CZK
Když mi Smolo (Ján Smoleň) volal, že jedeme v létě na expedici básnil mi o sluncem zalitém fjordu, o nádherné severské krajině, o macatých lososech, kteří hladově skáčou na návnady a o nekonečných žulových stěnách. Nekecal!
Většině lidí, kterým jsem pověděl o naší červencové lezecké expedici do Grónska se hned vybavila zima, led a mixové lezení. My se tam ale jeli opalovat k moři a lézt v tričku po suché skále. Náš cíl, Tasermiut fjord, leží na jižním cípu Grónska, který je mnohem jižněji než třeba Island a i přes blízkost obřího kontinentálního ledovce je tam v létě celkem teplo. Lezecká sezóna tam trvá dva až tři měsíce od června do konce srpna, přičemž ale v červnu tam může být ještě dost zima a v srpnu už zas může přijít podzimní počasí. Ze zkušeností vícero expedic lze konstatovat, že tam bývá stabilní počasí. Buď stabilně hezky, nebo stabilně hnusně. Některé roky se tam kvůli dešti téměř nedá lézt, ale my jsme měli šťastný los a za celý měsíc propršelo asi jen 5 dnů.
Se Smolem a Pjotrem (Petr Vícha) jsme koncem června skočili do auta směr Kodaň, odkud létá přímý let do Grónského Narsarsuaqu a z něj pravidelná linka vrtulníkem, do malého městečka Nanortalik. Nanortalik je s 1200 obyvateli jedenácté největší město Grónska. Je to sice taková vesnička s jednou silnicí, ale mají tam normálně dva supermarkety, kde najdeš všechno. V turistickém centru jsme si půjčili barely a přepravky, do kterých jsme naložili zásoby na měsíc a s s naší bagáží jsme se nalodili na malou loďku místního farmáře Malika. Za necelé dvě hodiny plavby nás vysadil na pláži uprostřed 70 km dlouhého fjordu. Do Tasermiut fjordu se jezdí lézt na dvě klasická místa, do basecampu pod Ketilem a do basecampu pod Ulamertorsuaq (zkráceně Ulu). V obou údolích se začali velké stěny lézt v už v sedmdesátkách a od té doby tam mnoho skvělých lezců zanechalo mnoho parádních cest. Stěn je tu obrovské množství a potenciálu na prvovýstupy je tu ještě dost, bohužel ne všechny stěny mají kvalitní a čistou skálu, o čemž jsme se sami přesvědčili. Smolo lezl na Ketil už v roce 2011 a rok později se tam vrátil a udělat s Brťákem a Kazem velký prváč v jeho jižní stěně a pak ještě další cestu na severní vrchol Ulu. Tehdy se mu při pohledu z vrcholu zalíbila jedna dosud nevylezená stěna a ní se chtěl vrátit. O Jedenáct let později zabalil mě a Pjotra šli jsme to zkusit.
Po příjezdu jsem si chtěli vylézt něco na zdomácnění a volba padla na britskou cestu (7b+, 19 délek, 700 m) na Nalumasortoq (zkráceně Nalu). Západní stěny Nalu a Ulu jsou výběrem z hroznů místních stěn a jsou to hlavní cíle většiny týmů. Nalu je krásně vidět z basecampu a tvarem připomíná otevřenou knihu, poutavou knihu, kterou si chceš přečíst. Je totiž plná strmých spárových linií, které jsou jako stránky, které chceš obracet a hltat jednu po druhé. Na Nalu vede mnoho impozantních spárových linií včetně jedné české z roku 2001 od Šatavise s Johnym a Bécou (Šatava, Jonák, Balcar). Britská cesta byla pro nás perfektní rozpink. Jedna dlouhá spára různých rozměrů od spodu až nahoru. Vysápali jsme ji celkem hladce za dva dny s jedním bivakem a hezky všechno čistě.
Po několikadenním odpočinku bylo na čase zkusit ten Smolem vyhlédnutý prváč. Na nástupu přes ledovec bylo jen tak tak dost sněhu, abychom se zvládli dostat pod stěnu. O týden později už by to bylo hodně komplikované. Stěnu Janko pracovně nazval Flash wall kvůli očividné linii koutů a komínů ve tvaru blesku. Utrpení nástupu vystřídalo nadšení z odlepení se od sněhu a prvních metrů lezení, ale to zas bylo záhy vystřídáno zklamáním z příšerné kvality skály. Šupinovitá zvětralá vrstva byla všudypřítomná a lezení na drolící se žule nebylo hezké. Vylezli jsme necelých sto metrů a zhodnotili jsme, že to nevypadá, že by se to mělo brzy vylepšit. Lézt z kilometrové cesty polovinu ve sr***ách se nám nechtělo, tak jsme se jednomyslně shodli na ústupu.
Po neúspěšné misi jsme pár dní relax v basecampu u moře. Chodili jsme na ryby, plácali všudypřítomné komáry a mušky a i jsme si hezky zabouldrovali. Potom jsme zabalili těžké svině a vydali se na místní dominantu nejdominantovanější, Ulamertorsuaq. Přes kilometr vysoký kvalitní žulový špalek, na který vede několik cest, z toho dvě nejznámější, War and Poetry (7c, 1100 m) a Moby Dick (7c+, 1100 m). My jsme si vybrali bílou velrybu, což je 32 délková majestátní, super logická, super exponovaná linie od Kurta Alberta, Stefana Glowacze a jejich týmu z roku 1994. První volný přelez téhle nádhery se povedl slovenskému týmu Beránek, Doskočil, Linek v roce 1998! Nám cesta zabrala 4 dny a čistý volný přelez unikl o nejmenší ten nejmenší možný chloupek. První den, prvních 15 délek je teda pěkný voprc tahání sviní plotnami, ale zbytek je čistá krása. Dobrá skála, většinou tenké spáry po vlastním a dvě vynýtované klíčové devítkové délky po malých chytech. Všechno jsme lezli volně na první pokus až na 29. délku za 7c+. Poté co ji Péťa vyčistil, namágoval a vymyslel program jsem ji téměř vylezl z první, ale v dalších dvou pokusech se mi vždy udrolil v nejtěžším místě stup pod nohou a bylo hotovo. Péťovi se také nezadařilo, a tak jsme spolknuli hořkou ,,AF” pilulku a dolezli jsme i tak spokojeni na vrchol. Každopádně to byla jedna velká parádní bigwallová jazda. Spaní na závěsných postelích, lezení v tričku, těžký strmý lezení, výhledy, kamarádi… všechno tam bylo.
Grónsko určitě není místo jen pro super výkonné bušiče, je i dost lehčích cílů, lehčích cest a dlouhých cest na velké vrcholy. Chce to jen štěstí na počasí, rybářský prut, klobouk se síťkou proti hmyzu a pak je to fakt dovolenka u moře. Takže za mě námrd a doporučuju!
Bude i film, který vám toho o naší cestě řekne nejvíce. Premiéra bude v říjnu na POVLu (festivalu přátel lezení po vlastním). Tady je upoutávka:
Pac a pusu
Danny
