CZK
Plán na Maroko vznikl asi týden před odletem, kdy jsem prokrastinoval a koukal na netu po levných letenkác. A ejhle z Prahy do Agadiru za 1000 Kč? No krása! Pár telefonátů s parťačkou Jančou, se kterou jsem vyrazil + vymyslet nějakou kostru plánu na cestu zpět a je to!
Plán byl rychle na světě:
- sraz v Praze na letišti v sobotu 30.3. v noci (v pátek jsme vyrazili s tátou a kamarády na Judas Priest do Prahy, tak to pěkně vycházelo)
- v 8:20 odlet a 12:45 přílet do Agadiru
- odtud vyrazit stopem rovnou do Marrákeše a tam přespat
- ráno vyrazit stopem do Rabatu a přespat tam
- večer krátký let do španělské Malagy, tam přespat na letišti
- užít si den v Malaze
- v noci hurá zpět letadlem do Vídně a stopem zpět do Brna
Tak to byl plán… A teď krutá realita… Ne, dělám si srandu! V podstatě vše vyšlo :-)
Ale od začátku. V Maroku neprší moc často, spíš ne než ano a na vyschlých řekách plných odpadků je to docela znát. Ale my to vychytali a jako první nás na letišti v Agadiru přivítal smrad nafty, silný vítr a mírný déšť. Chvíli poté co jsme prošli přes kontrolu a vyrazili na silnici pršet přestalo, takže už bylo zase vše sluníčkové.
Vyrážíme po cestě lemované pěknými palmami, ne tak pěknými odpadky a spoustou kdovíco volajících taxikářů (stačí jim říct la, což znamená ne a nebo na ně prostě nereagovat a jít, ono je to rychle přestane bavit a ujmou se pronásledovat někoho jiného, berte to prosím s nadsázkou, přes všechna má očekávání byli lidé moc fajn a až na jednu výjimku se ani žádní obchodníci moc nevnucovali). Nuže tak tedy po té co jsme se dostali dostatečně daleko od letiště na silnici, na kterou jsme potřebovali, jsme začali stopovat a netrvalo to dlouho - jedeme prvním autem, ale jen pár kilometrů n další křižovatku. Milý řidič kamionu, který neuměl ani slovo anglicky a na jehož jméno jsem bohužel hned zapomněl nás opustil. Po chvíli se situace opakovala, jen s trochu novějším a tentokrát osobním autem, opět si vystupujeme a po chvíli mávání palcem nám zastavuje třetí auto, tentokrát to vypadá na stop až do Marrákeše, tedy nějakých 350 km. Jakmile vidím řidiče, oznamuju “Ne ten nebude umět anglicky” opak je ale pravdou. Nutno podotknou, že žijící napůl v Maroku a napůl ve Finsku umí anglicky mnohem lépe než já… Cesta byla velice zajímavá, dozvěděli jsme se zajímavé věci, dokonce ochutnali místní oříšky a místní specialitku, která se sestává z drcených mandlí a arganového oleje, kterými nás obdaroval - moc dobré, fakt doporučuju. Ještě jsem nezmínil, že po dobu naší návštěvy byl ramadán, kdy muslimové nesmějí po celý den jíst ani pít a spoustu dalšího, a to až do Iftaru, neboli písně nebes jak se jmenuje večerní modlitba, kterou svorně chvíli před sedmou hodinou všechny mešity svolávaly k modlitbě a zároveň pak také k večeři nebo snídani? Asi podle úhlu pohledu. A o to více si vážím toho, že nám nabízel jídlo i když sám jíst ani pít nemohl. Mimo jiné nám Said (řidič) prozradil, že byl i v ČR a v mládí vůbec všude možně cestoval a samozřejmě na Česku se mu nejvíce líbilo naše české pivo… No, cesta rychle uplynula a najednou jsme byli v Marakéši, poté s klasickým, že pokud budeme zase někdy v Maroku a nebo ve Finsku ať se ozvem a to stejné pro něj v Česku, jsme se rozloučili.
Vyrazili jsme do staré Marrákešské Mediny, kde jsme měli objednanou noc ve zdejším hotýlku v klasickém stylu, který poznáte podle slova Riad v názvu (tentokrát jsme nejeli moc na punk, spíš vůbec a měli jsme koupené na obě noci bydlení). Když jsme došli do našeho Riadu, hodili jsme si do pokoje věci a vyrazili si projít zdejší okolí. Jako asi první nás překvapilo obrovské množství skútrů, jako někde v Asii, tím je Marrákeš docela známá, které jejich řidiči naprosto excelentně, i když trochu jako magoři ve zdejších úzkých uličkách prohánějí. Medína moc pěkná a jak jsem již zmiňoval, ani lidé se nijak nevnucovali. Každopádně, pokud zde budete a budete chtít kupovat nějaké věci nezapomeňte smlouvat, jedinou výjimkou je jídlo, u toho se s cenou moc nesmlouvá. Kromě něj jsme cenu vždy srazili nejmíň na polovinu. Jednou jsme dokonce cenu ručně vyráběného náhrdelníku (jeden berber nám pak potvrdil, že opravdu je ruční výroby a pro berbery typický), srazili cenu z 800 dirhamů na 100 dirhamů (aktuální kurz je přibližně 1 dirham = 2,3 kč).
Maroko je opravdu dost evropskou Afrikou a člověk se tam mnohdy cítí v podstatě hodně jako na Balkánu, až na hlavní město Rabat a největší město Casablancu, kde jezdí šaliny modernější než v Česku…
Jinak pokud byste se Maroka báli, tak věřte že nemáte čeho. Je to v mnohém, mimo jiné i bezpečnosti, hodně podobné již zmiňovanému Balkánu, myslím, že možná i bezpečnější. Samozřejmě, že stát se může vše, ale za mě je to moc milé místo řadící se rozhodně k těm bezpečnějším pro zajímavý výlet.
V Marrákeši jsme přespali a dopoledne zase s batohy na zádech vyrazili přes Starou medínu na výpadovku na Casablancu, Modernější části marockých měst nejsou nic zajímavého k vidění, proto se nikde nezdržujeme a už stojíme na výpadovce a já zjišťuju, že na špatné, my přece nechceme do Fezu, taže otočka o 180 ještě nějaké 3 km na správné místo. Když jsme dorazili na správnou silnici, na mapě jsem našel pěkné místo kde se bude dát hezky zastavit, vyšlo to tak, že jsme se koukali na policejní checkpoint přes silnici, ty jsou tu na velkých silnicích poměrně běžné. S policisty jsme ale problém neměli, jen jsme na sebe kývli a začali jsme stopovat, bylo jim to úplně jedno:D. Po pár minutách na nás mává řidič v protisměru, že se jen otočí na kruháči a vezme nás, já na něj mávám, že ok a za chvíli se opravdu ukázal a my už jedeme do Casablanky, kam Hamid míří za svým kamarádem na Iftar. Po cestě nám řekl, že žije ve Španělsku, ale na ramadán je pro něj pohodlnější být v Maroku, kde má také byt, konkrétně v Rabatu, ale, že dneska bude nejspíš spát u toho kamaráda v Casablance.
Ještě krátkou odbočku k jazykům v Maroku, opravdu, starší lidé zde moc často nepanují angličtinou, ale s těch mladých většina zvládá a v oblastech se zvýšeným turismem se domluvíte skoro všude, jinak se tam mluví v Marockém dialektu arabštiny, který je však třeba od toho Egyptského, kterým mimo jiné Janča mluví, dost odlišný, takže přestože arabsky mluví, s místními, kteří ten Egyptský dialekt neovládají to šlo dost ztěžka, dále pak tam většina lidí mluví i Francouzsky a částečně většinou Berbersky. Mimo jiné, na mapách cz a na silničních ukazatelích bývají názvy měst ve třech písmech, (pod odstavcem ilustrační foto) kdy jedno je samozřejmě latinka, druhé arabština, a to třetí co vypadá jako zvláštní směs koleček trojúhelníčků a křížků a trochu připomíná staré řecké písmo je právě berberština, kterou ale v písemné formě neovládá ani většina berberů (a právě jsem sjistil, že tento jazyk není ani v google překladači…), jelikož tradičně byla berberština jazykem předávaným výhradně slovně a berberská abeceda vznikla poměrně nedávno. A to by tak z lingvistického okénka mohlo stačit.
Zpět ke stopu. Asi po hodině jízdy nám Hamid nabízí jestli, že se k němu nechceme přidat na Iftar za jeho kamarádem Jonasem. Bylo to po tom, co spolu volali a domlouvali se na podrobnostech. Prý mu to Jonas sám nabídl. My poté co jsme se ujistili, jestli jsme opravdu zváni rádi přikývli, takže po hodině a půl dlouhé cesty jsme se stavili už jen pro nějaké iftarové sladkosti. Hodně si tam totiž potrpí na sladké a skoro vše je plněné medem. Stejně tak si potrpí na smažené - oblíbené je třeba smažené těstíčko plněné medem. Dále mají velice rádi kombinace slaného a sladkého, takže tam mají třeba Bastila chicken, což je buchta plněná kuřecím masem, sýrem a medem. Musím uznat, že to je velice zajímavé, mně to chutnalo. Dále pak mají i čistě slanou variantu se sýrem a rybou, ta je také moc dobrá. Sice jsem začal zákusky, ale nemůžu nezmínit také jejich tradiční hlavní jídlo, to se jmenuje stejně jako nádoba, ve které se vaří i podává, a to Tažín. Je to takový plochý hluboký talíř (slouží jako mělký hrnec) a poklice ve tvaru kužele, který se naplní kuskusem, nebo třeba rýží, nějakým masem (rybím, ovčím, kuřecím nebo velbloudím). My jsme zkoušeli jen skopové a rybí. Tato směs ještě většinou obohacená o zeleninu a sýr a všechno ostatní co padne pod ruku se nechá vytrvale zahřívat a po vytažení se na ni rozklepnou vejce, která se uvaří zbytkovým teplem samotného jídla, samotný Tažín je tradičně keramický a pokládá se na rozžhavené uhlí, ale v „modernější“ klasické kuchyni po marockých domácnostech se používá jeho kovová varianta a vaří se klasicky na plynu.
Do Casablanky jsem se dostali přesně v době, kdy už všichni pobíhali po ulicích a sháněli vše potřebné od jídla až například pro některé po hašiš či zelený čaj pro přípravu tradičního strašlivě přeslazeného marockého mátového čaje. Tyhle ulice jsme museli projet v poměrně dost velkém autě, ale Maročani jsou fakt milý, nikdo na nás neřval, co tady děláme s autem apod. jak byste možná, stejně jako já čekali. Naopak nám ukazovali a ostatním říkali ať zkusí uhnout na stranu. Když jsme dorazili za Jonasem do jeho malého skladu látky, který sestával z jedné místnosti plné pytlů látek, tureckého záchodu a malé místnůstky se stolkem, gaučem, televizí a prkýnkem na krájení konopí. Tady jsme si všichni povídali, Janča dlachnila koťata (koček a koťat jsou v Maroku plné ulice). Čekali jsme až se rozezní mešity zvuky večerní modlitby a budeme moct začít jíst a pít. My jsme byli hladoví také, protože jsme tak nějak celý den zapomněli jíst, ale teda na rozdíl od Maročanů jsme pili… Za to, že v těch teplých dnech dokážou vydržet nepít mají můj obrovský obdiv, obzvlášť pak když zrovna Ramadán, který v průběhu roků vychází na jeho různá období, vyjde na léto, kdy rtuť na teploměrech ve většině muslimských zemí vystřeluje pro nás Evropany naprosto absurdních výšin. Po zaznění písně nebes se Hamid horlivě napil se slovy „now i can“ a dali jsme se do jídla a pití (samozřejmě nealka, kdy po chvíli absenci alkoholu zaplnil nefalšovaný marocký kouř…) Po příjemném posezení, ke kterému se nakonec přidali ještě další 2 kamarád. Jednomu z nich, Aminovi, bylo 30, měl 11 dětí a 3 ženy. No, nevím, jak to zvládal. Možná proto šel z jeho strany nejhustší dým. Zpět k příběhu. Po tomto pěkném posezení jsme vyrazili na cestu a Hamíd se nakonec rozhodl, že přespí u sebe doma v Rabatu, který je od Casablanky vzdálený jen asi hodinu jízdy, tak nás ještě vezme, doma nás pak ještě pohostil. Pak jsme se rozloučili, a to opět se vzájemným se zvaním někdy do budoucna.
Hamid nám mimo jiné nabídl, že pokud jde ubytko zrušit, klidně můžeme přespat u něj, ale to se bohužel nedalo, takže pápá a velice veselí vyrážíme do deštivé noci za naším ubytováním ve staré medíně Rabatu. Na ubytko jsme dorazili chvilku po půlnoci, ale naštěstí nám ještě otevřeli a poté, co si z nás frajer udělal prdel, že tady ale žádní Češi dneska nemají pokoj, nás poslal do našeho pokoje. Tam jsme shodili svých 5 švestek a hurá do nočních uliček a taky k oceánu.
Podpořeni milou náladou jsme vyrazili za dobrodružstvím a došli až k majáku kropeného obrovskými vlnami lámajícími se o skaliska přidružující se majáku. To odnesly moje staré kecky a v konečném důsledku jsem je pak byl nucen na letišti a zpět do ČR vyhodit. Dojel jsem pouze v ponožkách (nutno podotknout, byly to ponožkoboty a strávil jsem v nich stejně času jako v těch keckách, takže v pohodě).
Na ubytko jsme se zpět dostali ve 2 ráno a ano, i v tuhle dobu nám ještě otevřeli. Druhý den jsme se jen trochu zastyděli za své souputníky z Česka, které jsme potkali u snídaně a kteří se chovali jako králové světa. Poté jsme ještě naposledy jsme vyrazili za krásami Rabatu. Potom, co jsme si koupili arganový olej, který před námi vylisoval místní maročan, jsme se ocákli v oceánu a hurá na letiště. Tam poslední marocký čaj a letíme do Evropy. Cestu nám znepříjemnili ještě pracovníci letiště, kteří nás nutili ověřit velikost příručáků, které ani jeden velikost rozhodně nesplňovaly. Ale jelikož jsme zběhlí cestovatelé, batohy měly měkká záda a oblečení a další věci jsme měli buď na sobě a nebo v polštáři, batoh jsme tam oba narvali. Pá Maroko. Těšíme se Španělsko! Ale o tom už zase někdy jindy... :-)
