CZK
Tato zábava začala daleko dříve, než jsme svými chodidly došlápli na vyprahlou zemi afrického kontinentu. Protože jsme v cestování po světě spíše začátečníci, museli jsme i zkušenosti o přípravě teprve nasbírat. Čtenáři, přinášíme vám v kostce informace o samotné výpravě i přípravě na ni, aby to nikdo další už nemusel mít tak stresující jako jsme měli my.
Krátké seznámení s účastníky Truhlík a Plíža. Plíža, občanským jménem Eliška, je děvče s pevnou vůlí, sebekázní, pečlivou organizací a nevalnou fyzickou kondicí. Má minimální praktické zkušenosti. Truhlík, jménem Jan, disponuje houževnatostí, solidní fyzičkou, zkušenostmi s pobytem v přírodě, schopností improvizace a absolutní nespolehlivostí. Neplánuje, nepřemýšlí dopředu a často nepřemýšlí vůbec. Oba jsou téměř 30 let staří, alespoň pokud trochu přimhouříme oko.
Základy plánů a letenky
První letmé doteky plánování výpravy do krajů jižní Afriky Plížu přepadly již někdy koncem léta roku 2010. Od té doby se ale ještě musíme přesunout o více než deset let dál, než se naskytla příležitost k náročné realizaci této dětinsky naivní představy dobrodružství. Řekněme si to hned z kraje. Bez nákladů na nákup výbavy vyjde tato legrace minimálně na 100 tisíc na osobu, a na žebříčku hodnot se ten dvoutýdenní výlet dá srovnat s koupí rodinného auta. Není to úplně špás pro každého, a protože píšu tyto řádky, jistě jste již pochopili, že auto nemáme. Přípravy začínaly výběrem. Nejprve termín, trasa a počet dnů. Tras je několik a jejich popis by mohl vydat na článek samotný. Naše volba byla Lemosho na 8 dní. Výhoda je, že oproti ostatním začíná v nízké nadmořské výšce, první dva dny se jde deštným pralesem a umožňuje velice dobrou adaptaci na postupně zvyšující se nadmořskou výšku (pravidlo stoupat vysoko, spát nízko). Další alternativa je cesta Machame, která je kratší a s Lemosho se třetí den spojuje. Nejluxusnější, nejoblíbenější, nejlevnější a zároveň nejzrádnější cestou je Marangu, která nabízí spaní v chatkách a wifi v kempech. Má ale z jmenovaných nejhorší statistiku úspěšnosti výstupu, protože stoupá hodně a stoupá rychle. Můj favorit byla cesta Rongai, která sice také stoupá soustavně, je ale nejméně poseta turisty, začíná v Keni a nabízí zajímavé výhledy. Ještě existuje několik dalších tras, ty jsou ovšem z různých důvodů už výrazně méně doporučovány. My jsme obětovali vše pro nejvyšší pravděpodobnost úspěchu a zpětně toho vskutku nelitujeme. Kdy se na horu vydat není úplně jednoznačné, jako například u Everestu, ale i zde platí několik doporučení. Polovina ledna až polovina března je první suché období, nebo září-říjen jakožto druhé suché období a zároveň hlavní výstupová sezóna (v tomto se některé zdroje liší a uvádí za hlavní sezónu srpen-září, ačkoli v srpnu ještě soustavně prší). Hnusně ale na vrcholu umí být úplně kdykoli, takže výbavu není radno podcenit. Náš termín africké výpravy 30.1. – 15.2.2023 byl ve výsledku podřízen spíše pracovním okolnostem než sezóně, nicméně počasí nám zrovna vyšlo fantasticky.
Další krok našeho sveřepého plánu byl výběr letu. Letenky jsme pořídili s předstihem 2 měsíců a pokud máte jistotu, že vyrazíte, tak je dobré je brát klidně ještě o několik měsíců dříve. Z jiných cestopisů po Africe se nejčastěji dočteme o letecké trase s přestupem v Istanbulu, kterou využívají ti úspornější cestovatelé, nebo o trase s přestupem v Schiphol (Nizozemsko), kterou preferují ti, kteří nepočítají každou korunu, ale každou minutu na cestě. My jsme objevili třetí, velmi zajímavou alternativu, a to je cesta přes Katar s Qatar Airways. S dobou cesty u KLM přes Nizozemsko se to srovnávat nedá, ale cenově jsme byli na úplně jiné úrovni a oproti turecké trase se vše zdálo výhodnější. Kdo je opravdu velmi šetřivý, nebo má kousek do Vídně, může ušetřit několik tisíc a letět odtud. Podle zvolené trasy a termínu byl dalším bodem na seznamu zajištění agentury, se kterou jsme se vydali na samotný vrchol Afriky. Rozjednali jsme si tři lokální poskytovatele a nakonec jsme zvolili Habari Adventure, protože komunikace s nimi byla nejrychlejší a nejplynulejší. Pro cestovatele, kteří přepočítávají každou korunu, se určitě vyplatí výběr agentury pečlivě zvážit. Ceny za stejný výstup se mohou lišit až o 1000 dolarů, přičemž poskytované služby jsou ve výsledku velmi podobné. Další zajímavou agenturou, kterou bych tu ještě zmínil, byla Monkey Adventures. Pokračovali jsme výběrem safari, protože jsme se rozhodli, že když už budeme v Tanzanii, tak vše pořádně využijeme. Zvolili jsme 4denní variantu, abychom měli opravdu velkou pravděpodobnost, že uvidíme něco zajímavého. Peníze k platbě používají v Tanzanii jejich šilinky, ale radost mít moc nebudou. Nepohrdnou eurem, ale kurz je stejný jako u dolaru. Nejlépe ale Afričané slyší šustění dolarových bankovek, které nejsou starší než rok 2013 (datum vydání za celou dobu nikoho nezajímal), takže jsme si 3 000 dolarů každý vyměnili ještě doma. Později jsme zjistili, že to bylo rozumné, protože výběry z bankomatů v Tanzanii nejsou stoprocentní. Co se týče očkování, tak jsme to řešili trochu odlišně. Plíža se nechala očkovat proti všem nutným i doporučeným onemocněním, takže máme žloutenku A+B, žlutou zimnici, břišní tyfus, tablety na malárii a tablety Diamox na výškovou nemoc. Truhlík měl očkování proti žloutence, koupil dvě krabičky Malaronu a doufá, že to bude stačit.
Let, cesta a ubytování
Ok, takže trasu, termín, agenturu, let i úspory jsme vybrali. Můžeme konečně zabalit kufry a naskočit do letadla. Celá cesta od nástupu na vlak do Prahy přes přestup v Kataru až po výstup na letišti Kilimandžáro v Tanzanii proběhla až podezřele plynule. Jídlo v letadle bylo lepší než to, co si vařím doma, a bohužel i výrazně lepší než to, co konzumuji pravidelně v práci. Nápoje, co hrdlo ráčí, byly zahrnuty v letu. Sluchátka a filmy na zkrácení čekání nebo maska a špunty do uší pro toho, kdo chce spát. Sakra, už nikdy nechci létat krátké nízkonákladové lety po Evropě. Takto si představuji leteckou přepravu. Těch 16 hodin na cestách uplynulo jako voda a ani jsem nebyl moc rozlámaný. V Tanzanii na letišti probíhá klasické kolečko s vyplňováním víza. Kdo jej nemá zajištěné předem, tak je odkloněn z fronty cestujících k pultu, kde si vyplní papírovou kartičku, po vystání fronty u okénka 1 ji předá a nechá se vyfotit, přesune se do fronty k okénku 2, kde dostane účtenku; u okénka 3 zaplatí poplatek 50 $ a u okénka 4 dostane do pasu razítko. U třetí fronty jsem nabyl podezření, že si tanzanští celníci ve stavění front prostě libují. Do Tanzanie není možné vozit žádné igelitové pytlíky, igelitky a PET lahve. Z nějakého důvodu jsme byli upozorněni, že ani žádné tekutiny nad 100 ml (stejně jako v letadle) nejsou povoleny. Proto při výstupu proběhla kontrola zavazadel. Přestože jsem měl v batohu kompletní sbírku zakázaných předmětů, nikoho to vlastně nezajímalo, a tak jsem pokračoval s lahví vody v ruce rovnou do letištní haly.
Na parkovišti před letištěm už na nás čekal místní řidič s papírovou destičkou "Eliška and Jan." Okamžitě nám sebral všechna zavazadla a začal je ládovat do postaršího mikrobusu. Cesta do hotelu bude trvat 1,5–2 hodiny, takže na cestu byl vybaven chladící taškou s vodou a limonádou. Realita byla taková, že cesta trvala jen něco málo přes hodinu, po cestě ještě stihl dostat pokutu (asi za rychlou jízdu), a my měli pauzu na první fotografie Kilimandžára v dáli. Letmé doteky odlišné krajiny a kultury vstřebávané přes okénko mikrobusu v nás zanechávaly smíšené pocity. Zpevněná silnice je široko daleko jen jedna jediná spojující Moshi a Arushu, všechny ostatní jsou jen prach a štěrk a udusaná hlína. Motorky a tuk-tuky kam se jen podívám. Podél silnice spousta postávajících lidí, kteří jen tak čučí na silnici. Odborně jsem je označil za čumíky. Sem tam nějaký Masaj vede krávu na pastvu, ačkoli tam pastviny nikde žádné nejsou, nebo za doprovodu masajských Land Roverů (tanzanský výraz pro osla) putují k velkým loužím načerpat kanystry vody.
Někdy mezi neomítnutými domky trčela luxusní vila, jindy bylo uprostřed zaprášené ulice rozloženo plátno s nabídkou banánů. V hotelu Panama už nás očekávali, na recepci se dívka nekompromisně chopila našich zavazadel a odnášela je někam do patra, sotva jsme za ní stíhali vyběhnout, abychom nalezli náš pokoj. Pokoj je malý a čistý. Na to, že by mělo jít o jeden z lepších hotelů ve městě, tak nic mimořádného. Balkón do dvora je tak malý, že se na něj posadit s sklenkou piva nedá, nicméně kvůli pobytu v hotelu tu nejsme. Trochu jsme se rozkoukali, zašli na ovocný džus do restaurace (rozhodně doporučujeme lokální čerstvě připravované džusy ochutnat), a krátce po poledni se za námi zastavil Stan (manažer agentury Habari Adventure), abychom si ujasnili průběh následujících dní. Rovnou si tak domlouváme návštěvu vodopádu a kávové plantáže na zítřejší volný den. Ještě jeden opatrný nákup v nedaleké samoobsluze. Kupujeme především zásoby vody a lokálního piva, a pak už rovnou do postele, zítra nás čeká den plný poznání. To jsme ještě nevěděli, že den plný poznání bude z těch následujících 15 dní úplně každý.
Den poznávání
První návštěva byla hned po snídani, kdy za námi přišel Emanuel – náš budoucí průvodce po cestě na Kili, aby zkontroloval naše vybavení. Při prohlídce jsme domluvili ještě pronájem vysoké měkké matrace a přesvědčil nás, ať si od nich vezmeme i spacáky. To byla drobná chybička. Naše spacáky Warmpeace Viking 600 byly posléze vyhodnoceny jako lepší než ty nabízené, a vzali jsme si na cestu tedy svoje. Kdo má nějakou silnější samonafukovačku, taky by byl asi uspěl lépe než s pronajímanou pěnovou karimatkou. Oproti mé termarestce ale pěna nabízela lepší komfort, a nosit se s tím nebudu, tak budiž, karimatky bereme. Ostatní vybavení bylo vyhodnoceno jako solidní.
Druhá návštěva přijela v 10 a byl to řidič z agentury, což znamenalo odjezd mikrobusem do sousední vesnice, kde přistoupil průvodce. Jelo se na vodopád. Jelikož nejsme na věčné smlouvání zvyklí, stálo nás to 70 dolarů na osobu. Už víme, že se to dá zařídit v klidu i za 50 a dost možná i lépe. Samotný výlet za to určitě stojí. Po cestě k vodopádu, která trvá necelou hodinu, jsme se seznámili s lokální vegetací, od brambor přes kávovník a džunglový špenát až po květinu, kterou sice neumím pojmenovat, ale podle rozsahu využití místními domorodci asi léčí úplně všechno včetně smrti. Vodopád vypadá nádherně, a voda je přiměřeně chladná. Pro Afričany je asi sakramentsky studená, protože při nabídce koupání se průvodce potutelně usmíval. Úsměv mu ztuhl na tváři, když jsem vklouzl do plavek a v jezírku si radostně zaplaval. Po pár minutách dorazilo ještě několik dalších skupin. Podle náhodných útržků vět jsem poznal, že někteří z nich byli turisté z Kanady a USA. Ti všichni taktéž radostně naskákali do horského jezírka pod vodopádem. Na souši se shromáždila skupina zklamaných tváří průvodců, kterým nevyšel jejich žert. Teď musí znuděně počkat, než se ti mzungu vyrážejí.
Pokračování bylo na maličké kávové farmě. Program prezentací na jednotlivých farmách se prý moc neliší, takže je vcelku jedno, kam se objednáte. Začátek je hostina "lokálního" jídla, kdy pojem "lokální" zasluhuje uvozovky. Na stole se objeví dobré hovězí se zeleninou, chilli omáčka, dva druhy rýže, banány a fazole, což určitě všechno zapadá do koloritu místní kuchyně. Mezi Tanzánci tolik oblíbené čapátí a neodmyslitelné ugali se ovšem na stole nenalézají. Proč? Po položeném dotazu jsem dostal upřímnou odpověď, protože to turisti nejedli. Když jsem zmínil, že je to škoda a ugali považuji za dobrou přílohu, vysloužil jsem si pochvalný palec nahoru a souhlasný úsměv. Navazuje krátká přednáška o druzích kávy, způsobu její přípravy a něco málo o historii pěstování v Tanzanii. Co bychom nepochopili při teorii, si následně vyzkoušíme v praxi. Nejprve loupání podrcením v hmoždíři, potom ofoukání klepáním, opražení do tmavohněda, pěkné podrtí zrno na prach a nakonec nahrnutí do horké vody. Každou činnost vždy jeden vykonává a dalších 5 lidí kolem zpívá a tleská. Zábavná taškařice s poučným přesahem a v závěru ten šálek vlastnoručně upražené kávy vůbec nebyl špatný. Ranní kávu v práci si tak ale připravovat nejspíše nebudeme. Před odjezdem na hotel ještě proběhla klasická prezentace zbytečných suvenýrů. V hotelu rychle vše přebalit do vaků. Přebytečné krámy jsme společně nacpali do kufru a ten nechali uzamčený v depozitu v hotelu.
Výprava začíná
Výprava nahoru na horu začíná! Vstáváme pěkně o 6. hodině, nahrneme do sebe nějakou snídani, krátce se seznámíme s týmem a s třetí účastnicí výpravy, mladou Polkou Małgorzatou (Gošou), uděláme pár fotek před autem a rychle nasedáme do mikrobusu, abychom mohli co nejdříve vyrazit do národního parku Kilimandžáro. Po cestě vidíme žirafy a zebry, které do těchto končin zavítaly při hledání potravy. Jejich výskyt je zde spíše výjimečný. Na bráně proběhla krátká zastávka k vyřízení vstupů. Než odbila desátá, už jsme byli na cestě. První den měla výprava trvat cca 4 hodiny, ale reálně jsme byli v cíli už po 3 hodinách, a to jsme ještě po cestě stihli piknik, pozorování modrých a černobílých opic, krátký deštík a zastávky na focení. Z výškové nemoci vskutku nemusí být ještě žádná obava. Cesta začíná v 2100 a končí v 2600 m n. m. Dýchá se dobře, úsměv je pevně nasazen, terén je nenáročný. Když průvodce řekne, že bychom mohli nasadit nepromokavé oblečení, znamená to ihned. Nic jako slabý deštík tu neznají. Pokud začne pršet, je to rychlé a intenzivní. V kempu nás čeká postavené zázemí. Je nám představen náš soukromý chemický záchod decentně označený jako pošta. Víte jak, po dlouhé cestě bývá nutné okamžitě odeslat nějakou tu důležitou depeši… Každopádně jsou v každém kempu i zděné veřejné toalety nevalné kvality, ale dostatečného formátu pro nouzové užití. Drobný příplatek za vlastní chemickou toaletu pro většinu cestovatelů určitě má smysl, kdo se chce cítit více dobrodružně, může jej bezpečně při výběru služeb vynechat. Následně je nám v modrém velkém stanu společném pro celou skupinu našich průvodců a nosičů představen kuchař Privi jakožto stomach engineer. Označení zcela přesné. Ten chlapík dobře věděl, co naše žaludky budou potřebovat, a vždy nám to také dopřál. Asi po hodině zabydlování přišlo první malé překvapení v podobě popcornu, zázvorových sušenek a horkého nápoje dle chuti. Jenom tak svačinka, aby se nám lépe čekalo na večeři, která obsahovala polévku a špagety s hovězím masem a zeleninou. Vpravdě, lepší jídlo než den předtím v hotelové restauraci. Kdyby to takhle mělo pokračovat dál, byl by ten výstup docela příjemnou záležitostí. Večer, tak jako následně po každém dni, přišli na návštěvu do stanu průvodce s asistentem na inspekci, tj. aby nás pochválili za zdolání etapy, zeptali se, jak se máme, změřili tep a obsah kyslíku v krvi, vynadali nám, že baštíme Malarone, protože tady žádní komáři nejsou. Vysvětlili nám, co nás čeká následující den a popřáli „lála saláma“ (volně přeloženo spi sladce). Toho dne jsem ještě Diamox nebral, přišlo mi to zbytečné, také se mi nepodařilo splnit úkol vypít minimálně 3 litry čisté vody. Obsah kyslíku v krvi byl tedy o trochu slabší, ale prozatím to na provoz organismu nemělo vliv. Krátká procházka po kempu a obhlídka kempových toalet. Rozhodně nic zajímavého, raději jsme zalezli rovnou spát, neboť vstávat se bude jako obvykle velice brzy.
Druhý den vstáváme s nadšením opět před šestou. No dobře, Elis samozřejmě z brzkého vstávání nadšená nebyla, ale na cestu se těšila. Po probuzení do stanu portýr donesl vědro teplé vody na opláchnutí, potom teplá snídaně s nabídkou kaše, ovoce nebo palačinky s marmeládou. Pravidlo znělo do hodiny vše zabalit, nasnídat a vyrazit. Chvíli to Emanuelovi trvalo, ale 5. nebo 6. den už pochopil, že v naší skupině vyhrabošení z kempu prostě trvá 1,5 hodiny, ať bychom se snažili, jak chtěli. Byl z toho trochu rozpačitý, nicméně se s tím nakonec smířil. Cesta ubíhala dobře. Na rozdíl od jiných skupin, ta naše nedělala příliš pauzy. Zastávka byla za tu 5 hodinovou cestu jen dvakrát, abychom snědli svačinu a abychom si oblékli pláštěnky, jinak se mlsání a upíjení provozovalo za pochodu. Krajina deštného pralesu se pomalu mění na moorland, tedy něco, jak bychom si asi běžně představili hory. Opalovací krém a čepice se stávají nutnou součástí dalšího postupu. Protože jsme nesplnili plán vyrazit už v 7, tak po cestě několikrát docházíme do kolony cestovatelů, nebo jsme naopak my docházeni skupinami nosičů. Ustoupit stranou není žádný problém, leč cesta není nijak široká a někdy to už bylo otravné. Nabyl jsem podezření, že tomu tak bude i následujících 6 dní a že se nahoru tlačí jeden dlouhý had turistů. Naštěstí jsem se mýlil. V půli cesty se otevírá výhled na vrchol Kili, který se zdál nekonečně daleko, tak ho raději rychle zakryl mrak, aby nás nerozptyloval. Emanuel nám vysvětlil, proč chtěl vyrážet tak brzy. Předně se chtěl vyhnout právě těm vznikajícím kolonám na cestě. Zadruhé v místě našeho cíle – Shira I kemp, bývá někdy dost hnusně, protože kemp je na planině nekrytý a dost tam fouká. Špatné počasí ale obvykle nastává odpoledne (a to se potvrdilo), takže chtěl být do oběda v cíli. A třetí důvod byla možnost ukrátit jeden den. Kempy Shira I a Shira II jsou od sebe cca 10 km daleko téměř po rovince. Výškový rozdíl je nějakých 250 m. Proto někdy skupiny po obědě v Shira camp I sbalí věci a odpoledne ještě vyrazí do dvojky. To jsme my nevyužili a nemohu to ani příliš doporučit. Tuhle trasu a délku cesty jsme zvolili právě kvůli postupné aklimatizaci, která by tak trochu vyšla vniveč. Od jiných cestovatelů jsme se navíc dověděli, že v případě zkrácení túry o den se člověk nedočká žádné kompenzace nebo refundace. Prostě o ten jeden den přijde. Raději jsme si tedy užili teplý oběd a pokochali se výhledem ze stanu na brutální slejvák, do kterého jsme naštěstí nemuseli vycházet. Přesněji já nemusel, Elis musela. Při poledni začala brát Diamox a jeho vedlejším účinkem je nucení každých 30 minut. Ještě že běhala jen těch pár metrů na soukromý záchod a nemusela putovat přes celý kemp, ale i to bylo značně nepohodlné. Po večeři klasická kontrola životních funkcí a briefing na zítřejší den. Všichni jsme po cestě vypili přes 3 litry vody a bylo to znát i na našich hodnotách kyslíku v krvi. Zítra poprvé, a taky naposled, nebudeme muset vstávat brzy a úplně postačí v 7.
Den třetí začíná náramnou pohodou. V noci bylo chladno, hodně chladno. Musel jsem do spacáku obléknout i jógrovky, Elis měla regulérně teplé ponožky, teplou vrstvu oblečení a kapuci. S ranním rozbřeskem nás ale přivítalo jasné počasí, příjemné teploty, snídaně na vidličku a fantastický výhled na vrchol Kili. Výprava by měla být nenáročná. Teoreticky bychom se měli jen přesunout volnou procházkou z 3610 do 3850 m.n.m. ale reálně byla cesta zajímavější. Šlo se totiž oklikou přes Cathedral point, který není o moc výš než kemp Shira II, ovšem mohli jsme si zkusit v této výšce stoupat v poněkud ostřejším sklonu. Pro Plížu to bylo náročné překvapení. Ono už se dýchá při námaze opravdu citelně hůře. Dokonce z toho měla tak špatný pocit, že večer se mnou pohovořila o obavě, zda je vůbec schopna vystoupat na vrchol, když jí dalo tolik zabrat tohle. Jednalo se ale jen o půlhodinový výšlap na vyhlídku, zbytek cesty byl samá radost. Protože jsem si ráno zobnul první polovinu Diamoxu, tak jsem měl dokonalý přehled o časovém průběhu cesty a každou půlhodinu s absolutní přesností odměřoval čůrací pauzou. Při této příležitosti jsem vymyslel nový odborný anglický termín pweev [pjů], jako kombinace slov pee a view, protože ty čůrací pauzy s výhledy na omračující panoramata jsem si neskutečně užíval. Myslím si, že tohle je pro chlapy dobré místo, kdy s lékem na zelený zákal (horskou nemoc) začít. Mimochodem tyto vedlejší účinky se projevují naštěstí jen po první dávce, potom už to bylo v pohodě. Do kempu jsme dorazili kolem druhé odpoledne a opět se potvrzuje, že na planině je hnusně až odpoledne. Po dobrém obědu, ke kterému byla pizza, opět sledujeme ze stanu venkovní bouřku, kdy se tentokrát přidaly i ledové krupky. V noci mrzlo fest. Holky byly ve spacácích nabalené snad do veškerého oblečení, které s sebou měli vyjma péřových bund a došlo i na nahřívací lahev. Uznávám, i já jsem si na noc vzal teplé ponožky a utáhnul kolem hlavy kapuci spacáku, tohle už bylo dost nepohodlné. Dobré bylo, že obecná únava, klapky na oči a špunty v uších vedly k rychlému usínání, a tak se to dalo docela úspěšně zaspat.
Čtvrtý den to mělo být náročné. Přechod přes Lava Tower znamená nastoupat do 4600 m.n.m. Emanuel nás už při večerní inspekci upozornil, že je celkem možné, že budeme malátní, dezorientovaní, poblití a možná i s bolavou hlavou. Pokud tomu tak bude, není to nic mimořádného, a máme ho o tom informovat, případně zobnout něco na bolest. Jenže hororový scénář se nekonal. Všichni tři jsme šlapali radostně do výšin v poctivě pomalém tempu. Slunce nad hlavou svítilo a postupně nás vysvlékalo z péřových bund, oblečených do ranního mrazu. Kousek před vrcholem dne se naše trasa spojuje s trasou Machame a příbytek turistů na cestě je jasně patrný. Pořád to ale zdaleka není provoz jak na dálnici, který jsem tu očekával. Z neznámého důvodu některé skupiny turistů dělají nahoře na Lava Tower pauzu na oběd. Není to vůbec dobré místo na piknik. Žádný výhled do krajiny při jídle, fouká tam, je tam stín a chladno. My jsme si raději dali jen sladkou svačinu a pokračovali dál do kempu Barranco. Většinu cesty z Lava Tower se klesá a prochází novou krajinnou úrovní alpské pouště, která připomíná měsíční krajinu. Okolo už se nachází jen šutry, prach a další šutry. Než se sejde do kempu, sem tam se opět objevuje zeleň. Tady mám ještě naposledy úsměv na tváři pevně ukotvený, byť některé náznaky nepohodlí se už dostavují. Chvílemi mne přepadá nechutenství, děvčata zase hnačka. Zatím nic, co by nevyřešil kousek ovoce, nebo naopak prášek na žaludek.
Na další pokračování příběhu se můžete těšit příště. Pokračování se odehrává v turisticky hororovém slohu. Bude se psát o trávících potížích lidí i drsném trhání masa lvy. Slabším povahám tak autor dává šanci ukončit četbu v době, kdy se ještě jednalo o procházku rájem, všichni se usmívali a nebe zdobila duha.
