CZK
Koho nezajímá fňukání, může tenhle článek rovnou přeskočit. Nehodlám nikomu kazit náladu.
Zároveň je dost možné, že někomu náladu zvednu. Jsem si dost jistá, že někde na světě taky někdo nemůže spát, protože ho bolí záda. Takže než si potřetí zacvičím a potřetí zkusím zabrat, tak napíšu tenhle článek, který se nehodí do vypulírované insta doby.
Miky se narodil před osmi měsíci a je to fakt boží klučík. Miminko pro začátečníky. Můj muž je ten okouzlující Kwjet z posledního Onsajtu. A k tomu máme supr ochotné babičky, dědečky a kamarády. Do téhle idylky musím započítat ještě šikovné lidi, co se mi snaží pomoct s diastázou (rozestupem břišních svalů). Jen do té dokonalosti nezapadá, že Miky ztěžknul dřív, než jsme dala do kupy vnitřní svalstvo. Ikdyž od konce šestinedělí cvičím. Asi by mě moc netrápilo, že nemůžu na lajny a vlastně ani nijak intenzivněji sportovat. Ale, že se na své tělo nemůžu spolehnout mi docela vadí. Ikdyž mám program velmi něžný a miminko, co se v noci moc nebudí, tak bývám docela pravidelně, tak vyčerpaná, že jen bezvládně ležím na zemi v obýváku, nejsem schopna dát prádlo do pračky a uvařit si oběd natož vyjít ven.
Ať na té zemi cvičím, nebo jen sbírám sílu na cestu do kuchyně, vím, že si nemám na co stěžovat. Na světě je tolik lidí, co se mají hůř. Bohužel toto usazení mé situace do kontextu po půl roce přetrvávající slabosti a únavy přestává fungovat.
Tohle nepíši proto, abyste mě litovali. Ani abyste mi psali tipy, co s tím. Píšu to protože, dnes a předevčírem a týden zpět, prostě když mi není hej, tak bych si moc ráda přečetla takovýhle článek. Že je někdo taky v procesu hojení, zkoušení, zkoumání, co na něj funguje a co ne. A možná bych si i chtěla přečíst, že někomu dochází motivace. Tak jako mě. Prostě jen z pocitu, že už je to dlouhé a neměnné.
Foto: Vašek Čajka
Má slova jsou zostřená nocí, kdy nemohu spát a vím, že zítra budu zas unavená. Ale nutno dodat, že zažívám i spoustu plných a šťavnatých dní. Jsem vděčná za tu obrovskou spoustu lidí, co mi s úsměvem a lehkostí pomáhá v běžném životě i s během slackline academie. A že přes všechna omezení můžu dělat kurzy, na kterých do mě vjede takové síly, že zářím.
Je mi jasné, že jednou zas budu překypovat energií a ta bude prosakovat do všeho, co dělám. Ale kdy to bude? To se neví. Každopádně můžu se na to těšit. A jak řekl Kolouch (Český slack průkopník) „Můžeš se těšit na to, co bude. Ale podle mě je lepší těšit se z toho, co je teď.“
Beru bodlinkatý míček a jdu se s tím moudrem poválet na zem.
Přeji vám všem, co jste dočetli až sem, ať se vám daří. A přeji to i těm, co nedočetli. Dobrou.
