho oblíbeného e-shopu, k přizpůsobení obsahu stránek vašim potřebám, ke statistickým a marketingovým účelům a personalizaci reklam od Googlu i dalších společností. Kliknutím na tlačítko Přijmout vše nám udělíte souhlas s jejich sběrem a zpracováním a my vám poskytneme ten nejlepší zážitek z nakupování.

Vaše nastavení souborů cookie

Zde máte možnost přizpůsobit soubory cookie v souladu s vlastními preferencemi a později podrobněji nastavit nebo kdykoli vypnout v patičce webu.

Technické cookies jsou nezbytné pro správné fungování webu a všech funkcí, které nabízí.

Personalizaci provádíme na základě vámi prohlíženého zboží. Dále pak upravujeme zobrazovaný obsah podle toho, co vás zajímá.

Tyto cookies nám umožňují měření výkonu našeho webu a za pomoci získaných dat pak můžeme zlepšovat zážitek z nakupování našim zákazníkům.

Tyto cookies jsou využívány reklamními a sociálními sítěmi včetně Googlu pro přenos osobních údajů a personalizaci reklam, aby pro vás byly zajímavé.