Výstupy na Marmoladu

Nejvyšší bod Dolomit, Punta Penia se svými 3 343 metry, se tyčí nad nádhernou horskou krajinou, jíž dominují ostré skalní vrcholky přecházející níže do suťovisek, ta se pak rozsypávají po zdánlivě nekonečných zelených lukách. Jako jediná hora v celých Dolomitech má Punta Penia ledovec! Ledovec Marmolada se natolik zaryl do paměti návštěvníků těchto hor, že se v průběhu let stal druhým názvem pro vrchol Punta Penia.

Na Punta Penii můžete vystoupit jak via ferratou, tak čistě skalní stěnou z jihu, ale také přes ledovec ze severu. Dokonce na vedlejší vrchol Punta Rocca vede i lanovka!

Milník v historii těžkého horského lezení vylezený ve dnech 2-4.8.1981 Igorem Kollerem a Jindřichem „Čumpelíkem“ Šustrem. Igor Koller s ještě sedmnáctiletým Jindrou Šustrem vylezli vizionářskou linii, která inspiruje lezce z celé Evropy už více jak 40 let. Cesta se v průběhu let dočkala volných opakování, těžkých variant a taky free solo přelezu Hansjörgem Auerem.

Výstup začnete u téhle nádherné přehrady, která se rozprostírá pod celou severní stěnou Marmolady. Je to kouzelné místo a určitě si po výstupu s chutí zchladíte nohy. Teď je ale potřeba se dostat o kus výš. 

Z parkoviště u Lago di Fedaia začněte stoupat buďto po suťovité sjezdovce, nebo po značené turistické cestě směrem na sever k ledovci Marmolada. Od chaty se vydáte cestou č. 606, která je zároveň pojmenovaná Alta Via Dolomiti 2 a protíná velký kus celého pohoří. Nejprve mírně sestoupíte a obejdete velkou skalní ostruhu, pak začnete opět stoupat a přes první drobná sněhová pole, respektive přes ledovec, míříte k prvním zajištěným úsekům.

Po pár prvních zajištěných úsecích se dostanete do sedla Forcella (2910 m) a tady na vás čeká další z atrakcí Marmolady. Výhled do jižní stěny vám dozajista vezme dech.

Dolů se stejnou cestou nechodí – na ferratě by to ani nedávalo smysl. Sestup proto vede po ledovci, v podstatě přímo na sever z vrcholu. Nejprve se držíte výrazného firnového hřebene, po zhruba 200 metrech pak odbočíte doleva ke skalnímu schodu. Ten není technicky náročný, ale je lehce exponovaný. Po dobrých chytech a stupech slezete na nižší část ledovce. Pozor na trhliny!

Je určitě důležité podotknout, že na výstup na vrchol jsou nezbytností následující technické prvky výbavy: přilba, sedací úvazek a ferratová brzda, mačky, cepín a krátké lano na navázání (plus pár karabin s pojistkou zámku). Jistě, výstup ani sestup není příliš technicky náročný, ale vede přes ledovec s trhlinami. Ten je sice často velmi dobře čitelný, ale pohybovat se na něm bez správného technického vybavení by bylo nebezpečné.

Nezapomeňte, že se jedná o ferratovou túru! Nepodceňujte tedy správnou techniku pohybu na zajištěných cestách, důkladnou přípravu a především kompletní ferratové vybavení, včetně helmy, úvazku, prsního úvazku a ferratového setu.

Opět začínáme na parkovišti na Lago di Fedaia. My jsme vyráželi v pět ráno. Po značené trase Alta Via 2. začnete stoupat kosodřevinou vzhůru pod rozbitou lanovkou až k rozcestníku v cca 2 425 metrech nad mořem. Odtud se vydáte po značce k rozbité chatě Rifugio Capanna al Ghiacciaio. Můžete začít výstup i po suťovité sjezdovce, obě cesty se poté spojují. 

Odtud po pěšině značené kamennými mužíky směrem na jih, k okraji ledovce. Pokud zde dorazíte v sezóně, bude na ledovci vyšlapaná pěšina vinoucí se přes celý ledovec. Cestou potkáte cca 5 velkých dobře viditelných trhlin, které snadno překročíte.

Opět vyrážíme z parkoviště u Lago di Fedaia – ideálně brzy ráno, my jsme startovali kolem páté. Po značené trase Alta Via 2 začnete stoupat kosodřevinou podél rozbité lanovky až k rozcestníku ve výšce zhruba 2 425 m n. m. Odtud pokračujete směrem k rozpadlé chatě Rifugio Capanna al Ghiacciaio. Alternativně můžete zvolit i přímější výstup po suťovité sjezdovce, obě varianty se ale brzy spojí.

Od chaty už pokračujete po pěšině značené kamennými mužíky směrem k okraji ledovce. V sezóně tu obvykle najdete vyšlapanou stopu, která vás bezpečně provede napříč celým ledovcem. Cestou narazíte na několik větších, ale dobře viditelných trhlin, které se dají bez větších problémů překročit.

Krátkou pauzu si můžete dát u chatky Capanna Punta Penia. Sestup vede stejnou trasou jako výstup a nezabere příliš času. Jen v nižších partiích ledovce buďte opatrní - často se tu objevuje tvrdý, místy až černý led, který není pro chůzi zrovna příjemný.

Nezapomeňte, že se jedná o ledovcovou túru! Nepodceňujte tedy ani metodiku pohybu na ledovci ani dostatečné vybavení!

Jižní stěna Marmolady patří k největším v Alpách - o tom není pochyb. Vedle samotné výšky ale zaujme i svou rozlehlostí a věhlasem. Táhne se v délce téměř 2 km a je domovem desítek horolezeckých cest, z nichž některé ve své době psaly historii alpinismu.

Výchozí body pro nástup do jižní stěny mohou být dva. Tím prvním je kemp v Malga Ciapela, který v posledních letech dokonce provozuje česká královna marmelád Blanka Milfait (vařit marmelády pod Marmoladou, to je poetické!). Z kempu k nástupu je to ale docela daleko. Nejdříve asi hodinu lesní cestou a pěšinou, pak vpadnete do nádherného a rozlehlého údolí Valle Ombretta a jím pak, s nádherným výhledem na celou jižní stěnu, pokračujete půl hodiny k chatě Rifugio Falier.

Od ní je to pak pod stěnu zhruba hodina, pěkně do kopce. Je tedy nasnadě zůstat spát na chatě a ušetřit si tak 1,5 hodiny nástupu. Variantně se také dá přespat v jeskyni nad chatou (zanechávat čisté!), ale je třeba se pak vrátit pro věci, neboť lézt se spacákem a karimatkou by se vám pravděpodobně nechtělo.

Najít nástup je zpravidla jednoduché, a to díky popularitě cesty. Nejpravděpodobněji nepolezete sami. Pokud ale ano, tak vězte, že nástup najdete vpravo od velkého žlutého výlomu. Je u něj pohodlný plácek a začíná se doleva ubíhajícím trojkovým komínem.

První dvě délky není problém spojit v jednu, jsou lehké, po úvodním komínku totiž postupujete kus po travnaté polici. Od štandu na skobách u vklíněného balvanu začíná konečně lezení. Slezete kousek dolů a pak se vrhnete do rozbitého zářezu a později stěnky, kterými postupujete v následujících 3 délkách.

První těžší délka (č. 6) vede ve špatně zajistitelné plotně. Obtížnostně je tak za 5 a popravdě si musíte vystačit na 15 metrech se dvěma skobami. Ale jde to. Hned za šestou délkou následují dvě další vcelku obtížné. Krásný spárkosokolík a nepříjemný komín, který je sice v topu psaný za 5 UIAA, ale jak časem člověku dojde, všechno je tu tak o stupeň těžší, než se píše v topu.

Komín je obzvlášť vypečený, s hladkými stěnami a spoře umístěnými chyty. V jeho polovině je potřeba z něj traverzovat vpravo za hranu, je to nejtěžší místo spodní části stěny. Kromě perfektní expozice nabídne ale také slušné zajištění. Skoby tu jsou v dostatečné míře a přímo v traverzu si můžete pomoct technicky přidržením za erární smyčku ve staré skobě. Ale jde to samozřejmě i čistě, jen to musíte trochu poladit.

Další dvě délky jsou maximálně za 4 UIAA a dovedou vás na obří polici v polovině stěny. Ideální místo na svačinu, vykonání potřeby a krátký odpočinek. Následuje přechod po suti a pokračování v lezení 11. délkou. Ta vede lehkými plotnami nejprve vpravo, aby se později ve 12. délce stočila do mělkého vhloubení vlevo. Jím a později trošku lámavým zářezem dolezete pod další význačný prvek stěny: „pocketed overhang“, neboli převis s kapsami. Tahle délka je v topu zapsána s hodnocením 5+ UIAA, a když se smíříte s tím, že ve výšce 3000 m n. m. budete muset udělat několik dynamičtějších kroků po velkých chytech v mírném převisu, asi to sedí. Celý asi 7 m dlouhý úsek je dobře zajištěný skobami a erárními smycemi v hodinách. O pár metrů výš vás ale ještě potrápí doleva ubíhající zářez, kde se musíte v jednom místě dostat přes nepříjemné bříško bez stupů.

Následuje několik méně výrazných délek po pilíři vrcholu Ombretta. Obtížnost se poněkud stupňuje a výrazným zářezem pomalu dolézáte pod klíčovou délku cesty. Jde o strmý zářez, který se napřimuje, staví do kolmého a později se stává čím dál plytším. Po asi 15 metrech zmizí stupy, chyty ve formě sokolíku prořídnou a tam, kam by se vešlo víc než 2 články prstů, je skoba. V této délce, která má asi 40 metrů, si většinou pomůžete technicky. Délka je velmi dobře zajištěna skobami a podle topa má obtížnost 6a A0. Optimistické hodnocení čistého přelezu jako 6a+ realita trochu umravní. Většina lezců, kteří zde lezli, hodnotila tuto délku čistě jako poctivé 6b.

Následující dvě délky hodně překvapí. Nejen obtížností, ale také charakterem. Vedou krásnými plotnami po dírkách, obtížnost je mezi 5 a 6 UIAA. Zde, ač už silně unaveni, se musíte smířit s tím, že nic nezaložíte, a dáte si několik 5–8metrových odlezů zajištěných skobami. Poslední délka vede komínem, v topu za 3+. Je však trochu lámavá a také výrazně obtížnější. Ve třetině se můžete vydat do komína vlevo, to ale nedoporučujeme, je to těžší a ošklivější možnost. Je lepší držet se komínku vpravo, který vás pohodlně dovede až na vršek.

Sestup pak provedete slaněním na severní stranu na ledovec (kudy slanit je jasné, ale je důležité mít na paměti, že je potřeba slanit na třikrát, jinak vám nevyjdou lana přes odtrhovou trhlinu). A poté už buď doběhnete na stanici lanovky a sjedete do Malga Ciapela, nebo to nestihnete a bude vás čekat úmorný sestup sutí až k Lago di Fedaia. Tam vás už někdo může čekat s autem.

Don Quixote je parádní horská cesta i pro průměrného lezce, ale je dobré ji nepodcenit a brát ji vážně. Zažili jsme už několik lidí, kteří v cestě neplánovaně bivakovali. Klíčová délka je podle ohlasů lezců volně tvrdé 6b. Je to tradiční alpská cesta, najdete v ní jen skoby. Je ale často lezená, takže je jejich kvalita dobrá. Na dojištění stačí sada friendů a vklíněnců. V lehkém terénu počítejte s desti až patnáctimetrovými odlezy. Nastupujte ještě za tmy. Začít lézt v 5 ráno je akorát.

Marmolada nabízí kombinaci ferrat, ledovce i vícedélkového lezení, kde se bez správného vybavení neobejdete. Podmínky se navíc mohou rychle měnit, takže se vyplatí myslet hlavně na bezpečnost a rezervu.