Na boso na vrchol Keni

Na půdě kontinentu, kde lezení je ještě v plenkách, ale za to mu nechybí dobrodružnost a propojení s divokou přírodou, se keňský mladík Peter Naituli snaží posunovat hranice možného a vracet se k nejpřirozenějšímu způsobu lezení. Peter se na Mt. Keni, nejvyšším vrcholu a středobodu východoafrické země, cítí jako ryba ve vodě nebo spíš jako pavián na stromě. Seznamuje se s projevy a úskalími hory od svých 15 let, odkdy na ní oblézal standardní i nové cesty, za každého počasí a se střety s všemi místními obyvateli, od leopardů po damany, roztomilé okupovatele skalních výklenků připomínajících přerostlé morče. I pro tento osobní vztah k hoře si ji Peter vybral k jedné z mladických šílených výzev – vylezení na vrchol bez lana a lezeček. Osm délek na vrchol nazvaný Point John pnoucí se do výšky 4883 m vystoupal bez jištění a na boso, způsobem, který si oblíbil, protože tak mezi lezcem a skálou neleží žádná bariéra. 

Jak ses připravoval na výstup na Mt. Keňu? 

Chodil jsem a běhal bos, aby mi kůže ztvrdla. Když jsem přechodně pobýval v Norsku, chodil jsem na boso ve sněhu. Vybral jsem si lehkou cestu, kterou jsem už před několika lety dvakrát třikrát vylezl. Sóloval jsem trochu na okolních vrcholcích, abych si ozkoušel, jak je na tom moje sebevědomí. Z fyzické přípravy jsem nedělal nic výjimečného. Většinou vstanu a trénuju tři až šest hodin, kdy střídám posilování, bojové sporty, rugby, běh, lezení po stromech, honění paviánů... Naštěstí jsem fyzicky nadaný, technicky se mám ještě hodně co učit, ale mojí hlavní zbraní je síla.

Byl samotný zážitek z výstupu takový, jak sis ho představoval? 

Bylo to jednoduší. Noc před výstupem byla děsivá, byl šílený vítr a zima. Ale když jsem začal lézt, tak bylo všechno v pohodě. Postupně se ale ochladilo a při sestupu začalo sněžit.

Panikařil jsi v nějakém momentě? 

Ne, všechno šlo hladce, až příliš.

To zní jako bys pocit nejistoty a paniky ani nikdy nezažil…

Možná v úplných lezeckých začátcích, ale začínal jsem skrze tradiční lezení, kde si člověk nemohl dovolit spadnout. Panikařím z jiných věcí, jako z divokých zvířat a lidí, co si tě spletou s pašerákem a chtějí tě zastřelit. Dostávám se denně do tolika situací, které vyžadují určitou reakci ke strachu, že se nejspíš postupně adaptuju.

A co tě motivovalo začít sólovat bez bot? Je to způsob lezení, co tě baví a nejvíc uspokojuje, nebo jsi chtěl přijít s něčím, co ještě nikdo nedokázal?

Z části jsem se k tomu rozhodnul, protože každý říkal, že není možné sólovat ve vysoké nadmořské výšce. Já se na to dívám jako na nejprimitivnější způsob lezení. Oblečení neovlivní tvůj pohyb, jsou to tvoje ruce a nohy, které lezou. Bez bot pak není žádná bariéra mezi tebou a kamenem. Nicméně lhal bych, kdybych nepřiznal, že radši nelezu v lezečkách. Ale jsou drahé a rychle se zničí. Takže často jednodušší cesty sóloju a šetřím si boty na ty těžší.

Kam se chceš dál posunout ve svém lezení?

Kdybych měl peníze, tak jedu do Himalájí. Ale hlavní zájmy mám v Africe, objevovat nová místa, divoká zvířata. I společnost je tady více barvitá. Někdy jezdím lézt do Norska, kde je to úžasné, ale pak se začnu nudit, protože je tam příliš málo interakcí s divočinou a zvířaty. Taky mi chybí rušný pouliční život a čerstvé jídlo. 

To je taky přesně to, co miluju na Africe. Všechno se děje venku.

Klasickému turistovi, lezci, který Keňu krátkodobě navštěvuje se lezení celkem prodraží. Většina současných lezeckých oblastí je v národních parcích, kde se turisté oproti místním plácnou celkem přes kapsu (vstupy do národních parků odrážejí podporu domácího turismu v několikanásobně nižších vstupech pro místní, cizinec zaplatí kolem 30 dolarů za den; poznámka autorky). Na druhou stranu jsou to krásná místa, kde se dostaneš při lezení do úzkého kontaktu s divokými zvířaty. Ty se snažíš nacházet nové cesty či lezecké oblasti v často špatně dostupných oblastech, která možná taky spadají pod státní správu do parků či chráněných rezervací. Jak se s takovou výzvou potýkáš? 

Lezení v národních parcích je většinou v pohodě, člověk zaplatí za vstup a více neřeší. Není to jako v Tanzánii, kde je všechno kontrolované. V Keni je hodně aktivní horský klub, Mountain Club of Kenya, který udržuje s národními parky a soukromými majiteli dobré vztahy. Mám-li zmínit nové oblasti – odříznutá severní část Keni, Samburu včele s majestátní Mt. Ololokwe má na své 500metrové stěně velký potenciál pro nové cesty. Stejně tak skály dál na sever směrem na jezero Turkana. Je to jedno z nejvíc hardcore míst, kde rozvíjet lezení. Jste v divočině, mezi zvířaty, klima je drsné, hrozné horko a je náročné najít vodu.

Mohl bys mi trochu specifikovat lezecké oblasti v Keni? Kolik tradičních v poměru na sportovní cesty tu najdeš? Je náročné se k nim dostat? Dalo by se třeba i veřejnou dopravou, jako jsou místní minibusy (matatu) nebo motorky (boda boda)? A mluvíme-li o klasických lezcích, co cestují low-cost, ty by určitě zajímalo, zda se dá spát na volno ve stanu, případně v autě... 

Sportovky tvoří asi 2 % veškerých cest, zbytek je tradiční. Oblast, kam se musíš vydat je Lukenya, kde nemusíš platit za vstup, pokud jsi členem keňského horského klubu, jinak to vyjde na 800 keňských šilingů (165 Kč). Lukenya je blízko Nairobi a má spoustu cest. Zároveň tam máš často při lezení výhledy na divoká zvířata, zebry, antilopy; stejně jako při lezení v národním parku Hell´s Gate, 100km severo-západně od Nairobi, kde navíc narazíš i na žirafy, pakoně a buvoly. Pak Mt. Keňa je úžasná. Na západě a východě země toho moc není, ale jak už jsem říkal, bude toho časem hodně nového na severu. Veřejnou dopravu bych nedoporučoval, kromě toho, že nejde o nejbezpečnější způsob dopravy, taky je to celkem stresující a trvá to hodně času. Když se přes WhatsAppovou skupinu propojíš s místní lezeckou komunitou, určitě se někdo najde, s kým by ses svezla. Nebo si půjčíš auto. Na volno se v Keni nekempuje a v autě bych radši taky nespal.

Najít ideální tréninkové podmínky v Keni musí být náročné. Já vím jen o jedné lezecké stěně (Climb BlueSky v Nairobi - www.blueskykenya.org), kde denní vstup z hlediska ceny (1300 KES = 268 Kč) musí být pro velkou většinu Keňanů nedostupný. Taktéž vybavení tu stojí víc než v Evropě. Dělá to z lezení sport pro bohatou, potažmo více privilegovanou část společnosti?

Je to tak, pořád tady hodně lidí zápasí o přežití. Na druhou stranu střední třída v Keni rychle roste a najdete tu dost lidí, kteří začali chodit po horách a k vodopádům. Lidé začínají o víkendech utrácet a chtějí dělat víc a víc. O rozmachu lezení jde mluvit v posledních dvou letech. Jedna slečna, Rosemary Kamweti, po dlouhé době, kdy se žádná žena keňského původu nepodívala na vrchol Mt. Keni, vylezla na Batian, což byl impuls, který motivoval hodně dívek k lezení a chození po horách. Nicméně podmínky pro trénink zatím nejsou v Keni vůbec ideální. Často bych chtěl tvrdě trénovat, ale podmínky to nedovolí. Tak motivace k tréninku přichází a odchází. Proto je mým hlavním cílem místo posouvání se v obtížnostech spíše objevování nových míst a nových cest.

Jak by se podle tebe mělo lezení v Africe dál ideálně rozvíjet? Vidím to tak, že jste teď na začátku. A máte jedinečnou, ale zároveň těžkou pozici se podílet na tom, jak bude lezení v budoucnu vypadat. Přemýšlíš někdy o udržitelnosti lezení jako sportu? 

To je dobrá otázka. Já se na tom mohu podílet skrze průvodcování, učit lidi, jak se v horách chovat, jak respektovat přírodu. Taky se snažím nevrtat borháky do míst, kde to není potřeba, neničit skálu. Dobrá věc ohledně lezení v Africe je, že je to hodně dobrodružná záležitost, uvolněné a padající kameny, špatně dostupné skály, proto si myslím, že lezení tady zatím nemá potenciál být tak populární jako ve Spojených státech nebo v Evropě.

Co máš celkově rád a nerad ohledně lezení v Keni a na Keni obecně? 

Jsem rád, že zatím lezecká komunita není tak velká, přelidněná, saturovaná. Můžeš něco vybudovat, něco dokázat. Máme tu hodně úžasných lokalit, bohaté kulturní a přírodní dědictví. Co se mi nelíbí je, že s atlety se jedná, jako by byli něco podřadného. Pokud chce člověk ve sportu něco dokázat, musí se hodně snažit. Nemůže se jen soustředit na trénink, ale musí mít i další práci, aby uživil rodinu. A obecně mi na Keni hodně vadí korupce.

Shrnul bys pro mě etablované výstupové cesty na Mt. Keňu? 

Je tam toho hodně, řekl bych až dvacet vrcholků. Hlavní vrcholy jsou Batian a Nelion a na nich jsou dvě nejvíce populární cesty. Ty se liší podle sezóny. Od ledna do března je sezóna pro výstup jižní cestou, konkrétně jde o normálku na jiho-východním hřebeni, kterou vystoupáš na Nelion, pak přetraverzuješ na Batian. Od června do října se leze na severní stěně, přímo na Batian. V listopadu, prosinci, dubnu a květnu se neleze kvůli dešťům. Ideální měsíce pro výstup jsou leden a únor.

O jak obtížné cesty jde? A jak dlouho trvá se k nim dostat?

Nejdřív člověk stoupá tři dny do základního kempu ve výšce 4790 metrů. Severní stěnu většinou lidé hodnotí jako více brutální. Jde o dlouhé lezení, asi 18 délek, občas padají velké kameny, je náročné počasí a i sestup trvá dlouho. Jižní stěnou jde o 15 délek lezení na Nelion, kde se dá bivakovat, případně přelezete na Batian a zpátky, což zabere cirka tři hodiny. Z Nelionu se spustíš do tzv. Gate of Mists a pak jsou to dvě, tři délky na vrchol Batianu. Ohledně obtížnosti cest se vedou dlouhé debaty, oblíbený názor amerických lezců je, že jde o 5.9, tedy cca 5b/c. Nicméně nadmořská výška, v které se leze, přidá hodně na náročnosti.

Je na Mt. Keni velký potenciál pro nové cesty? 

Rozhodně, cest je tam spousta. Zkoušel jsem těžký severozápadní hřeben na vrchol Point John, ale s parťákem jsme se nedostali moc daleko, neměli jsme bivak a šlo o třídenní cestu. Chci se tam vrátit a cestu přelézt a zkusit i nové cesty. Není ale lehké najít spolulezce, kterým by se chtělo do takto extrémního lezení. Takže mám mezi cíli i více sólo lezení, jednodušší cesty, ale sólo.

Ještě co se týče praktikalit výstupu na Mt. Keňu, musíš mít s sebou průvodce? 

Oficiálně bys měl mít. Najdeš je přes různé agentury nebo napřímo přes doporučení. Pokud jde o průvodce lezecké části výstupu, tedy pokud ti nestačí vyjít pouze chodecky pod úplný vrchol hory, tak je jich dohromady asi jen devět, včetně mě. Někteří jsou velmi profesionální a zkušení, někteří méně. Často neabsolvovali žádné kurzy, ale získali zkušenosti přímo v terénu.

Vylezl jsi taky na Kilimandžáro? Jak bys nejvyšší horu Afriky porovnal s výstupem na Mt. Keňu? 

Obě jsou to úžasné hory. Rozdíl je v tom, že Kilimandžáro zruinovala komercializace. Denně na něj vystoupí kolem 500 lidí. Kili má lezecké cesty na jižní stěně, kdysi se tam hodně lezlo, já jsem ji přelezl v roce 2013. Pak ale tanzánské národní parky nastavily hodně pravidel a poplatků podporující komerční turismus na úkor lezení a hora je od té doby přelidněná. Teď by vám ani lézt nepovolili. Taky se mi nelíbí, že nutí lidi, aby si brali při výstupu průvodce, nosiče a kuchaře. Nemělo by to být povinné, 95 % lidí by si vzala průvodce tak jako tak.

Co by sis vybavil jako tvé nejsilnější zážitky při lezení, ať už pozitivní, tak negativní? 

Z těch pozitivních asi sólování Batianu během dvou dní se zraněním kolena, když mi bylo dvacet. Jen já a divočina, dva dny na stěně, v noci nebe obsypané hvězdami. Byl to až spirituální zážitek. Pak mě taky napadá můj pokus překonat rychlostní rekord jednoho skvělého britského lezce na vrchol Mt. Keni letos v červenci. Pohyboval jsem se rychle a vypadalo to, že rekord úplně rozdrtím. Ale pak najednou přibýval led. Celá nejtěžší délka byla pod ledem. To bylo nejnebezpečnější lezení, co jsem kdy podstoupil. Ale dokázal jsem se zastavit a vrátit se. Jinak bych tam přišel o život. Ještě dlouhou dobu poté, jsem přišel o chuť k lezení. Otřáslo to se mnou. Ale připomínal jsem si taky, jak jsem se cítil před tím, co se objevil led. To byl úžasný pocit z rychlého a plynulého pohybu po stěně. 

A negativní zážitky? Jednou mě málem zastřelila policie. Mysleli si, že jsem pašerák. Bylo to v Samburu, na severu země, kde policie zastavuje auta a kontroluje, zda nepřevážejí ze Somálska drogy, zbraně či uprchlíky.  Byl jsem s dalšími třemi Keňany v buši a hledali jsme stěny, tak jsme jim byli podezřelí, a to pak především, protože mám světlejší pleť jako Somálci (Peterova matka je z Norska a otec z Keni; poznámka autorky). Když jsem se vracel k autu, slyšel jsem, jak si připravují pušky a chystají se ke střelbě, nesnažili se vůbec o komunikaci. Naštěstí jeden z kamarádů byl běloch, tak se zastavili, když ho uviděli. Mám víc děsivých zážitků z hor. Padaly na mě kameny, když jsem sóloval. Lezel jsem i za bouřky. Tyhle věci se prostě dějí, ale mám štěstí, že jsem pořád naživu.

Zdá se, že taky se střety se zvířaty máš hodně zkušeností. Podělíš se o nějaké? 

Před týdnem utekla z národního parku hyena a pak jsem ji našel promenádovat se u mě doma, kousek za Nairobi. Šel jsem už za tmy domů, když jsem ji uviděl. Udělal jsem rámus a ona utekla. Kdybych se otočil a utíkal, bylo by více pravděpodobné, že se za mnou pustí. Taky jsem měl velké štěstí, že jsem narazil na leoparda. To je opravdu rarita. Viděl jsem jeho zářivé oči v noci v údolí u Mt. Keni. Nejdřív jsem si myslel, že je to hyena, tak jsem jí šel naproti, jen se svými holemi. Potom, co jsem zjistil, že jde o leoparda, jsem ztuhnul a počkal, až se vydal vlastní cestou.

Tak to je jiná káva než moje zážitky. Mě vyděsila i skupina paviánů na opuštěné stezce v JAR. Byla jsem tam sama, nejbližší civilizace 30 km daleko a během několika vteřin se kolem mě semknula smečka v čele s alfa samcem…

Paviány musíš vyhnat. Dělám to doma denně. Ale chovají se jinak k ženám a mužům. Obzvlášť samci se žen nebojí, nejdřív tě zkouší a pokud nezačneš ustupovat, tak tě nechají být. Já jim navíc ukážu zuby, dívám se jim přímo do očí, čímž jim ukazuju, že jsem připravený s nimi bojovat.

Na jaká zvířata člověk konkrétně může narazit na Mt. Keně? 

Na slony, buvoly, leopardy, nosorožce a moje oblíbená zvířata – damany skalní, tzv. dassie.

Ty mám taky ráda. Prý jsou příbuzní slonům, ale to na nich teda rozhodně nerozpoznám…

Údajně jde o jejich kosti, tvar lebky a tesáky. Když je porovnáš s myší, tak jsou tam značné rozdíly.

Pověz mi o svých filmových a dokumentárních počinech. Jak se vyvíjely v relativně náročných podmínkách, kdo za nimi stál a kde se vám podařilo je promítat? 

V prvé řadě je to Cold Feet o mém sólo na boso výstupu na Mt. Keňu. Ten už se objevil na několika festivalech v Evropě a vyhrál dvě ceny. A to jsme společně s režisérem Ashem Mulanou dělali kompletně všechno sami, od produkce po editování. Byl to jeho první film a hned vyhrál cenu na nizozemském horském filmovém festivale. Aktuálně pak natáčíme snímek, který měl být jen nízkorozpočtový, a nakonec to vypadá na velkofilm s více kamerami a pořádnou crew. Ve filmu bude moje sólo lezení 500m stěny Mt. Ololokwe. Taky se zaměřujeme na novou generaci lezců z kmene Samburu. Snažíme se dostat na zajímavější místa a začlenit do filmu více informací o Keni obecně, jako například blízké setkávání se zvířaty, kulturní rituály pití krve a tak dále…

Chápu, jeden z klasických rituálů, co člověk dělá před lezením…

Myslíš, že filmy pomohly a pomůžou zviditelnit lezení v Keni? Když tady totiž promluvím o lezení, každý si myslí, že mluvím o chození v horách, případně o mountaineeringu, jako např. o výstupu na Mt. Everest. A když to vysvětlím – tak častá reakce je „Proč by ses proboha dobrovolně dostávala do tak nepříjemných, nebezpečných a děsivých situací?“

Komunita lidí, co chodí po horách, je teď v Keni už celkem velká. Pro mě je lezení v základě směšný sport jako každý jiný jako třeba fotbal. Lézt po skále nebo se honit za mičudou… Jediný sport, co mi dává smysl, jsou bojové sporty. To tě učí něco, co můžeš v životě reálně využít. S jakou posedlostí lidé mluví o lezení navíc v technické terminologii, je něco vlastně docela úsměvného. Ve výsledku jen lezeš po kameni, nedává to smysl, ale je to sranda.

Ptala se: Míša Šrámková
Odpovídal: Peter Muambi Loinua M'tulatia