O myších a medvědech

Psal se rok 2019, když jsem sebrala quest “Nad Tatrou sa blýská”. V té době jsem ještě netušila, že k jeho odevzdání dojde až letos v říjnu.  

Státní svátek uprostřed týdne, nová karimatka a deficit výškových metrů. Čas vyměnit šaty za softshell a o holi vyrazit do kopců.  

Hřebenovku můžete jít buďto z Donoval do Telgártu, nebo obráceně. My se inspirovali místními, kteří chodí za sluncem, čili z východu na západ. Legendy praví, že je tato varianta snazší, hezčí a bohatší na výhledy.

Hned na začátku jsme varováni před zvýšeným pohybem medvědů, a protože jsme s tím počítali, začínáme Slovensko seznamovat s našimi hlasy. Ve skupině o dvou kusech stoupáme na nejvyšší vrchol prvního dne. Kráľova hoľa ve výšce 1946 m.n.m. se ráda krčí v mlze a zvědavce vyhání dotěrným větrem. Nejeli jsme ale takhle daleko, abychom si to nechali líbit, a tak posedáváme, kocháme se mraky a svačíme. Jóó, svačinky, ty jsou vůbec to nejpříjemnější na všech těch kilometrech.

Když nás sluníčko doprovodí až k útulně, rozloučíme se, vytahujeme světaznalý Var 2 a vytváříme silné gastro zážitky. Voda je hned u útulny, spolu s ní taky kadibudka obsahující toaleťák a dokonce i antibakteriální gel. Prostě all inclusive.

Doporučení na závěr – nechte se zlákat na místní 11° pivíčko a na nocleh si udělejte rezervaci. Spát ale můžete i venku jak v erárním stanu, tak svém.

0 medvědů, 16 km, 1 244 m ↑ 718 m ↓

Podzim se předvádí v celé své kráse a ukazuje, že do Tater skutečně patří. Zalesněné úseky hrají všemi barvami, což ještě podpoříme zapatláním se od borůvek a brusinek. Chrochtáme blahem a doufáme, že jsme zrovna nepřipravili o večeři jednoho z místních chlupáčů.

Na to, že krize většinou přichází s třetím dnem, je tento den únavný a nejnáročnější ze všech. Lesy jsou plné popadaných stromů, při jejichž přelézání je kreativita na místě. Nefungovalo ani Wingardium Leviosa, a to bych se vsadila, že jsme do toho dali všechno.

Ramža je tak trochu ztracená v lese a cesta k ní je nekonečná. Sestupy jsou strmé a dle vyprávění ostatních i plné zmijí chytajících bronz.  

Do Ramži nakonec docházíme opálení a příjemně hladoví. V útulně nechybí kamínka ani myši. No, tak snad jim bude cizí jídlo chutnat víc než to moje, říkala jsem si. Naivně.

I tady je voda nadosah, stačí ujít zhruba 500 m a jste u bohatého pramene.

Večer trávíme příjemně u ohně, zpovídáme ostatní výletníky a vyměňujeme si dojmy z cest. Před usnutím děkuji za špunty do uší.

0 medvědů, 20 km, 1 021 m ↑ 1 181 m ↓

Ráno vládne panika, myši prý jely celou noc. Jestli zbylo nějaké jídlo, nebude ho prý v čem nést. Na zemi se válely kousky látek všemožných barev. Jsem na dovolené, nestresuju se.  

Batoh vypadá v pořádku, jídlo taky. Však mám dobrou karmu, ne?!

Balím a rychle opouštím myší mordor. Jdu vařit, chytnu pet lahev a než stihnu otevřít uzávěr, jsem celá mokrá a bez vody. Potvory mi chtěly ulehčit a prokousaly dno lahve. Kleju a plánuju jak s karmou zatočím.

Kombinací ranního sluníčka a rychleschnoucího materiálu jsem ale suchá ještě před odchodem.

Čeká nás poslední půlden strávený v lesích, odpoledne už budeme shlížet z hřebenu dolů. Říkali.

Klesání do sedla Priehyba je hodně prudké a kamenité. Kousek před sedlem Čertovica končí medvědí výstrahy. Jsme rádi, že jsme se nestali ničí večeří, ale se zpěvem nekončíme, Veď príbeh nekončí, ja ďalej hrám…  

V sedle jsou bohaté možnosti, jak se posilnit před výstupem do prudkého kopce. Jsme natěšení, protože hřeben a výhledy se blíží. To budou panoramata, panečku!  

Cesta je odpočinková, v nohách nemáme ani tisíc výškových metrů. Míjíme velké množství medvědích pobytových znaků, ale na nás si brumla nepřijde. Přichází mlha, ve které se těšení na výhledy postupně rozpouští. Od chaty nás dělí pár minut chůze, když potkáváme zatoulaného cizokrajného turistu snažícího dostat se na Ďumbier. No, pane, to musíte opačným směrem. A jestli ta vaše flanelka není ve skutečnosti membránová, tak hodně štěstí!  

Z pohledu na turistu jsme dostali hlad, takže svačíme, protože proč se nenajíst před příchodem na chatu.

Chatu máme nakonec celou pro sebe, k dispozici je dokonce i sprcha a šťavnatý jídelní lístek. Necháváme si vyprávět o životě v horách, brusinkách i vykrmování medvědů.  

0 medvědů, 15,2 km, 970 m ↑ 511 m ↓

Ráno se probouzíme královsky vyspaní, aby taky ne, když nám patřil všechen prostor. Před očima už vidím objednanou krupicovou kaši s kakaem a přemýšlím, zda ji zamíchat, nebo jíst od kraje.  

Najednou místo kaše vidím skrze karimatku.  

Aha, tak přece jen jsme neměli chatu pro sebe! Myšky mi zas chtěly odlehčit, tentokrát se jim ale zalíbila moje zbrusu nová Thermarestka. Jeden důlek prokousaly, druhý pokadily. Hubuju myším celého světa a zároveň si přeji, aby na příští štaci byli hlodavci méně akční.

S pochybami o své karmě spucuji celou krupicovou kaši a chvilku to vypadá, že je svět opět v pořádku. Vyrážíme na cestu. Na plánu dnešního dne je Ďumbier, Chopok a kotel čaje na Ďurkové.  

Počasí se během noci ještě zhoršilo – je mlha, fouká a prší. To nevypadá na ty výhledy, které nám byly slíbeny.  

Nadšení nás však neopouští, pokračujeme v cestě na nejvyšší vrchol této výpravy.  

Cesta je kamenitá, dáváme si pozor, abychom nezahučeli ze svahu dolů. Okolní příroda je ale krásná i přesto, že není zalitá sluncem. Hlavu otáčím do všech stran a každý podezřelý kámen nebo keř pasuju na medvěda.

A je tam! Z kamene je najednou medvědí zadek a místo keře na nás kouká chlupatá hlava. V hlavě mi naskakují všechny vzpomínky na dětství a taky facebookové rady “Jak přeprat medvěda v 10 krocích”. Pokojně se legitimujeme, jak psali v návodu a čekáme, jak to lidojed vyřeší za nás všechny.  

Očividně jsme mu po sprše nepřišli nijak zajímaví, protože se chladně otočí a pokračuje v pojídání brusinek. Poděkujeme a upalujeme dál do mlhy. Cestou zpíváme, jak u stánků na levnou krásu postává severní vítr, a vlastně cokoliv, jen ať se o naší síle ví široko daleko!  

Polovina výpravy zdolává nejvyšší vrchol, zatímco já utíkám dešti i větru a stavím až na Chopku. Vrchol zeje prázdnotou, protože, jak se dozvíme v Ďurkové, Slovák by v tomhle počasí nikam nešel. U čaje zvolávám třikrát sláva nepromokavým kalhotám.

Protože jsme zrovna v místě, kde jsme před dvěma lety putování ukončili, zaraduju se nad myšlenkou, že dneska tomu je jinak.

Navzdory vládnoucímu nečasu opouštíme vyhřátou chatu. Ukazatel straší 4 hodinami chůze. Nastavujeme režim Raketa. Za dvě a půl hodiny jsme na místě. Během té doby se stihne mlha rozpustit, na pár minut vykoukne sluníčko, ale po chvilce je opět vše ztraceno v mlíku.  

Terén byl patřičně blátivý, takže místní kamínka přichází vhod. Seznamujeme se s dalšími hikery, kteří přechází SNP a kvůli nepřízni počasí zůstali o den víc v chatě. Mezi těmi suchými a učesanými lidmi vypadáme trochu jako exoti, ale brzy sladíme krok.  

1 medvěd, 16,7 km, 1 169 m ↑ 1 281 m ↓

Ještě ráno počítáme, že dojdeme do Hiadelského sedla, kde přespíme a do Donoval se přesuneme až další den, v sobotu. 30 km za den se nám jít nechce, navíc má být hezky, tak si ještě užijeme poslední chvíle venku.  

Hezky nakonec vůbec není. Naopak je ještě hůř než předchozí den. Šlapeme bez zastavení. Vítr nepříjemně fackuje tváře, boty nasáklé vodou ztěžují každý krok. Zpěvem tentokrát neděsíme medvědy, ale prosíme sluníčko, aby nás aspoň pozdravilo.

Nepozdraví. Až mě uráží, jak nás ignoruje.  

Jeden by řekl, že cesta domů už musí být z kopce, když celou dobu jdete do kopce, ale v Tatrách ne. V Tatrách vylezete na kopec a cestou dolů taky lezete na kopec. Ano, je to možné.

Asi po třech hodinách přestává pršet. Tleskáme dojetím. Doháníme obě skupinky, které vyrazily před námi, což znamená, že jsme do Hiadelského sedla dorazili tak akorát na oběd. Sestup do sedla byl nepříjemný a ostrý.  

Pro změnu nás vítají myši. Facebook psal, že jsou v Tatrách přemnožení medvědi, ne myši. Jen počkejte, moji karimatku tentokrát nedostanete!  

Chvilku čumákujeme, vaříme a klábosíme s příchozími. Jsou pohostinní a my ochotně přikyvujeme všem pobídkám k napití se. Připíjíme si, čímž posilujeme jak imunitu, tak… všechno ostatní.  

Čas se nekrátí, zato sluníčko vystrkuje růžky. Spontánně se rozhodneme dokončit přechod ještě dnes a večer strávit v civilizaci.

Cestou na Kozí Chrbát nás po dvou dnech deště propaluje sluníčko. Kopec je to vydatný, po dešti navíc dost blátivý a klouzavý. Jakmile jsme nahoře, vidíme přesně to, na co jsme se tak moc těšili. Úzká klikatící se pěšinka na hřebeni, která nás dovede až k čistým peřinám. Užíváme si pohodu, ticho a klid, který hory přináší. V každém kroce cítím štěstí.  

Zvládli jsme to.

0 medvědů, 27,8 km, 1 284 m ↑ 1 943 m ↓

Shrnutí na závěr – s vodou si nemusíte lámat hlavu, studánky jsou u každého nocoviště. Přechod v pohodě zvládnete i nalehko bez stanu. Mimo zmíněná nocoviště ještě stojí za zmínku Útulna pod Kečkou, která je v závěru (nebo na začátku) trasy, kousek od Donoval. 

Na Andrejcovu je dobré udělat rezervaci, stejně tak na Chatu generála M.R. Štefánika, zejména pokud se tam chystáte o víkendu. Nezapomeňte s sebou eura, za nocování se platí. Ďurková 7 €, Štefánička 18 € (na matraci na půdě, pokoj je dražší), Andrejcová asi 5 €. Až na Ramžu jsou všude měkké matrace, takže bohatě stačí lehká pěnovka.

Před túrou si ověřte, jaké má být počasí. Jasně, hory jsou hory a proměnlivost počasí tomu odpovídá, ale i tak. A tomu přizpůsobte volbu vybavení. 

Sestupy jsou v Tatrách prudké a plné kamenů, zejména pak v oblasti Prašivé, ale neřekla bych, že je nutností mít těžké pohorky. Mně se nízké La Sportivy osvědčily. Pokud chcete nějaký vícedenní přechod na začátek, Nízké Tatry by neměly utéct vaší pozornosti. :) Nepodceňujte své síly a šetřete se!