CZK
Lezecké cesty se dělí na ty hezké a na ty ošklivé. O hezkých liniích viditelných na první pohled už z parkoviště se píše pořád. Pojďme se dnes zaměřit na opačnou stránku lezeckého spektra. Na směry, o kterých většina lezců ani neví nebo kolem nich jen chodí a nikdy se do nich nepustí, protože jsou tyto cesty opředeny jistým tajemnem.
Krasového Hnusáka vymyslela brněnská skvadra krasových nadšenců někdy na podzim roku 2009. Původně se jednalo o seznam sta cest po celém Moravském krase, které byly něčím specifické. Všechny cesty lze rozdělit do pomyslných tří kategorií. V první řadě se jedná o opravdové hnusy plné hlíny, lokrů, kořenů a kopřiv. Druhá skupina obsahuje pověstné krasové bouldrvýjeby. Na pohled pěkné linky s nic neříkajícím číslem, které ale obsahují dva, tři, čtyři ultra těžké kroky, jejichž překonání mnohdy souvisí s nějakou specifickou krasovou fintou. No a do třetice jsou to cesty, které by se daly nazvat jako „rádobysportovky“. Ty se povětšinou skrývají v srdci sportovních sektorů a na rozdíl od okolních cest obsahují velmi málo železa, což do hry vnáší trochu toho morálového koření.
Aleluja 7-, Žleby – Rorejsi
O této cestě se tvrdí, že se jedná o jednu z nejserióznějších, rozuměj nejnebezpečnějších cest v Krase. O tom jsem se ostatně sám přesvědčil. Po lehkém nástupu následuje pasáž po dunivém je slabé slovo pilířku, za který jsem se snažil dát alespoň nějaké frendy. Vždy když jsem ale za pilířek zabral, mezera se nepatrně zvětšila a frend vyklouzl. Takto jsem dolezl k hypnotizované skobě zatlučené ještě samým autorem cesty v roce 1979. V tu chvíli se jednalo a svatostánek pohody a bezpečí. S rostoucími metry od skoby a s vidinou, že další jištění založím až zhruba po sedmi metrech v koutku se má důvěra v tuto inkriminovanou skobu začala snižovat. To však bylo zcela zbytečné, protože následovala její zatěžkávací zkouška a ta mrška to v pohodě ustála. Pod rukou se mi vylomil kámen a já to poslal takových osm metrů do této staré rakoviny. Po spuštění na zem jsem se nadechl, stáhl lano a cestu na druhý pokus vylezl.
Aleluja 7-, Žleby – Rorejsi
O této cestě se tvrdí, že se jedná o jednu z nejserióznějších, rozuměj nejnebezpečnějších cest v Krase. O tom jsem se ostatně sám přesvědčil. Po lehkém nástupu následuje pasáž po dunivém je slabé slovo pilířku, za který jsem se snažil dát alespoň nějaké frendy. Vždy když jsem ale za pilířek zabral, mezera se nepatrně zvětšila a frend vyklouzl. Takto jsem dolezl k hypnotizované skobě zatlučené ještě samým autorem cesty v roce 1979. V tu chvíli se jednalo a svatostánek pohody a bezpečí. S rostoucími metry od skoby a s vidinou, že další jištění založím až zhruba po sedmi metrech v koutku se má důvěra v tuto inkriminovanou skobu začala snižovat. To však bylo zcela zbytečné, protože následovala její zatěžkávací zkouška a ta mrška to v pohodě ustála. Pod rukou se mi vylomil kámen a já to poslal takových osm metrů do této staré rakoviny. Po spuštění na zem jsem se nadechl, stáhl lano a cestu na druhý pokus vylezl.
Celá idea této neoficiální soutěže byla poměrně jednoduchá. Vdechnout těmto opomíjeným kouskům nový život. Cílem bylo, aby se nelezly pořád dokola ty stejné směry, ale aby lidé začali znovuobjevovat a aby se do krasového lezení vrátilo to správné lezecké dobrodružství. Pro ozvláštnění zde bylo ještě dodatečné pravidlo, že kdo dosáhne počtu padesáti kusů, může dvě nové linie přidat. Celkem se tedy seznam ustálil na nějakých 117 cestách. Oficiální soutěž byla již dávno ukončena. Výhercem se i přes drobné neshody stal krasový správce skal a člověk, který má v Krase druhý domov, Vlk. Po skončení celé akce se na Hnusáka pomalu zase zapomnělo. Cesty opět zarostly mechem, staré skoby ještě více zrezly a lidé se zase přesunuli na Indii, Vaňousy či do Rudic.
Ve mně však touha po kompletaci celého seznamu vydržela a v průběhu více než deseti let jsem postupně odškrtával jednotlivé kousky a pomaličku tak skládal celou skládanku dohromady. Na tomto místě by asi bylo dobré poznamenat, že pro úspěšnou kompletaci musí být člověk poměrně univerzálním lezcem. Ano, na jednu stranu člověk musí umět pořádně zabrat za lištu (nejtěžší cesta v seznamu je za 9+), to však ale nestačí. Správný Hnusák musí být opravdu odhodlán a nesmí ho zastavit ani zdánlivě nezajistitelný terén. Musí si umět poradit s nestabilní či stále vlhkou skálou a nezpanikařit při dlouhém odlezu.
Mainstreamový lezci by člověka, který Krasového Hnusáka sbírá asi nazvali bláznem či pacientem. Možná mají pravdu.
Na začátku letošního června se mi povedlo po dlouhém boji vylézt poslední cestu na tomto magickém listu a stal jsem se tak pokud dobře vím prvním, kdo celý seznam zřetězil. Dle mého názoru nejde rozhodně o nic zásadního a převratného, jen v tom cítím jakési zadostiučinění, osobní naplnění a prohloubení mé lásky k Moravskému krasu.
Pojďme se ale nyní blíže podívat na některé špeky, o kterých se tu celou dobu bavíme. Vyberu a níže popíšu několik cest, které se mi navždy vryly do paměti.
Jednonýtová 9+, Údolí Říčky – Bajerova skála
Tady jde o úplně jiný druh zábavy. Celá linka má asi osm metrů a jedná se v podstatě o jednokrokový krutobouldr. Kdo nerozpaží z malého bočáku do střední lišty má problém. Mě to nevycházelo asi o dva centimetry. Zkoušel jsem všechno možné, ale pořád nic. Dokonce jsem si vzal na levou nohu nástupovou botu, abych si tak za pomoci tlustší podrážky pomohl o pár milimetrů. Pořád ale nic. Ze zoufalství jsem pak jednou zkusil zcela jiný program. Všiml jsem si, že mezi dvěma klíčovými chyty je ještě špatná oblina. Tu se mi nakonec podařilo udržet a z ní už to do kýženého chytu nebylo tak daleko. Když se chce, tak to prostě skoro vždycky jde.
Jednonýtová 9+, Údolí Říčky – Bajerova skála
Tady jde o úplně jiný druh zábavy. Celá linka má asi osm metrů a jedná se v podstatě o jednokrokový krutobouldr. Kdo nerozpaží z malého bočáku do střední lišty má problém. Mě to nevycházelo asi o dva centimetry. Zkoušel jsem všechno možné, ale pořád nic. Dokonce jsem si vzal na levou nohu nástupovou botu, abych si tak za pomoci tlustší podrážky pomohl o pár milimetrů. Pořád ale nic. Ze zoufalství jsem pak jednou zkusil zcela jiný program. Všiml jsem si, že mezi dvěma klíčovými chyty je ještě špatná oblina. Tu se mi nakonec podařilo udržet a z ní už to do kýženého chytu nebylo tak daleko. Když se chce, tak to prostě skoro vždycky jde.
Kocovina 5, Žleby – Kůň
Další z vražedných Mauglího cest. Mě to však tak hrozné nepřišlo. Pod klíčové místo se mi povedlo namontovat celkem obstojné hodiny a tutový frend. Pak stačilo nebrat pětkové lokry, ale trochu menší lišty a člověk byl na štandu. Druhá délka je pak spíše do počtu. Jištění v ní sice nehledejte, ale už se není moc čeho bát.
Kocovina 5, Žleby – Kůň
Další z vražedných Mauglího cest. Mě to však tak hrozné nepřišlo. Pod klíčové místo se mi povedlo namontovat celkem obstojné hodiny a tutový frend. Pak stačilo nebrat pětkové lokry, ale trochu menší lišty a člověk byl na štandu. Druhá délka je pak spíše do počtu. Jištění v ní sice nehledejte, ale už se není moc čeho bát.
Pozdní sběr 8+/9-, Žleby – Macocha
Za mě jedna z nej cest v dané obtížnosti v celém Krase. Vlastně vůbec netuším, proč je tato kráska na seznamu. Asi proto, aby se začala více lézt. Nachází se totiž v horním patře Macochy, takže je zde poněkud složitější logistika. Jedná se ale o skvostné technické lezení v pevné skále s bouldrem na konci. Pro mě se stala výjimečnou i tím, že se povedla na OS, čímž se stala mou nejtěžší cestou tímto stylem v Krase.
Pozdní sběr 8+/9-, Žleby – Macocha
Za mě jedna z nej cest v dané obtížnosti v celém Krase. Vlastně vůbec netuším, proč je tato kráska na seznamu. Asi proto, aby se začala více lézt. Nachází se totiž v horním patře Macochy, takže je zde poněkud složitější logistika. Jedná se ale o skvostné technické lezení v pevné skále s bouldrem na konci. Pro mě se stala výjimečnou i tím, že se povedla na OS, čímž se stala mou nejtěžší cestou tímto stylem v Krase.
La srala 4, Žleby – Kůň
Šedesát metrů lezení, kdy zhruba polovina je po skále a zbytek po zarostlých policích, tenkých stromcích a neskutečných lokrech. Zajistit se nějak dala, ale ruku do ohně bych dal asi jen za dvě skobky, tři frendy, jeden stromek a jediný nýt v celé cestě. No uznejte, že to na šedesát metrů opravdu není mnoho.
La srala 4, Žleby – Kůň
Šedesát metrů lezení, kdy zhruba polovina je po skále a zbytek po zarostlých policích, tenkých stromcích a neskutečných lokrech. Zajistit se nějak dala, ale ruku do ohně bych dal asi jen za dvě skobky, tři frendy, jeden stromek a jediný nýt v celé cestě. No uznejte, že to na šedesát metrů opravdu není mnoho.
