CZK
Po uplynulém výjezdu do Tater jsem zjistil, že to s těmito nejmenšími velehorami mám stejně jako s lezením na písku. Abych to vysvětlil. Do Tater, stejně jako někam na písky, jezdím velmi sporadicky a vždycky s někým, kdo se v dané oblasti vyzná a dokáže mi tak zprostředkovat ten nejlepší možný zážitek. Odpadá zdlouhavé hledání nástupů, orientace v terénu a podobné záležitosti, které člověk zažívá v prostředí, kde není domácí. Já si pak jen vždy plně užívám konkrétního okamžiku. Možná se ochuzuji o dobrodružství z prozkoumávání neznámého, ale tak to prostě mám.
Tentokrát bylo vše okořeněno ještě naprosto skvělou podmínkou, o které znalci tvrdili, že je v Tatrách jednou za mnoho let. Každopádně plán byl jasný. Lehčí lezení spojené se skialpem. Moje jediné kritérium bylo, že bych rád něco na Gerlach. Přiznávám, že jsem tak trochu sběratel vrcholů a na nejvyšší hoře Slovenska jsem ještě nebyl. Tom tedy vymyslel úderný plán – vylézt na Zadný Gerlach cestou Komarnickich (IV), sestoupit do Gerlachovského sedla a odtud vyběhnout trojkovým hřebínkem ke kříži.
Na zastávku Popradské pleso dorážíme i s naším plechovým hotýlkem v pátek večer. Chystáme vercajk na ráno, zbavujeme se přebytečných gramů (bederák z batohu, jeden šroub, karabina, čepice…) a uleháme s pocitem natěšenosti. Ranní budíček k horám prostě patří. Bez něho by to snad ani nebylo ono. V pět ráno už si to tedy štrádujeme na Popradské pleso, kde dáváme malou pauzičku a hned pokračujeme Zlomiskovou dolinou směrem na Východnou železnou bránu.
Poslední metry do sedélka jsou docela strmé, sundávám tedy lyže a dupu hezky pěkně bez prkének. Směrem na druhou stranu je to pro nás rekreační lyžaře dost podobné, takže hezky pozpátku na raka s cepínem v ruce. Tom je sjezdař o poznání lepší, nasazuje kousek pod sedlem a už se za ním práší jak za kočárem. Já si sejdu ještě o kus níž a opatrně obloučkuji za parťákem dolů. K nástupu naší cesty je to už jen kousek, na pásech jsem tam za pětadvacet minut. Už z dálky je nám jasné, že první a také klíčová délka celého výstupu – ledík za WI 3+ je parádně vytečený, takže se žádná oblízačka zprava konat nebude. Nasazujeme mačky, lyže na batoh a hurá vzhůru. Vzhledem k tomu, že sebou máme jen čtyři šrouby a jedno 7,9 milimetrové lano, je lezení poměrně dobrodružné. Člověk si také musí zvyknout na lezení s dvěma metr sedmdesát dlouhými předměty na batohu, které se poměrně často stávají nepříjemnou překážkou v pohybu. Led nakonec naštěstí hravě překonáváme dvěma délkami. Následuje ještě jeden úsek (WI 2-3) s občasným ledovým prahem a pak už jen bohapustá dupačka v nekonečném sněhovém žlabu.
Člověk si připadá skoro jako Ueli Steck. Levá, pravá, levá, pravá… Na hřebeni se znovu navazujeme a souběžně dolézáme na vrchol Zadného Gerlachu (2616 m). Odtud slézáme kousek dolů do sedélka, odkud nás čeká posledních zhruba 250 metrů trojkovým hřebenem na Gerlachovský štít (2654 m). Výhledy jak někde v Himálaji, podmínka naprosto betonová. Co víc si přát. Snad jen, aby člověk nebyl takové kopyto na lyžích jako já. Sjezd dolů sice nějak zvládám, ale o rozkoši bych rozhodně nemluvil. Sjíždíme až dolů na Tatranskou magistrálu, po které šlapeme ještě dobré tři hodiny dolů k autu. Poslední úsek volíme dost na random, nechce se nám totiž stoupat do sedla pod Ostrvou.
Druhý den volíme více pohodový program. Žlab Samuhel – Vestenický (IV) na Tupou (2284 m) se zdá jako docela příjemná alternativa a oproti sobotní akci jako procházka. Na Popradském jsme zase jako první. Pokračujeme směrem jako včera, jen to balíme zhruba v půli Zlomiskové a hybaj nahoru vstříc obřímu žlabu. Lezení se odehrává tentokrát pouze na prvních osmdesáti metrech. První délku tahám já. Luxusní sedmdesáti pěti metrová tatranská drnovačka s občasným skalním prahem. Druhá délka je o něco lehčí a za chvíli už jsme zase na začátku žlabu. Teď to chce nahodit mód terminátor a dupat hore. Člověk se ke konci cítí trochu jako někde v Nepálu. Deset kroků, vydýchat, a tak pořád dokola. Kolem desáté jsme na Tupé, ze které skrz stádo kamzíků míříme na Lučné sedlo. Odtud parádním sjezdem, který si kupodivu užívám i já, zpátky do Zlomiskové doliny a na Popradské pleso. Do protivky potkáváme mraky lidí, kteří teprve na dnešní túru vyrážejí. Holt, kdo si přivstane, je dřív doma. S tímto heslem nasedáme kolem jedné dole do káry a frčíme směr rodná hrouda.
Akce se tentokrát vydařila na výbornou. Chvílemi přemýšlím, jestli to nebylo až kýčovitě parádní. Hory však takové naštěstí umějí být. Díky za to a příště zas.
Text: Filip Zaoral
Video/Fotky: Filip Zaoral a Tomáš Černý
