CZK
Měli jsme vybraných několik vrcholů, nakonec padla volba na Olperer, třetí nejvyšší horu Zillertalských Alp. Uchvátila nás svým štítem a slibovala krásné výhledy na okolní vrcholy, včetně ledovce Hintertux.
Původní plán byl zaparkovat až u majestátní přehrady Schlegeisbach, a jít odtud, ale vzhledem ke květnovému termínu a asi všeobecné alpské dovolené, byla silnice zavřená, a tak jsme museli zaparkovat o 7km dál a o cca 750 výškových metrů níž. Což bylo nakonec docela znát. Každopádně z Prahy jsme vyrazili ráno, kolem 14h jsme parkovali, trošku přebalili věci a pomalu se vydávali na cestu. Tentokrát docela „na těžko“, protože jsme nevěděli, zda budeme spát venku, nebo se povede chytit winterraum u Olpererhütte. Chata je totiž v tomto termínu zavřená.
Má se rozpršet a tak se vydáváme po asfaltce směrem nahoru, skrz tunely, a postupně ukrajujeme výškové metry směrem k nádrži. Za hodinu a půl jsme u přehrady, kde si dáváme svačinu, kocháme se, a pokračujeme dál.
Od nádrže Schlegeisbach vyrážíme už z ostra do kopce. Opouštíme asfaltku a cesta přechází v kamenitou kozí stezku a prudce stoupá vzhůru. První sníh přes cestu nás překvapí už okolo 1950m. Rázem zapadáme po kolena, a o kameny schovanými pod sněhem si brousíme kolena i holeně.
Krátce zvažujeme, zda nezvolit jinou strategii a nezkusit přelézt říčku Ripenbach na druhou stranu, kde vidíme, že je sněhu o dost méně, ale vzhledem k šířce řeky a poměrně silnému proudu se raději brodíme dál sněhem.
Od 2050 m sněhových pastí přibývá a jsou stále hlubší, místy zapadáme skoro po pás (to ještě netušíme, že zítra to bude po pás dost standardní situace). Až někde kolem zhruba 2100 m je to o něco lepší a čeká nás zas kozí stezka, tentokrát ale silně podmáčená od tajícího sněhu na hřebeni. Začíná vydatně pršet, tak navlékáme goráčovky a šprcky na batohy a stoupáme k chatě Olperer Hütte.
Že je chata zavřená, víme. Přeci jen, je květen. Ale doufáme ve winterraum. Na chatu se pochopitelně nedalo dovolat, a tak jsme nemohli situaci ověřit. Kolem 17 hodiny dorazíme k winterraumu, a už vidíme, že jsme zachráněni. Je otevřeno, a je tam úplně prázdno.
Nutno podotknout, že jde o útulnu velmi luxusně zařízenou, pokud se to tak dá říct. Topíme v kamnech a rozděláváme večeři a pivo, za hodinku je tam příjemně teplo, a po naplánování následujícího rána a pár tónech na ukulele zalezeme do spacáků a jdeme spát.
Do rána všechno oblečení i boty proschlo, v pět budíček, rychlá snídaně a kafe a už poměrně nalehko mažeme kolem šesté vzhůru. Po včerejších 1200 výškových metrech chvilku trvá, než se rozejdeme, ale daří se to a my stoupáme.
Od vrcholu nás dělí tři a půl kilometru při asi zhruba 1100 výškových metrech. Ze začátku to vypadá slibně, že většina cesty bude po kamenech a nebudeme se tedy nuceni brodit sněhem, ale záhy poznáváme, že to byla past, a sněhových polí opět zásadně přibylo. Propadáme se, a výškové metry krájíme velmi pomalu. Po pás ve sněhu každý druhý nebo třetí krok není nic příjemného, a síly ubývají rychleji, než normálně.
Mijíme vrchnol Riepen Knopf (2900m) a pozorujeme lyžaře na protilehlém Hintertuxu. Po hřebeni Riepengrat se nakonec vyškrábeme na „homoli“ (strmý kamenný vrchol cca 3100m vysoký), odkud je už vidět náš cíl - respektive mrak, který na našem vrcholu sedí, a padá zásadní rozhodnutí. Počasí se má za zhoršit, různé aplikace se nemohou shodnout, zda bude jen foukat, nebo i pršet, nebo bude bouřka, a při zvážení, že nás čeká cesta do mlhy, přes velké sněhové pole, a asi 250 - 300 výškových metrů, to otáčíme zpět a postupně lezeme dolu.
Sestup je o poznání rychlejší, ale i tak se hodně boříme, místy je to o zlomení nohy, protože sníh prostě nedrží a pod ním skryté kameny jsou jako nášlapné miny. Dorážíme do chaty, dáme rychlý oběd, sbalíme věci, a odcházíme směrem k přehradě a následně k autu.
Co říct závěrem - výstup na Olperer se nám dnes nepodařil, ale i tak to byla skvělá zkušenost, a báječná výprava na hory, a dál. Rozhodně se tam chceme vrátit a vrchol zdolat, ale bude to chtít jiný termín (a nebo skialpy či sněžnice).
Pro Hanibal sepsal Martin
