CZK
Jako každý rok je u mě červen ve znamení Dolomit. Letos přibírám do týmu mladou krasovou pušku - Vojtu Kalu. Borec má na kontě několik sportovních desetmínusek, tak uvidíme, jak se popasuje s poněkud rozdílným typem vertikálního sportu v Dolomitech.
Plán máme letos poněkud ambiciózní, chceme spojit tři dny lezení v okolí Tre Cime s přejezdem do Švýcarska na Piz Badile. O tom však až jindy. V neděli ráno tedy vyrážíme z Brna směrem Itálie. Ctíme klasický alpinistický přístup k věci ve formě vynášky všech nezbytností až na bivak pod Cimu Piccolu. Ty dvě a půl hodiny chůze do kopce ještě nikoho nezabily, a navíc jsou pak vrcholy tak nějak víc zasloužené.
První den padá volba na Cimu Grande a cestu ISO 2000 (7a+). V průvodci se dočítáme, že se jedná o dolomitskou kombinaci horskosportovně odjištěných těžších délek s nezajištěnými lehkými pasážemi. Po letech už zhruba tuším, co od tohoto směru mohu čekat.
Zvuk budíku probouzí klasicky dva živočichy, kdysi podobné lidem, kteří se ve čtyři ráno pokouší navodit atmosféru natěšenosti na příští chvíle, ale moc se jim to nedaří. Cesta začíná kousek od klasiky (Comici), takže nástup nacházíme celkem snadno. První tři délky jsou spíše rozlezového charakteru, což naštěstí dává možnost našim ztuhlým tělům se alespoň částečně adaptovat na zimu a dolomitský lezecký styl. Čtvrtá délka vychází na Vojtu, který však těsně před koncem nenachází klíčový stup a padá. Naštvaného ho spouštím k sobě na štand k opravnému pokusu. Borec před nedávnem s přehledem odmaturoval, tak si pocit reparátu užije alespoň tady. V druhém pokusu už nenechává nic náhodě a nepříjemné 6c+ přelézá.
Klíč cesty vychází na mě. Do 7a+ se vydávám vyzbrojen odhodláním a relativní odpočatostí. Dlouhá ždímací sekvence mě vede až ke klíčovému místu v poslední třetině délky. Bohužel se mi nedaří bouldřík přečíst na poprvé a musím se trochu vracet, což mě stojí drahocené síly a padám. Rychle délku dokrokuji a věřím, že ve druhém pokusu to už nepokazím. Co čert nechtěl, v klíči mi klouže noha a já se nestačím ani leknout a už se houpu na špagátu. Sakryš, co teď? Na další pokus bych musel dlouho čekat a nás tak trochu tlačí čas. Při spouštění tedy vše důkladně čistím, čárkuji a na štandu radím Vojtovi program. Ten zkouší flash, a protože to není žádné ořezávátko, ale pořádný krasový bijec, za nedlouho zdárně cvaká slaňák, teda štand.
Na poslední těžkou délku asi dlouho nezapomenu. Někde je uváděno 6c+, jinde 7a. Každopádně mě směr po cvaknutí několika nýtů zavede doleva na poličku, abych posléze zjistil, že jsem měl uhnout doprava místo doleva. Nejisté kroky zpět a vidina zhruba patnácti metrového pádu mi moc nepřidává, ale co naplat. Opatrně tedy slézám několik metrů zpět a traverzuji doprava k dalšímu nýtu. Zbytek délky jdu totálně na křeč. Prostě musím. Ani jeden z nás by na další opakování už zřejmě neměl síly. Po neskutečném boji dolézám na štand. Teď už to nepustíme.
Po několika dalších délkách se však stává to, čeho se každý, kdo leze v horách bojí asi nejvíce – ztráta směru. Chvíli si pohráváme s myšlenkou to zabalit a slanit, ale nakonec si uvědomuji, že jsme se asi ocitli vpravo v Comicim. Čekají nás jeho poslední tři nebo čtyři délky. Nalézám tedy do totálně mokrého koutu. Voda mi teče do rukávů, magnézium nemá smysl používat. Stoupám nebo spíše proplouvám mokrým koutem vzhůru a pochvaluji si krasovou průpravu v hnusácích. Teď se umění lézt po mokrém opravdu hodí. Za nedlouho se ocitáme na okružní polici, ze které před přicházející bouřkou prcháme do malé jeskyňky, kde chvíli pozorujeme blesky, které bičují vrchol Cimy Ovest naproti nám. Po bouřce vybíháme ke kříži a symbolicky uzavíráme první třetinu Dolomit tripu stiskem ruky.
Druhý den volíme psychicky méně náročnou sportovní cestu Osttiroler Marende (7b), která vede na Rienzwand, což je tři sta metrová stěna pod severními stěnami Tre Cime. Ranní nástup z bivaku je poněkud delší, na druhou stranu, po dolezení už nikam nemusíme slaňovat a scházet. Cesta nás vyplivne přímo na platu pod třemi zuby.
Užíváme si zajištěné sportovní délky v kvalitním šedém vápenci. Nýty dávají nejen pocit bezpečí, ale i krásně ukazují směr. Klíčový 7b žlutý převis vychází na mě. S myšlenkou, že se nesmím nechat zahanbit včerejším Vojtovým výkonem ve flashi 7a+ délky, nastupuji s bojovnou náladou. Cvakám jeden nýt za druhým, cesta stále více pokouší mou vytrvalost. Naštěstí v půlce nacházím pravé koleno a na chvíli vyklepávám. Zbytek délky si pohlídám a za chvíli cvakám další štand. Nádherných 30 metrů. Posledních 150 metrů je lehký dolez za odměnu, který lezeme částečně souběžně a kolem poledne se ocitáme v kleči na vrcholu. Po cestě do bivaku nevynecháme koupel v chladivém jezírku a zbytek dne odpočíváme v poloze ležmo.
Poslední den chci Vojtovi ukázat ještě něco z Cimského lezení, a tak vybíráme poměrně novou cestu Petri Heil (6c+) na Cimu Ovest. Linie vede kousek od Demuthovy hrany, kterou jsem lezl před lety s Michalem. Trochu se bojíme zatečené části stěny, kterou zmiňují i v průvodci, že po deštích bývá dosti nepříjemná. Čtvrtou délku za 6c+ leze Vojta, který se jí projde s glancem sobě rovným. Jediné zaváhání přes převísek bez stupů řeší mocným shybem. Já si délku užívám kupodivu i s batohem. Parádních pětatřicet metrů po velkých dírách a poličkách. Tak, jak to mám na Cimách nejraději. Zbytek cesty si docela užíváme. I když nýtů v lehčích pasážích ubývá, směr je celkem jasný a vede nás. Kvituji především právě snahu prvovýstupců o následné snadné nalezení směru. Když už je skoba či nýt daleko a nešlo by ho od posledního jištění vidět, dali do něj smyčku, čímž i nám slabozrakým značně usnadnili následný postup k vrcholu.
Poslední délka za 6b je pak už jen pomyslnou třešničkou na dortu. Rychlý vrchol a následný zdlouhavý a nepříjemný sestup. Člověk si však pamatuje především to dobré, to špatné postupem času vytěsní. Nám tak tedy zůstane vzpomínka na tři parádní cesty v úchvatných horách, kterými Dolomity bez pochyby jistě jsou.
