CZK
Na fotkách u prvního pokusu čtu letní měsíc roku 2011. Vyrážíme s berounskou partou. Vše: jak se jede, jak se jde přes ledovec, spí se na punk pod šutrem, či v mlze na chatě přeskočím. Prostě ráno zvoní budík. Mlha!Rozhodujeme, že postel je nám milejší než pořádný pokus o vrchol Zinalrothornu. Po dvou hodinách spánku navíc vstáváme a zjišťujeme, že je nádherný den. Co tedy? Rychlá snídaně a s pořádným zpožděním nástup na ledovec. Dolejzáme na hřeben, kterej je na Zinal fakt dlouhej. Rozhodujeme se a otáčíme. První pytel! "No nic, hora tu zůstane, já se vrátím."
O pár a jeden rok navíc vyrážím s Markem, Ferem a Cupalem směr hory. V rozhodování je toho dost. Tatry nepřejou počasím a tak se rozmýšlí něco více na západ. Podjedeme frontu a frčíme do Alp, do Wallisu. Už dlouho jsem mluvil o Zinalrothornu a tak se jede do malé doliny, která nabízí velké množství stěn otočených na sever. My ale máme zálusk na Zinalrothorn. Jenže je už zima. Sníh už padá i přes den. První den nástupu je opruz, utrpení. Prostě to, co horolezec nemá moc rád. Chůze. 5-hodinová chůze s ranečkem na zádech, ve kterém nenaleznete buchty s tvarohem od maminky.
Vím o chatě, která tam je, ale nemáme tušení, zdali funguje. Po příchodu nás potěší otevřeným Winterraumem. Následující noci stejně spím někde v prostoru mimo chatu, jelikož jsem si na zádech vynesl spacák a karimatku k tomu. Proč si tedy neužít hvězd, které jsou tak nějak blíž.
Po aklimatizaci na Blanc de Moming (3638) sestupujeme na chatu, večer rum, jídlo a spánek.
Ráno ve 3:30 vstávačka. Vykouknu ze spacáku ve 3:45 a na chatě žádné světélko. Jdu tedy pro ně. Přijdu do pokoje, něco křiknu a Marek mi odpovídá, rozespalej: "Když jsou přeci teprv tři." Omlouvám se a jdu se protáhnout. Mára po chvilce přichází a poznámka o změně času vše vysvětluje.
Snídaně a ještě za pořádné tmy ve svitu čelovek stoupáme na ledovec. Je krásně umrznuto a tak z ledovce nastupujeme do sólo výstupu na hřeben středem stěny. Fero nalejzá nějak moc doleva. Já už jsem konečně na čtyřech a tak se dostávám do vedení skupiny. U chůze tomu tak není :) Marka a Cupyho vedu sněhy a ledem doprava. Pořvávám na Fera, ať to sleze a napojí se na nás. Neposlouchá a tak mu shora o cca 30 minut později házím lano, aby ztráta času zůstala jediným problémem, který z toho plyne. Pokračujeme po hřebeni. Podle plánu hodina mínus. V jednom místě, které je jako stvořené pro bivak(aspoň v zimních měsících) proběhne navázání, domluva, že to vše budu tahat a tak začínám lézt.
Lezení je těžší, přesto krásné. Jištění se dá zakládat po cca 5 metrových odlezech. Prostě krása. Je slunečný den a předpověď hlásí podmínky stále dobré. Počítám s bivakem, ale kluci moc ne. Lezení ve čtyřech je extrémně pomalé, zvlášť když to táhne jeden. "Nevadí, bivak to jistí." Po hřebení dolejzám na skalní věž, která je spíše na lezečky než na mačky. Jsou tu smyce, ze kterých později slaňuji. Z věže vidím terén cca na dvě hodiny. Prostě bivak :), když to oznamuji klukům, zaslechnu otázku, proč tady vlastně jsme? Ta mě nalamuje a ve prospěch skupiny jedu dolů.
Sestup díky proslaňovávání je rychlejší a zároveň bezpečnější. Na ledovec sestupujeme s posledními paprsky sluníčka. Na chalupu dochází za tmy. Rum čeká!
