CZK
Sedím na pláži ve Španělsku a snažím se dokončit tento článek. Dala jsem si docela na čas, napsat článek o highline projektu není nic těžkého, ale tentokrát je to osobní a tak si dávám záležet na výběru slov. Tento highline projekt je splněním mých nejdivočejších snů.
Už jako malá holka jsem snila o tom, jaké by to bylo žít v horách. Rodiče mě v zimě brávali na lyže do Alp a v létě zase na túry do slovenských Tater. Vždycky jsem obdivovala pohodovost a nadhled horalů.
Když mi bylo 17 let, přišly zdravotní problémy. Ruptura mozkového aneurysmatu, následná operace, několik týdnů v nemocnici, pak doma a následná rehabilitace. Trvalo mi skoro 2 roky, než jsem mohla běžet 2 km bez obav, že se někde zhroutim. A když už jsem si myslela, že mám vyhráno, přišla posttraumatická stresová choroba. A mně připadalo, jako bych ztratila nad svým tělem kontrolu. Postupně se ztrácela důvěra nejen v mé tělo, ale i v sebe sama. Sny se pomalu rozplývaly.
Ale pak jsem objevila slackline.
Jako slacklinového nováčka mě přijal německý outdoorový tým One Inch Dreams. Kluci mě naučili napínat lajny, vzali mě na hustý highline do hor a ukázali mi, že můj handicap mě nelimituje ve snění. Hlavně můj bývalý přítel Alexander Schulz, první člověk na světě, co přešel 100 m na highline a držitel mnoha dalších světových rekordů. Ukázal mi, že i já můžu být součástí nějakého horského projektu a pokud budu chtít, naučit se dá cokoliv. Dodnes jsme velmi blízcí přátelé a můžu se na něj kdykoliv obrátit pro radu. Pomalu a jistě jsem začala snít a mým největším snem bylo přejít kilo na highline. To se mi podařilo v roce 2019. Třešničkou na dortu bylo, že jsem se stala první Češkou, co překonala tuto hranici. Tento přechod mě nakopl k tomu, abych vytrvala a nebála se plnit si své sny.
V letošním roce jsem se definitivně přestěhovala do hor, do vlastního s výhledem na ledovce. No a když jsem z balkonu koukala na nádherné masívy, uviděla jsem spot. Tam by chtělo napnout highline! Takže jsem začala sondovat a lidé ve vesničce mi řekli, že nejsem sama, kdo měl ten nápad a že už se chystá tým. Neváhala jsem a oslovila jsem tuto partu. Vyšlo to, vzali mě do týmu a já se začala neskutečně těšit. V plánu bylo napnout 620m dlouhou highline v nadmořské výšce přes 2600 m.n.m a vysokou skoro 300 m.
Napínání začínalo ve čtvrtek, nemohla jsem se úplně všeho zúčastnit, protože mě v pátek čekaly povinnosti fyzioterapeuta. Ale v sobotu ráno už jsem se s plným báglem a velkým očekáváním vypravila do hor.
Kousek cesty se dalo vyjet kabinkou, ale pak už se muselo po svých až do horské chaty v 2500m.n.m. Správce chaty mi dovolil postavit si stan vedle, protože bylo plno a naštěstí mi schoval i něco k večeři.
Sobota byla spíše oddechovým dnem po výšlapu a já užívala výhledy ze stanu.
V neděli jsem se vypravila prozkoumat terén. Na takovou velkou highline se píše pořadník, aby každý měl dostatečný čas vyzkoušet. Věděla jsem, že v neděli to na mě nevyšlo a že půjdu až v pondělí, takže jsem se rozhodla dojít vyzkoušet nová lana z Hanibalu. Jojo, 6b v takové nadmořské výšce není to samé jako na stěně. Z lezení jsem byla vyřízená, ale když jsem se vracela k horské chatě, viděla jsem, že na highline nikdo není. Tak jsem zase zkusila štěstí a vyšlo to a já si mohla užít poslední půl hodinku při západu slunce než přišla tma.
Večer jsme strávili v horské chatě, kde hrála hudba a tančily se místní folklorní tance a správce chaty nám dal ochutnat Génépi (něco jako francouzskou Becherovku).
V pondělí ráno jsem se vzbudila pěkně nervózní, na řadu jsem měla přijít kolem 11 hodiny. Takže pořádná snídaně, trocha protažení při józe a jde se na to!
Ani nedokážu slovy popsat ten pocit. Šlo se mi krásně, s lehkostí a hlavně s úsměvem!!! Splnil se mi sen, žiji v horách a můžu napnout mega lajnu „kousek“ od baráku. Highline jsem sice bez pádu nepřešla, ale ani jsem neměla takové ambice. Šla jsem si to hlavně užít a taky jsem si to pořádně užila. Dokázala jsem to! Je za tím hodně let práce, ale dala jsem se fyzicky i psychicky dohromady a teď můžu naplno užívat hor.
Na highline jsem strávila přes dvě hodiny. Mně to ani nepřišlo. Vychutnávala jsem si každý krok a dokonce to, že jsem z lajny viděla na můj balkón dole ve vesničce v údolí. V pondělí k večeru začalo sundávání lajny a postupné snášení materiálu dolů, které trvalo až do úterka. Ale já musela v noci partu opustit, protože jsem ráno vstávala do práce. Pochod s těžkým báglem a čelovkou se zdál mnohem delší než je ve skutečnosti.
Byly to neuvěřitelné dny, na které budu vždycky s úsměvem vzpomínat a můj výhled z balkónu už nikdy nebude stejný.
Tento článek je hlavně pro všechny, co si prošli nějakými zdravotními potížemi či životními trablemi. Chce to odvahu nebát se snít a kuráž vydržet, ale stojí to za to, protože sny se opravdu plní.
