Měna
Česká koruna CZK
Euro EUR
Poradíme vám s výběrem
+420 220 920 820(všední dny 08:30 - 16:30)

Nezapomněli jste na něco?

Nákupní košík

Zavřít

V košíku nemáte žádné zboží.

Vyd(a)řené Dolomity

Blog

20. říjen 2022

Vyd(a)řené Dolomity

Prázdná hlava, soustředění pouze na další krok. Předem vymyšlené pohyby vykonávám s hodinářskou přesností. Bohužel to však nestačí a po exekuci klíčového místa padám na vytrvalost. Už potřetí! Na víc pokusů nemám šťávu. Nechávám se spustit na štand a s Lukášem promýšlíme taktiku.

Nepředbíhejme však a pojďme se na náš letošní výlet do Dolomit podívat hezky pěkně od začátku. Na Tre Cime a Marmoládu už jezdím nějakých deset let. Tamní kopce mi učarovaly zejména svým stylem lezení. Nebudu také zastírat, že se sem rád vracím tak trochu z pohodlnosti – logisticky jsou Dolomity jen o málo složitější než třeba Rudice v Moravském Krasu. 

Letos máme s Lukášem poměrně velké oči a za svůj primární cíl si vybíráme teprve dva roky starou cestu Forever young od bratrů Slováků. Jedná se o zhruba 500 metrovou linku za úctyhodných a tak trochu strach vzbuzujících 9+.

Na palubu se k nám ještě přidává Houba s Markétou, kteří ochutnají dolomitský vápenec poprvé. Do auta mimo klasická zavazadla přibalujeme ještě portaladge a 200 metrů statického lana. Cesta, kterou se chystáme vylézt se nejenže honosí na nás vysokým stupněm obtížnosti (9+), ale především obsahuje poměrně hodně těžkých délek za sebou (9+, 9, 9-, 8+/9- a spousty 8- až 8+). Rozhodli jsem se tedy pro bigwallový styl průstupu. Původní plán, který počítal s prvním dnem pouze jako s „vynáškovým“ a prozkoumávacím první polovinu stěny, měníme nakonec na dvoudenní přímý atak. S 30ti kilovou sviní, postelí, 200 metry statiky, 120 metry lezeckých lan a 50 metrovou tahací šňůrou se tedy ocitáme v šest hodin ráno na nástupu naší cesty. První dvě délky s rozlézací obtížností (6+ a 7) se spíše seznamujeme s taháním svině a logistikou na štandu. Ne že bychom nevěděli, co děláme, ale praxe je přeci jenom něco jiného než nastudované příručky a videa.

Od třetí délky začíná real business. První 7b dává Lukáš poměrně s přehledem na OS, já svoji práci v nepříjemné osmičce také odvádím na první dobrou. Na každém štandu také fixujeme kus našeho 200 metrového lana, takže se náš náklad příjemně odlehčuje. V plánu máme postel v polovině nechat a den po výstupu se pro ni vrátit a vše ze stěny uklidit.

První opravdové obtíže v podobě šesté délky za čistých devět vycházejí na mě. Úvodní nepříjemné místo překonávám, vyklepávám na poličce a následně padám někde před polovinou délky, kde se mi nedaří přijít na správnou sekvenci nohou. Poctivě délku dolézám, vymýšlím, čistím, čárkuji. Rázem ze mě odpadá vícedélkový stres a cítím se jako někde na sportovkách. Následný postup jsem vám již poodhalil v úvodu svého vyprávění. Snažím se tedy předat všechny klíčové informace Lukášovi a posílám ho na čelbu. V průběhu jeho pokusu mu radím téměř každý krok a on délku bez zaváhání posílá. Nádhera. Následuje Lukášova délka za 9-, kterou borec přelézá z první. Sice o poznání těsněji než mnou vyrazenou devítku, ale na to se už nikdo ptát nebude.

Radíme se, co dál. Jsou dvě hodiny a nám chybí už jen klíčová délka a pak pár lehčích na okružní polici Cimy Grande. Původní plán přespat v závěsné posteli na sedmém štandu tedy opouštíme a s heslem „Hrdě, tvrdě, mazaně“ pokračujeme už jen nalehko vstříc slávě a polici. Po 240 metrech tahání svině se však oba cítíme už poněkud použitě, a proto řešíme, co dál. Nakonec vymýšlíme poměrně smělý plán, že onu hrůzu nahánějící délku za 9+ (pozn. například přelezení cesty Sofia v Moravském krasu, která má stejnou obtížnost, mi zabralo zhruba 15 dní) polezu první já, zase ji perfektně připravím a Lukáš ji zkusí přelézt čistě. Na nic moc nečekám a pouštím se do práce. Klíčovou sekvenci potkávám poměrně brzo. Zastavuje mě hned druhý nýt. Snažím se vymyslet co nejschůdnější metodu přelezu, což se z počátku ne úplně daří. Krok do špatného bočáku mi nejde a nejde. Nakonec však čistím ještě zřejmě nikým nepoužitou hranku a zkouším metodu s dvěma beckendy proti sobě a nápal do madýlka. Daří se! Super, můžu pokračovat dál. Zbytek délky už je pouze vytrvalostní záležitost s obtížností někde mezi 7b a 7b+. Všechna nepřehledná místa se snažím co nejlépe označit, abych zvýšil Lukášovu, tedy naši, šanci. Po půl hodince se vracím na štand s úsměvem na tváři a povzbuzujícími slovy: „To půjde, není to tak těžké, to dáme!“ 

Lukáše to zřejmě nakopává a pouští se sebevědomě do boje o čistý přelez. Zase mu radím precizně vymyšlenou betu a kompaňéro s nasazením všech sil inkriminovanou délku přelézá. Neskutečné, ten člověk je snad stroj! Zbytek cesty už obsahuje jen jednu osmičkovou a čtyři lehčí délky. Kolem šesté hodiny večerní dolézáme totálně prošití na polici. Jen co doberu Lukáše na štand začne pršet a v dálce jsou slyšet nebezpečné hromy. To nevěstí nic dobrého, ale co naděláme. Schováváme se tedy do malého bivaku a přicházející bouřku, která přináší dokonce poměrně slušnou dávku krup, v klidu přečkáváme. Po odeznění nejhoršího rychle útočíme normálkou na vrchol, kde se však moc dlouho nezdržujeme, eliášův oheň je cítit na každém kroku, a valíme dolů. Sestupovka se nám v průběhu prvního slanění z minulých návštěv celkem vybavuje, navíc je před námi guide s klientem, kteří směr celkem slušně určují. Ke kumpánům do bivaku na úpatí Tří zubů doklopýtáváme kolem deváté večerní. Houba se trochu diví, proč nejsme na portaledgi v půlce stěny. S naším objasněním o změně plánu a rychlém útoku se však vše brzy vyjasňuje. 

Večeříme, odpočíváme a diskutujeme o našem právě proběhlém přelezu. Shodujeme se, že lezení v horách je týmová hra a fakt, že klíčové délky vylezl pouze jeden z nás na celkovém počinu nic nemění. Bez mé rekognoskace obou devítkových pasáží by nebylo jisté, že by Lukáš sám uspěl. Oba jsme v sobě museli vzbudit poslední zbytky sil, abychom jako tým dosáhli našeho cíle. To se mi na horách líbí asi ze všeho nejvíc. Nezáleží pouze na jednotlivci, ale na týmu jako celku. Jeden bez druhého bychom byli zkrátka nahraní.

Druhý den se nese ve znamení odpočinku, následného jumarování 200 metrového fixu a záchrana našich věcí z poloviny stěny. Už nikdy víc. Shodli jsem se, že bigwallová taktika asi nebude nic pro nás. Holt moderní fast and light je tak nějak víc sexy.

Zbytek výjezdu věnujeme lehčím cestám. Odpočinková 150 metrová sportovka Via dei ricordi za 7+ na vrchol Punta di Frida nebo Via Marco Zambelli Franc za 8 opět na Cimu Grande. Obě mají něco do sebe a rozhodně stojí za vylezení. Za zmínku však stojí především v pořadí třetí cesta našeho týdenního dolomitského snažení, kterou je Scoiatolli arete (8+/9-) neboli Hrana veverek na Cimu Ovest. Po přelezu jsem oba dali svorně průvodci za pravdu. Jedná se o jednu z nejhezčích cest na Cimy vůbec. Estetičnost a majestátnost zhruba 300 metrové hrany umocňuje úvodní převis nebo spíše střecha, kterou všechno v podstatě začíná. Po třech 60ti metrových lehkých délkách se člověk ocitne právě pod zmiňovanou střechou, kde ho čeká klíčová délka celého průstupu. Úsek vychází na mě. Nehodlám se nechat Lukášem zahanbit a pouštím se do lezení. 

V celé zhruba 40 metrů dlouhé délce je jeden nýt a několik skob. Jištění je však přesně na svém místě. Bojuji krok za krokem. Ve dvou třetinách se mi dokonce daří nalézt odpočinek za patu na malé poličce. Poslední úsek ke štandu je excelentní horské lezení na hraně převisu s neuvěřitelnou expozicí. Připadám si skoro nesmrtelně, samá pata, relativně dobré chyty, prostě být to dole v údolí, tak je to populárka jako prase! Zastavuje mě až předposlední krok. Mám cvaknutou poslední skobu, štand metr a půl nade mnou a najednou to přichází. Asi vím co se po mě chce – pata k ruce, nášah do špatného bočáku a madlo. Dvakrát se však vracím, protože se mi nedaří dobře chytit klíčový tupý bočák. Napětí houstne, síla ubývá. Na potřetí se však s řevem daří a délka je v kapse. Zbytek výstupu si vychutnáváme krásné sedmičkové délky s expozicí hodnou El Capitana. Vrchol s křížem je pak už jen třešničkou na dortu.

Celkové hodnocení letošního výletu do Dolomit nechám na každém z vás. Já jsem s naším snažením nadmíru spokojen. Důležitý závěr, ke kterému jsem však dospěl, je, že není důležité jakou obtížnost člověk leze, dokonce nezáleží ani na tom, zdali cestu nakonec vyleze či nikoli. Nejpodstatnější je, s kým se do hor člověk vydává a jaké je mezi nimi pouto. V horách by měl platit synergický týmový efekt, tedy 1+1=3. Jsem vděčný za to, s kým mi bylo ctí letos v horách lézt a trávit čas. Díky Lukáši, Houbo, Markéto. Příště zas.

Do velkých stěn se hodí:

Porovnání produktů zavřít

Zboží bylo přidáno do porovnání produktů.

Poradíme vám
s výběrem

220 920 820(všední dny 08:30 - 16:30)

info@hanibal.cz