CZK
Hannibal Barkas
Hannibal Barkas se narodil do kartaginské rodiny v roce 247 př. n. l. Jeho otec, Hamilkar Barkas, byl vojevůdce, obchodník a velkostatkář. Hamilkar se účastnil bojů v 1. punské válce, později pomohl Kartágu porazit vzbouřené legionáře, byl zvolen vrchním velitelem a dobyl území v Hispánii, přes které plánoval znovu zaútočit na Řím.
Hispánie byla důležitá i pro Hannibala. Od devíti let pobýval s otcem v základně v oblasti dnešního Cádizu a učil se vykonávat, co bylo potřeba, stejně jako jakýkoliv jiný voják. Učil se vojenské taktice a umění diplomacie. Na přelomu let 228 / 227 př. n. l. Hamilkar umírá, Hannibal je v té době ale ještě příliš mladý, a tak je do čela vojska zvolen Hamilkarův zeť, Hasdrubal. Hannibal se stává velitelem jízdy. Hasdrubal zakládá Nové Kartágo (dnešní Cartagena), kde vzniká mocenské středisko pro oblast Hispánie. Po smrti Hasdrubala (221 / 220 př. n. l.) je do čela vojska konečně zvolen Hannibal.
Stejně jako jeho otec i Hannibal chtěl bojovat s Římem a porazit ho. Plánoval s Římem válku, ale potřeboval, aby ji vyhlásil Řím (dostal by pak potřebnou podporu od Kartága v Africe). Proto napadl a dobyl Sugunt - oblast chráněnou Římem. Římu se to logicky nelíbilo a vyhlásil tak Kartágu válku. Hannibal po vyhlášení války dělí své vojsko na třetiny: jednu posílá do Afriky, aby chránila tamní území, druhou nechává v Hispánii a se třetí zamíří přes hory do Říma.
A proč přes Alpy? Hannibal neměl tehdy dostatečný počet lodí, aby se přepravil do Říma po moři a se slony by to přes moře ani dost dobře nešlo (rozhodně ne s tím množstvím, co Hannibal plánoval). Na cestu se vydal s cca. 50 - 60 000 muži a 37 - 50 bojovými slony. Do Pádské nížiny jich dorazilo přibližně 26 000.
Cesta to nebyla snadná. Vydává se podél pobřeží přes Pyreneje do jižní Galie, kde se střetává s místními kmeny, které ho nechtějí pustit dál. Po jejich porážce přechází řeku Rhonu okolo oblasti dnešní Orange, pokračuje směrem k Isére, kde odpočívá. Je také dobré si uvědomit, že cestu podniká na podzim - v horách leží už sníh. A část jeho vojska jsou Núbijci, kteří na tyto podmínky nejsou zvyklí. Přesná trasa přes Alpy není známá. Historikové uvádí tři různé varianty, tou nejpravděpodobnější je nakonec cesta jižní, vedoucí údolím řeky Le Guil a přes sedlo Traversette v oblasti Queyras. Mimo další útoky horských kmenů jim cestu komplikoval i již zmíněný sníh, náročný výstup a ještě náročnější sestup (mnoho mužů tak zemřelo pádem do údolí) a také kopání táborů ve sněhu. Do pádské nížiny dorazila polovina vyčerpaného vojska a pravděpodobně pouze jeden přeživší slon.
Průchod sedlem Col delle Traversette se považuje za dokázaný mimo jiné díky hloubkovým sondám, které v místech vhodných pro táboření objevily obrovské nánosy koňského trusu, které byly s přesností plus/minus 60 let datovány do roku 218 př.n.l.
BOJOVÍ SLONI
Hannibal Barkas je známý především pro svůj přechod Alp s početnou armádou a bojovými slony. Ve své armádě měl podle dostupných zdrojů 37 - 50 slonů, přechod Alp přežil pouze jeden.
Využívání slonů jako bojového prostředku začalo ve starověké Indii. Kartaginci tak zvyk převzali pravděpodobně odtamtud (Alexander Veliký vpadl do Indie se svým vojskem a tam se s bojovými slony setkal). Sami je využívali velmi hojně. Odkud ale sloni pocházeli, není přesně jasné. Ne vždy se slon jako bojový prostředek vyplatil. Stávalo se, že se slon obrátil proti vlastnímu vojsku a podupal ho.
Do bitvy byli sloni ověšení koženými čabrakami s ostnatými puklicemi a bodlinatým kováním, dále byli chráněni mohutným kovovým štítem na čele s dlouhým ostnem. Na hřbetě pak byla umístěna věž se třemi až čtyřmi lukostřelci, na krku pak seděl muž řídící slona (zkrátka když si vzpomente na Olifanty z Pána prstenů, nebudete daleko od představy jak vypadal slon, který bojoval na straně Kartaginců). Sloni byli speciálně cvičení, před bitvou dostávali alkoholický nápoj a do samotné bitvy je poháněli bodci, obojí proto, aby byli agresivnější.
HANIBALŮV OSUD
O průběhu druhé punské války je mnoho zdrojů na internetu i v učebnicích dějepisu. My tu nemáme prostor, abychom mohli celou válku popsat, a tak se přesuneme na konec války, abychom vám přiblížili další Hannibalův osud.
Hannibal se vrací do Kartága na konci války v roce 203 př. n. l. Dochází k závěrečné bitvě u Zamy, kde Kartágo v čele s Hannibalem prohrává, a válka tak končí. I přes prohru a přísné mírové podmínky zůstává Hannibal v čele vojska jako vrchní velitel.
Dál vojsko vede a snaží se zabránit vzpouře, která nastala po první punské válce. V roce 200 se funkce velitele vzdává (není známo zda dobrovolně, či na nátlak) a věnuje se svému hospodářství - statkům a dílnám. V roce 196 př. n. l. je zvolen do politického vedení Kartága. Hned po zvolení demokratizuje vládu, mění ústavu i ekonomii Kartága. To vše se nelíbí aristokratům a bývalému vedení, dokonce natolik, že posílají do Říma posly s informací, že Hannibal brání plnění mírových podmínek.
Z Říma vyráží v roce 195 př. n. l do Kartága vyšetřovací komise. Hannibalovi se však podaří včas odjet i s jeho majetkem a skupinou nejbližších lidí. To, co po něm v Kartágu zůstane, je zničeno.
Míří do Antiochie, kde žádá o první z mnoha azylů. S králem Antiochem III. je zprvu za dobře, později se ale vztahy horší. Po válce Antiocha s Římem opět utíká, tentokrát do Arménie. Tamnímu králi pomáhá s výstavbou nového hlavního města. Římští špehové ho však vypátrají a Hannibal je nucem Arménii opustit.
Tentokrát míří na Krétu, kde pobývá pouze po krátkou dobu. Odtud jede do Bithýnie (na území dnešního Turecka u Černého moře), kde je v azylu u krále Prúsia I. I zde pomáhá s výstavbou nového města a na žádost krále pomáhá s útokem na sousední království pergamské. Útok však nedopadá královou vinnou dobře a Eumenés II, tamní vládce, posílá stížnost do Říma. Řím v roce 183 př. n. l. posílá do Bithýnie legii a žádá vydání Hannibala, ať po dobrém, či zlém.
Hannibal se včas dozvídá o příjezdu legií. Ve vypůjčeném paláci zařizuje poslední věci, rozděluje svůj majetek mezi své vojáky, služebnictvo a právě propuštěné otroky (nechce, aby se majetek dostal do rukou Římanům), posílá všechny do bezpečného úkrytu a sám zůstává v paláci. Z vlastního rozhodnutí vypije otrávené víno a v 65 letech umírá. Nechce padnout do zajetí a zemřít pro pobavení římského lidu na jednom z římských náměstí. Bohužel smutný konec velkého vojevůdce, o kterém se učí ve vojenských strategiích i dnes.